Dámy a pánové,

já doufám, že můj řečnický výkon nebude příliš poznamenán tím, že jsem se vrátil v noci a skutečně ty přesuny v čase, prostoru, a že jich bylo za posledních osm dní opravdu hodně, nepoznamenají můj výkon. Pokud byste byli zklamáni, tak se předem omlouvám.

Mám-li vám zde povídat o české ekonomice celou tu dobu, jak o tom tady hovořil pan ředitel, pak je to něco zcela jiného, než obvyklá vystoupení v médiích, kdy vytyčený prostor nedovoluje více než základní konstatace, zásadní stanoviska, a někdy ani to ne. Jsou to opravdu jenom zkratkovitá vyjádření. Mám teď na mysli nejrůznější televizní pořady.

Současně narážím na skutečnost, že hovořím před odborně zasvěceným publikem, které nestojí o nějaké poučování, a už vůbec ne o politické školení. Jste lidé, kteří se umíte ve věcech orientovat.

Proto chci o naší ekonomické situaci hovořit v otevřené problémové rovině. Jde mi o konkrétní diskuzi, z níž si i já toužím odnést nové poznatky a ponaučení.

Celý výklad bych rozvrhl do tří základních částí počínaje charakteristikou výchozí situace, poté rozbor klíčových problémů a konečně cesty jejich řešení včetně nárysu celkového strategického přístupu k dalšímu vývoji, ale mezitím bych také hovořil o svých zkušenostech z posledních několika týdnů, zejména o evropském summitu a o některých dalších otázkách.

Pokud jde o charakteristiku výchozí situace, ekonomická teorie ne náhodou zve svůj předmět "politickou ekonomií" a výchozí charakteristiku stavu české ekonomiky nelze odtrhnout od celkové situace společenské. Tím spíše bych varoval před zjednodušováním, jednostranným provládním vyzdvihováním pozitiv, nebo opozičním plošným negativizmem. Lapidárně řečeno, výchozí, tedy současná situace naší ekonomiky a společnosti není jednoduše stejnorodá (homogenní) nýbrž rozporná.

Na jedné straně se naše ekonomika již řadu let nese na příznivé vlně úspěšného ekonomického růstu. Již šestý rok jsme na vzestupné trajektorii růstu, v posledních letech kolem 4 % ročního vzestupu HDP, v prvním čtvrtletí letošního roku dokonce 4,4 %. Obrazně řečeno prožíváme 6 tučných let, kdy reálná mzda vzrostla o jednu třetinu, expandovala spotřeba domácností a celou zemi pokryla kompletní nová síť supermarketů nabízející dříve nevídaný, prakticky plný světový sortiment zboží. S nejvyspělejšími státy se srovnal motorizmus, ale i spotřeba hlavních druhů zboží na obyvatele, rychlý růst zaznamenávají počítače i internet, nejmodernější video i audiotechnika, strmý vzestup představuje bytová výstavba, pozitivně se mění životní prostředí i tvář našich obcí a regionů.

Tyto úspěchy jsou především taženy rozvojem průmyslu a exportu. Zde dominují velké nadnárodní firmy, které naši výrobu od základů zmodernizovaly. Díky vládní politice investičních pobídek jsme v letech 2001 a 2002 dosahovali mimořádně vysokého přílivu zahraničních investic a po poklesu těchto investic v roce 2003 se dostavil nový vzestup. Máme tedy jednu z nejmodernějších průmyslových základen v Evropě, množství nových či kompletně rekonstruovaných a inovovaných závodů s vysokou produktivitou. To se výrazně projevilo v nevídané expanzi exportu, který v minulém roce vzrostl meziročně o celou čtvrtinu a výší exportu 5 200 eur na obyvatele jsme předstihli nejen Španělsko a Itálii, ale dokonce Velkou Británii.

Velmi důležité pak je, že při tomto poměrně rychlém rozvoji jsme obnovili a posílili finanční rovnováhu a dosáhli pozitivního salda zahraničně obchodní bilance. Jen připomenu, že současný státní rozpočet se již pohybuje na úrovni maastrichtského kriteria, i když máme ještě čas a lze jej i využít.

Hovořím-li o tomto pozitivním vývoji posledních 6 letech, pak jako sociálnědemokratický premiér to pochopitelně beru jako jistou satisfakci, neboť jsou to léta vlády sociální demokracie, ať již v menšinově či koaliční vládě, která jak známo nastoupila po těžkých letech drsné inflace a pádu reálných mezd, kdy i následující krátký vzestup k obnovení předListopadové úrovně se opět zhatil pádem české ekonomiky v r. 1997 vlekoucím za sebou i rok 1998.

