Už tady narážíme na chabý metodologický základ přístupu autora. Zákonitosti přírody a společnosti se liší. U prvních převládají tzv. dynamické zákonitosti, které představují takovou formu příčinné souvislosti, při níž je vzájemný vztah mezi příčinou a účinkem jednoznačný; jinými slovy, známe-li počáteční stav určitého systému, můžeme přesně předpovědět jeho další vývoj. Pustím-li kámen, padá vlivem zemské přitažlivosti nutně k povrchu země určitou rychlostí, která závisí na jeho hmotnosti. Děje se tak přitom stejně, ať tento fyzikální proces probíhá na jižním pólu, na Aljašce nebo na Sahaře. Naproti tomu u společenských a tedy i ekonomických zákonů převládají tzv. statistické zákonitosti, u nichž vyplývají budoucí stavy systému ze stavů počátečních nikoli jednoznačně, nýbrž s určitou pravděpodobností.

Rozeberme si nyní výše uvedené tvrzení o vztahu minimální mzdy a nezaměstnanosti. Těžko určit minimální mzdu bez etického aspektu, stejně tak chování lidí, jež charakterizuje vyslovená poučka, obsahuje etický prvek. Přesto lze v určitém smyslu od etického aspektu abstrahovat. Věta vyjadřuje triviální pravdu, že čím nižší je mzda, tím více osob lze zaměstnat (při daném objemu mzdových prostředků) a skutečně jako taková neobsahuje etický prvek. Ovšem i liberalismu je v ní asi tolik jako v matematickém vztahu 1 + 1 = 2.

Náš příklad můžeme dále rozvinout v tom směru, že rovná-li se mzda v limitě nule, pak nezaměstnanost mizí, protože zadarmo můžeme zaměstnat libovolný počet pracovníků. Že je to nesmysl? Proč by se ale nemohla "hodnotově neutrální" rovnovážná tržní mzda blížit nule? Vždyť je to sen každého pravověrného neoliberála stranícího zaměstnavatelům.

Čím je vlastně dána ona rovnovážná tržní mzda -- klíčový článek zmiňované poučky? Jen poptávkou po pracovní síle a její nabídkou? Samozřejmě, že ne, působí zde celá řada faktorů, nezřídka protichůdných. Na výši mzdy mají vliv společensky akceptované náklady na reprodukci pracovní síly, kulturní úroveň populace, ale i politické vlivy -- síla odborů atd. A samozřejmě i uznávané hodnotové principy a preference. I když se tedy ekonomické poučky tváří jako neetické, etiku v sobě vždy implicitně obsahují, neboť ji obsahuje každé lidské chování.

Ze spletitých a protichůdných společenských vztahů můžeme vyabstrahovat nejen zákonitosti, ale i bezobsažnou trivialitu. Horší a společensky nebezpečné je, když se z takové triviality dogmatickou interpretací vytváří dojem kauzální nevyhnutelnosti, jakéhosi ekonomického "kategorického imperativu", který se vnucuje veřejnosti v zájmu některých sociálních skupin. Není náhodou, že pan Palkovský použil jako příklad minimální mzdy, která je trnem v oku krátkozrace uvažujících zaměstnavatelů. Vývodům pana Kalouse jsem bez ohledu na některé diskutabilní formulace rozuměl jako vyjádření protestu právě proti výše popsanému pojetí společenských věd, ať se již halí do hávu liberalismu či jiného světonázorového proudu. Rozhodně tím nediskredituje seriózní ekonomickou vědu, to činí spíše svými zmatenými a v poslední fázi svého příspěvku i vyloženě nepřesnými tvrzeními pan Palkovský.