Jsem však dalek jakéhokoliv jásotu, neboť si střízlivě uvědomuji, že tato, jak jsem je nazval "tučná léta", mají své stíny. Jestliže oceňujeme reálné zlepšení životní úrovně obyvatelstva a přímo nám lichotí, že podle posledních mezinárodních hodnocení máme nejnižší míru chudoby v celé, podtrhuji celé Evropě, pak zase tak bohatí přece jen nejsme. Mám-li to stručně definovat jsme bohatí i chudí zároveň. Naše průměrná mzda, která v současnosti činí zhruba 18 000 Kč hrubého neboli necelých 600 eur, představuje pouhou pětinu oproti většině vyspělých zemí západní Evropy s průměrem 2 500 -- 3 500 eur. Až drasticky to působí při srovnání naší hrubé hodinové mzdy s Dánskem, tedy necelá 4 eura oproti 28 eurům, tedy sedminásobek. Pozitivně ovšem působní naše nižší cenová hladina, zejména pak vliv bezplatných veřejných služeb,takže korekce na srovnatelnou kupní sílu tento chmurný oblak vyjasňuje. V paritě se tedy naše průměrné hrubé mzdy se pohybují vesměs kolem 35 -- 45 % vyspělých západoevropských zemí. I tak je to obrovský rozdíl. Tyto relace se vedle zaměstnanců odráží na všech dalších sociálních skupinách, dokonce pokud jde o důchodce jsou nůžky ještě rozevřenější. Proto nemůžeme jenom jednostranně zdůrazňovat úspěchy tím spíše, že nás trápí řada dalších disproporcí v životní úrovni. Konkrétně jde o to, že relace u vysoce kvalifikovaných profesí proti veškeré logice jsou daleko horší než průměrné. Platy odborných středoškolských a vysokoškolských učitelů, lékařů, kvalifikovaných ošetřovatelek, profesionálů ve státní správě, vědeckovýzkumných pracovníků a podobně nejsou třikrát, ale spíše pětkrát, sedmkrát nižší než ve vyspělých zemích západní Evropy. Speciálně nás pak trápí diferenciace, která probíhá příliš tvrdě v neprospěch lidí pod průměrnou mzdou a samozřejmě problém nezaměstnanosti. Tu se v posledních měsících daří mírně snižovat na současných 8,4 %, ale její výše zejména pak v severočeských a severomoravských regionech je znepokojivá.

Celou tuto situaci musíme pečlivě vážit, neboť dlouhodobě je pro nás nepřijatelná tím spíše, že neodpovídá našim možnostem. Toto výrazné zaostávání našich mezd a platů má své kořeny v nevyvážených transformačních krocích Čalfovy a Klausovy vlády. Nechci obracet vaši pozornost k této minulosti, avšak v rozboru výchozí situace při veškeré toleranci ji nelze ignorovat. Současný stav naší ekonomiky a společnosti stále ještě nese bolestivá stigmata zbrklé šokové terapie naordinované nezkušenými ekonomickými teoretiky. Stačí jen poukázat na to, že zcela neodpovědně byl připraven inflační šok roku 1991, kdy z roku na rok ceny vzlétly o 56 % a během dalších dvou let překročily dokonce dvojnásobek roku 1990. Tehdejší establishment propadl panice a při všech řečech o liberalizaci administrativně zaškrtil mzdy. Za jeden jediný rok reálná mzda v této zemi padla o celou jednu třetinu a trvalo dalších dlouhých 8 let než se obnovila stará mzdová úroveň let 1989 -- 90. Zde také začíná tajemství současného paradoxu, že v produktivitě práce jsme západoevropským zemím daleko blíže než v úrovni mezd. Konkrétně proti průměru staré "patnáctky" Evropské unie v r. 2004 úroveň našich mezd činila 42 % proti 64 %, pokud jde o hrubý domácí produkt na obyvatele.

Celou tuto problémovou příjmovou situaci našeho obyvatelstva nutno pečlivě zvažovat při současných nezřídka zjednodušovaných diskuzích o reformách. Necitlivé zásahy do současných penzijních, zdravotnických i školských systémů, provázené okamžitou deregulací nájemného bez sociálních kompenzací, by mohly poměrně široké vrstvy obyvatel poslat na hranici a nebo dokonce pod hranici chudoby.

Já chápu kritické stesky podnikatelů, že příspěvky na zdravotní a důchodové pojištění a tedy i zaměstnavatelské příspěvky činí 40 % ku mzdám, ale jak jsem ukázal žádný velký prostor pro převalení tohoto břemena na zaměstnance není. Samozřejmě racionalizační zásahy hledáme a budeme je dále konkretizovat, současně však nesmíme podlehnout jistému optickému klamu. Totiž tyto vedlejší náklady práce se zdají být tak vysokými, protože je poměřujeme k tak nízkým mzdám. Celkové náklady práce přece jsou pak daleko nižší, pohybují se kolem čtvrtiny západoevropských. Pravda, při korekci na naši nižší produktivitu a tedy při převodu na jednotkové náklady práce, se pohybujeme kolem třetiny západoevropských nákladů. Proto návrhy na zvyšování naší konkurenceschopnosti snižováním ceny naší pracovní síly považuji za nedomyšlené, tím spíše, že například polské mzdy jsou vyšší a maďarské zhruba stejné jako naše. I ten pro mnohé tak okřídlený příklad Slovenska nutno brát s rezervou. Ještě v roce 1990 Slováci měli stejné mzdy, pak se také díky své vlastní ekonomické a kurzovní politice propadli k 60 % českých mezd, což pochopitelně začínají a chtějí usilovně dohánět, takže tato oáza nízkých mezd je jen velmi dočasná. A Bulharskem, Rumunskem, Ukrajinou i těmi vyspělejšími, ale malými Pobaltijci by nás snad tolik strašit nemuseli. A když už jsme u toho, tak statistiky korigované o náš velmi příznivý vývoj směnných relací ukazují, že náš růst reálného hrubého domácího produktu je vedle Slováků ze všech těchto zemí nejrychlejší.

Tím ovšem nechci problémy naší konkurenceschopnosti podceňovat. Nepovažuji však za možné, abychom je řešili nepřímým útokem na životní úroveň širokých vrstev. Vyžadovat větší finanční účast obyvatel znamená tahat jim peníze z kapes. Tvrzení, že na to zdroje dostanou snížením dnešních příspěvků je falešné, protože snížením příspěvků u všech lépe placených odpadne solidárním přerozdělením pro nízkopříjmové vrstvy. A převalíte-li čtvrtinu či třetinu dnešních nákladů zdravotní péče na naše chudé a nemocemi logicky více postihované důchodce, pak milion až dva miliony občanů prostě zničíte. Přitom tyto drakonické zásahy nejsou zapotřebí. Podívejme se na ty hrozby některých demografů z nich např. stínová ministryně ODS dedukuje, že budoucí rovný důchod by měl být 4 000 Kč. Tedy dokonce pod hranicí životního minima. Jestliže se na jedné straně chceme řídit demografickými prognózami na 50 let, pak uvažme, že v této době také naše mzdy porostlou na 3 posléze 5 tisíc eur tedy v dnešních relacích řekněme až na 90 tisíc Kč průměrné mzdy za oněch 50 let. Tedy při pouhém zachování dnešních průměrných sazeb důchodového pojištění budou absolutní částky tak vysoké, že i při zdvojnásobení počtu důchodců by mohlo být dost peněz, aby současný průměrný důchod 7 500 Kč byl zachován, samozřejmě v té kupní síle za 50 let. Samozřejmě nejsem proti tomu, aby si lidé svůj důchod vylepšovali připojištěním. Naopak. Ale vytvářejme jim pro to prostor postupným zvyšováním příjmů.

Proto naše orientace pro důchodovou a zdravotnickou reformu míří především k racionalizačním opatřením. Dovolte, abych to kratičce demonstroval na zdravotnictví, kde jak víte, jsem nedávno až brutálně byl vtažen do role "smírčího soudce".

V systému je přes 200 miliard korun, z toho asi třetinu představují výdaje na léky. Jen zde je možno velmi rychle uvést do života alespoň tucet racionalizačních opatření. Samozřejmě ta opatření nebude možno uplatnit ze dne na den -- respektive nepřinesou plody ze dne na den. Na to je třeba několik měsíců. Především půjde o to více zainteresovat lékaře orientačními limity s vydatným prémiováním za jejich "podkročení", dále od povolaných center jako je třeba IKEM předepsat optimální seznam léků pro kardiovaskulární choroby, dále snížit počet velkodistribučních center i marže včetně lékárníků i degrese marží s růstem ceny léků. Dále generika, tedy léky jimž už prošla patentová ochrana, ale jsou perfektně účinné a o několik miliard korun levnější, dále široká podpora domácí výroby léčiv, tedy v našich a ne dolarových cenových relacích, a tak bych mohl pokračovat s tím, že úspora může dosáhnout až 10 -- 20 miliard korun. Podobně by bylo možno racionalizovat nákup a použití drahých diagnostických a terapeutických přístrojů, počty lůžek i vlastní síť nemocnic a mohli bychom pokračovat. Teď Vás tím nechci zatěžovat, ale snad to stačí jako důkaz, že pozitivní možnosti i při dalším zvyšování platů ve zdravotnictví existují.

Dnes večer na zasedání vlády budeme projednávat program krátkodobých stabilizačních opatření ve zdravotnictví a věřím, že tento program bude schválen. Obsahuje 22 opatření, která budou ve svých důsledcích znamenat stabilizaci a omezení schodku v této části veřejných financí.

Takže místo "elegantního" řešení cestou velkých a drastických reforem nás spíše čeká cesta drobné, ale úsilovné práce. A tak je tomu i celým ekonomickým růstem kde nás mimo jiné čeká podpora drobného a středního podnikání, stimulování rozvoje služeb, např. turistického ruchu, nabídky inovací, založení nových možností exportu, podpora vědy a výzkumu, získávání zahraničních investorů a řada dalších programů. Toto úsilí vláda musí promyšleně koordinovat a stupňovat tím spíše, že vývoj výroby i exportu se v druhém čtvrtletí tohoto roku zpomaluje.

Proto naše kroky k vyšší konkurenceschopnosti a dalšímu růstu neorientujeme na levnou vizi velkých všeobecných reforem, které oslabením kupní síly by růst naopak zpomalily, nýbrž aktivně a pozitivně především přes vyšší vzdělanost, výzkum, vývoj, cestou posílení podílu vysoce kvalifikované práce a přidané hodnoty. Zde nám velký pokrok otevírá a již přineslo členství v EU a novým příslibem jsou i velké východní trhy.

Víte, že jsem se dnes v noci vrátil ze své cesty z Japonska a Číny, kde jsem se také mihnul dvěma ruskými guberniemi. Jsou zde velké a nevyužité možnosti na těchto trzích, především na tom čínském.Vzhledem k aktuálnosti současného vývoje a perspektiv EU mi dovolte alespoň krátké zastavení u těchto otázek.

Je jenom škoda, že se naše setkání nemůže konat ve večerních hodinách, protože ve tři hodiny mám zajímavé setkání s místopředsedou britské vlády panem Prescottem, který je takovým osobním vyslancem britského premiéra Blaira, a osobně mě velice zajímá s čím John Prescott přijde, protože to je jakýsi úvod do britského předsednictví EU.

Chtěl bych se zastavit především u summitu, který byl před necelými čtrnácti dny. Obsahem toho summitu byly především dvě věci. V první části, prvním dni jednání to byl osud evropské ústavy, její ratifikace. Pokud jde o ratifikaci, víte, že česká vláda šla na toto jednání s tím, že hodlá pokračovat v ratifikaci, ale že doporučuje odklad ratifikace na delší čas než jsou dva roky, které byly stanoveny Římskou smlouvou.

Pokud jde o výsledky, dá se říci, že vyšly vstříc našemu očekávání. Z žádných úst nezaznělo, snad s výjimkou Holandska, kde to bylo trošku specifické, o tom budu hovořit, že by si někdo nepřál pokračovat v procesu ratifikace této evropské ústavy tak, jak je na stole. Pouze Holandsko se vyjádřilo v tom směru, že do doby konání parlamentních voleb, tj. do května 2007, nepřipadá ratifikace v Holandsku v úvahu. Takže i z tohoto hlediska myslím, že je to velmi rozumný odklad. Celkově se hovořilo na tomto summitu o potřebě využít určité změny nálady, ke které dojde v EU, neboť v současné době ta nálada obyvatelstva je zcela nepochybně ovlivněna faktorem "NE" ve francouzském a holandském referendu.

Důležitým prvkem, na kterém se shodli šéfové delegací evropské "pětadvacítky", bylo to, že v průběhu jednoho roku, do evropského summitu, který se bude konat za rok, a který bude už za rakouského předsednictví, bude probíhat v rámci jednotlivých zemí EU široká debata, a to nejen k problematice Evropské ústavní smlouvy, ale k té širší evropské problematice, a na to samozřejmě reflektuje také česká vláda. Ještě o tom budeme také hovořit. Debata s občanskou společností, sociálními partnery, politickými stranami a také v národních parlamentech s tím, že výsledky této debaty budou určitým způsobem komprimovány právě pro evropský summit, který se uskuteční v červnu 2006 za rakouského předsednictví. A z tohoto výsledku debat v rámci EU se vyvodí určitý další postup.

Chtěl bych se také vyjádřit, pokud jde o to, jak to bude probíhat u nás, nechci předbíhat zítřejší debatu, která proběhne na půdě Poslanecké sněmovny. Neřeknu asi všechno, jistě pochopíte, proč nechci mluvit úplně o všem, protože tím bych svým politickým protivníkům zítra poněkud ulehčil politický život. Mělo by proběhnout referendum. My předpokládáme, že žádná z politických sil, která je zastoupena v parlamentu, neustoupí z tohoto požadavku, protože bude zjištěna vůle voličů lidovým hlasováním, tedy referendem ve vztahu k evropské ústavě. Chce to ovšem určitý časový postup. Já předpokládám, že tento časový postup nemusí být příliš velký, ale ten nejbližší termín, který já před námi pro lidové hlasování vidím, je květen či červen 2006 - tedy termín voleb do Poslanecké sněmovny. Čili to je nejbližší termín. Další možný termín vidím až budou volby komunální na podzim roku 2006.

Chci říci, že jsou možné i scénáře další, to znamená prodloužit tuto ratifikaci například o rok s tím, že je v tuto chvíli zřejmé, že pokud jde o ratifikaci, tak se zcela nepochybně nevyhneme pokusu o dohodu mezi vládou a opozicí, nebo alespoň její částí. Pokud jde o zákon o referendu, jsou jej ochotni podporovat v tuto chvíli komunisté. Pokud jde o stanovisko ODS, myslím, že zítra v té parlamentní debatě zcela jasně zazní a vláda se podle toho bude orientovat.

Nyní bych se zabýval problematikou finanční perspektivy, to byla druhá široce diskutovaná problematika na evropském summitu. Chtěl bych říci, že především v této problematice evropský summit zažil velký propadák. Myslím si, že nejsou na místě slova, se kterými přišel například zklamaný Jean-Claude Juncker, který to vydával za galaxiální krizi. Určitě to krizová situace je, ale určitě tato krize je také řešitelná.

Chtěl bych říci svůj dojem, doufám, že mně ho pan místopředseda britské vlády Prescott dnes vymluví, že Velká Británie se přijela na tento summit nedohodnout. Až na summitu začala hovořit o potřebě reforem výdajů. Reforma výdajů, to znamená především reformovat společnou zemědělskou politiku i britský rabat, ale i celkové výdaje, včetně například regionální politiky. Nikdy předtím, ani den předtím britská delegace nepřišla s tímto požadavkem. Proto, myslím si, že oprávněně, mohu použít ta slova, která jsem použil: Britové se přijeli nedohodnout. Ani lucemburské předsednictví v prosinci roku 2004, když mu bylo zadáno zpracovat finanční perspektivu, tak mu nebyla dána direktiva, aby tato finanční perspektiva byla zpracována současně s nějakým pokusem o reformu výdajů. Tím vůbec netvrdím to, že reforma výdajů EU není potřebná. Je zřejmé, že k této pozici Velké Británie se rádi připojily země jako je Finsko, Švédsko, Holandsko, které mají již dlouhodobě pocit, že platí příliš mnoho peněz do evropského rozpočtu a lze to dokladovat na řadě čísel právě ve vztahu k těm velkým ekonomikám těch dalších zemí jako je Německo, i když Německo bych tady trošku vynechal, protože si myslím, že je potřeba reflektovat to, že Německo tradičně platí dlouhá léta mezi čtvrtinou až pětinou výdajů celého evropského rozpočtu. Čili jestli má někdo morální právo na to komentovat situaci v evropských výdajích, tak by to mělo být právě Německo.

Co Britové chtějí? Především si myslím, že jedna z těch variant, které já vidím je, že půjde o to zrušit britský rabat, zřejmě postupně, protože se jedná o poměrně velké částky. Těžko si umím představit, že by s tím souhlasila Británie ze dne na den, omezit společnou zemědělskou politiku a dát více na vědu, výzkum a vzdělávání a také na východní Evropu a na regionální programy. A nebo další varianta -- omezit výdaje na regionální politiku ve střední a východní Evropě ve prospěch výdajů na vědu, výzkum a vzdělávání. Myslím si, že ta pravda bude někde mezi těmito mezními variantami. Půjde o kombinaci těchto variant nebo možná ještě dalších, ale já jsem hovořil o těch mezních variantách.

Je zřejmé, že si přitom musíme uvědomit určitý význam společné zemědělské politiky. Ten význam je jednak pro jednotlivé členské země z hlediska ochrany krajiny. Nejde tedy jenom o zemědělství. Ve Francii se zemědělstvím zabývají 2 % obyvatel, čili nejedná se o problém sociální, ale jedná se o problém ochrany krajiny. Když si vezmu jenom Francii, tak prakticky moderní Francie, která se začala vytvářet někde na konci 16. století za časů Jindřicha IV., získala tímto svoji tvář. Těžko si představit, že by z ní mohly zmizet dotované vinohrady nebo dotované zemědělství vůbec. Ale to se týká i celé řady dalších zemí EU. Ne tak úplně České republiky, protože my jsme při těch jednáních o zemědělské politice neukořistili tolik jako jsme podle mého názoru získat mohli.

A tak toto jednání o společné zemědělské politice má i druhý rozměr -- geopolitický. Je potřeba vidět, že nejen Evropa má být solidární, postavená na principu solidarity a soudržnosti, ale i vztah Evropy k chudým zemím světa má být postaven na tomto principu. Přeci my se nemůžeme nezajímat o situaci v těchto zemích. Samozřejmě, že i ta nadprodukce potravin v Evropě, chcete-li dotovaných potravin v Evropě, má svůj velký význam. Je možné nechat pouze USA, aby vlastnily potravinovou zbraň? Zcela nepochybně Evropa bude hrát ve světě jinou roli, nežli hrají USA. Z tohoto hlediska je nutné, aby Evropa dotovala svoji zemědělskou politiku. Neříkám, že to zrovna musí být 46 % veškerých výdajů, to je skutečně hodně. Ale představit si, že může být naprosto redukována nebo odstraněna dotace do společné zemědělské politiky, je, myslím si, přehnané.

Jinak pokud jde o ten další postup, předpokládám, že po dnešku budeme trošku moudřejší. My, čeští sociální demokraté, bychom rádi přispěli do diskuse v rámci Evropy tím, že bychom na popud předsedy evropské sociální demokracie, se kterým jsem nedávno hovořil v Paříži, rádi zorganizovali v Praze summit evropských lídrů sociálně demokratických a socialistických stran někdy v říjnu a listopadu tak, abychom o těchto věcech budoucnosti EU hovořili i ve vztahu k britskému předsednictví, protože Británie bude mít v nadcházejícím půlroce největší odpovědnost za vývoj Evropy. Tolik, pokud jde o problematiku EU.

Chtěl bych se zastavit ještě u jedné věci, která je velmi důležitá, a o které budu hovořit zase v jiné souvislosti za chvíli. Co jsme mohli získat od lucemburského předsednictví? Kdyby ten návrh tak, jak byl předložen, byl schválen, tak jsme mohli získat z evropských fondů zhruba bilion korun během sedmi let. To je ohromná částka, která mohla přispět k modernizaci, rekonstrukci, zvelebení a zušlechtění této země. Já předpokládám, že zhruba o tuto částku se bude hrát i za britského předsednictví.

V kontextu s naší důvěrou v budoucnost EU připravujeme Národní programy na podporu Lisabonské strategie a pro optimální alokaci fondů soudržnosti. Ke komplexnímu řešení všech těchto otázek dalšího ekonomického růstu se vláda bude opírat o ucelenou růstovou strategii, časovanou v zásadě podle finanční perspektivy EU do roku 2013. Pravděpodobně jste zaznamenali různé až kontroverzní komentáře našich médií na toto téma. Já chci říct, že žádná senzace se tu nekoná. Jestliže v první fázi zpracování tohoto dokumentu zajiskřily různé i protichůdné názory, nepovažoval jsem to za žádnou tragedii. Chci, aby ve vládě a jejích odborných týmech byla maximální iniciativa, kreativita - a ovšem profesionalita. Současně nelze vládu přeměnit na diskusní klub. Proto pochopitelně složité vnitřní procesy musí řídit a rozhodovat premiér, pochopitelně s potencionálem svých odborných poradců. Tak jsme diskutovali několik kol a pak jsem formuloval závěry, podle nichž se dále postupovalo. A myslím, že se postupovalo rozumně a tak efektivně, že na konec tohoto výkladu vám mohu interpretovat alespoň základní obsah této strategie, kterou v brzké době vláda projedná.

Chtěl bych se zastavit u některých základních ekonomických čísel. Musím říci, že tak jak jsem poznal partnery v zahraničí, tak často byli překvapeni. Při tom jsem charakterizoval českou ekonomiku na základě těchto čísel. Pokud jde o HDP, naznačil jsem, že v letech 2003 -- 2004 byl zaznamenán vysoký růst. Byly to 4 % a v prvním čtvrtletí roku 2005 potom 4,4 %. Po provedené restrukturalizaci ekonomiky, kdy samozřejmě došlo k vzestupu nezaměstnanosti po tom prvním období počátku 90. let, kdy se restrukturalizace téměř nekonala, nám postupně klesá nezaměstnanost. Nejsou to nějaká dramatická čísla, ale tady není prostor pro nějaké skokové snižování. Půjde o snižování postupné. V zemi vládne absolutní sociální smír. My nevíme, co jsou stávky. To je hodnota, kterou, si dovoluji tvrdit, téměř žádná západoevropská ekonomika nezná.

Možnosti zrychlení hospodářského růstu zde existují. Hovoří o nich právě zmiňovaná strategie hospodářského růstu, která bude v krátké době projednána vládou. Hovoří o tom, že naším cílem bude dostihnout v roce 2013 průměrné úrovně EU. Vycházíme z toho, že v roce 2006 dosáhneme zhruba 74,3 % ekonomické úrovně EU. Ve svých důsledcích to bude znamenat, že bychom v těch následujících letech, počínaje rokem 2007, se měli dostat na nějakých 7,8 % růstu. Já se ptám, jestli je to reálné? Domnívám se, že to reálné je, pokud udržíme současné rozumné deficitní hospodaření pod kontrolou. Postupně tyto deficity, jak víte, snižujeme. Jedno z maastrichtských kritérií, to znamená schodek veřejných financí k HDP, které je stanoveno v Konvergenčním programu na 3 %, jsme dodrželi už v minulém roce. To neznamená, že je nutně musíme dodržet v tomto nebo příštím roce, protože v Konvergenčním programu jsou čísla poněkud vyšší a my bychom se na čísla podle tohoto programu měli dostat někdy v tom roce 2007, maximálně 2008. My předpokládáme, že v letech 2007 -- 2013 budou působit pozitivně některé faktory, které umožní akceleraci hospodářského růstu. Především budeme pokračovat v politice pobídek.

Když jsem navštívil Japonsko, tak samozřejmě jsem i já v novinách jásal nad tím, že už zde máme 153 japonských investorů, ale pohříchu, s výjimkou jednoho až dvou to nejsou investoři nějakých světových jmen, nebo pokud jsou to investoři světových jmen, tak sem nepřišli s nějakými velkými investičními projekty. Ale projekt Toyoty, to je o něčem jiném. A právě projekt Toyoty je v Japonsku signálem i pro další světová jména k tomu, aby sem vyrazila.

Stejně tak pokud jde o Čínu, myslím si, že jsme se nechali unášet dlouho ideologickou předpojatostí. Já to zde říkám otevřeně. Naše média mě pronásledovala nikoli s otázkou kolik mohou v budoucnosti naše podniky uzavřít výhodných kontraktů pro tento stát? Dokonce musím říci, že odborní pracovníci ministerstva zahraničních věcí mě ohlupovali s tím, jak jsou nevýhodné investice typu elektrárny v Šen Tau. Jsem rád, že je zde exministr Grégr, který vám potvrdí, jakým způsobem je takováto investice výhodná. Takovýchto investic bychom mohli Číně dodat ročně 120, protože 120 takovýchto investičních celků právě bude krýt tamní nárůsty spotřeby elektrické energie, které Čína potřebuje a my se unášíme ideologickou předpojatostí. Já jsem peskován sdělovacími prostředky na téma jestli už jsem se zeptal toho nebo jiného představitele Číny na lidská práva. Já jsem tak samozřejmě učinil a chystal jsem se tak učinit. Chtěl bych vědět, jestli se takovýmto způsobem někdo ptá kancléře Schrödera nebo prezidenta Chiraca, když s ním letí do Číny. Tehdy byla tři letadla plná francouzských nebo německých podnikatelů, já jsem s sebou těch podnikatelů měl sedm. Doufám, že až pojedu do Číny za dva roky, že se mnou pojede plné letadlo našich podnikatelů. Tolik, pokud jde o tyto možnosti ve vztahu k novým trhům.

Myslím si, že budeme pokračovat v investičních pobídkách. Další věc, která nám může pomoci, jsou ty ohromné peníze z evropských fondů. To jsou stamiliardy korun, které půjdou do rozvoje infrastruktury, do rozvoje vědy a vzdělání, do rozvoje turismu, do rozvoje odvětví, kde je to potřeba ve vztahu k podnikatelskému sektoru, ve vztahu k veřejné sféře.

Samozřejmě svoji roli mohou sehrát i zákony, které v této chvíli horečně dokončujeme. Nesouhlasím s tím, že vláda nedělá nic. Dneska možná i ti nejméně bystří pozorovatelé z Lidových novin nebo z Mladé fronty Dnes si to ani ve skrytu nemyslí, ale já chci připomenout některé zákony, které v krátké době půjdou na stůl a nebo už jsou schváleny vládou. Bude to zákon o veřejně soukromých partnerstvích. Na základě tohoto zákona PPP můžeme dovést do veřejných projektů desítky miliard korun ze soukromých zdrojů. Samozřejmě záleží na umu představitelů našich regionů a měst, na kreativitě těchto představitelů. Já, jak je znám, tak k tomu určitě budou přistupovat rozumným způsobem. Je to stavební zákon, který zjednoduší investiční výstavbu, jsou to zákony v oblasti bytové výstavby, které vyvolají určitou spotřebu, podnítí spotřebu ve středních vrstvách ve vztahu k bytové výstavbě. Chtěl bych říci, že podle toho, jak se v současné době vyvíjí vklady obyvatelstva, tak je to poněkud v rozporu s tím, jak se vyvíjí celkové příjmy. Čeští občané reagují výdajově rozumně. Velká část společnosti je nasycena spotřebními předměty, předměty dlouhodobé spotřeby a dnes uvažuje o investičních statcích. Těmito dvěma zákony jim otevíráme cestu. Samozřejmě, že podporujeme a budeme podporovat dotačně nebo daňovými odpočty také hypoteční financování výstavby bytů. Čili tyto tři faktory budou působit na další podněty v oblasti stavební výroby. Takže tyto vektory, pokud se slijí v jeden společný vektor, mohou vést k akceleraci hospodářského růstu v letech 2007 -- 2013.

Dovolte mi, abych nakonec provedl krátkou rekapitulaci a formuloval podstatné závěry.

Není žádnou propagandou, ale strohou a výlučně ekonomickou konstatací, že máme za sebou řadu tučných let růstové konjunktury. Ta pochopitelně na tuto zemi nespadla jako mana nebeská, nýbrž je výslednicí velkého úsilí vlády a českého managementu -- managmentu firem.

Vláda sociální demokracie, která nastoupila po neúspěšných úsporných balíčcích premiéra Klause, zahajujících vleklý pokles ekonomiky, se soustředila na zlom tohoto trendu a nastartování výrazně prorůstové politiky. Zaměřila se na získání přílivu zahraničních investic formulováním velkorysého programu investičních pobídek a přípravy průmyslových zón. Stejně důležité bylo získat důvěru v náš finanční trh a vyvést jej z kritického stavu, kdy zbyrokratizované státní bankovnictví bylo hluboce rozrušeno silnými seskupeními spekulantů. Ke konsolidaci byla zvolena odvážná cesta privatizace bank, která dala bezpečné výsledky. Ovšem oddlužení a sanace napůl bankrotujících bank znamenala kolosální ztráty, dnes vyčíslované na řád 650 miliard korun. Ano, 650 miliard korun! Kdyby snad někdo trpěl ztrátou paměti...

To ovšem zakládalo nepříznivý trend růstu rozpočtových deficitů. V této situaci posléze dramatizované dvěma abnormálními vlnami staletých povodní a obrovských škod, vláda však nenašla jiné východisko. S konsolidací bankovního sektoru rozvinula program obnovy povodňových škod současně přecházející k odstartování v naší historii dosud největšího programu rozvoje infrastruktury. Zatímco desítky předchozích let byla budována jedna dálnice, nyní byla zahájena a rozestavěna výstavba šesti dálnic a řady obchvatů, zahájena výstavba a modernizace mezinárodních železničních koridorů. Byla rozvinuta výstavba v regionech například zásadní rekonstrukce a modernizace městských center počínaje Prahou, dále výstavba turistické infrastruktury a založila se nová vlna bytové výstavby. K tomu nevyhnutelně patřil i represivní nápor vůči spekulantům, zintenzívnění práce soudů i policie, zesílený tlak proti organizovanému zločinu, i když poslední dny tento dobrý dojem poněkud kazí. Za této situace příliv zahraničního kapitálu překonával očekávání a roční zahraniční investice na obyvatele se přiblížily k absolutní evropské špičce. Pochopitelně to vše chtělo určitý čas. Pokles hrubého domácího produktu, zahájený Klausovou vládou v roce 1997 se prodloužil až do let 1998 a 1999, ale v roce 2000 se již zaznamenává tříprocentní růst až po obzvláště tučná léta 2003 a 2004. Odvíjel se od rychlého růstu investic, ještě rychlejšího, přímo explozivního růstu exportu a co je důležité, i při rychlém vzestupu spotřeby domácností a reálných mezd, které za léta 1999 až 2004 stouply zhruba o 31 %.

Zde mi dovolte dvě zcela zásadní připomínky:

Za prvé, hovořím-li o úspěšném úsilí sociálnědemokratické vlády či vlád, nelze to ztotožňovat s nějakým výlučným úsilím sociálních demokratů. V celé této době ve správě našich měst a okresů měli převahu zastupitelé Občanské demokratické strany, silně byli zastoupeni lidovci, ale zejména v nezaměstnaností postižených regionech i zastupitelé komunistické strany. Hlavně byl tu tisícihlavý management bez ohledu na politickou příslušnost a samozřejmě všude se aktivně projevovala ta obrovská většina nestraníků. Šlo o velké celonárodní úsilí, které mimo jiné dokumentuje velkou životnost a akceschopnost národa, jeho tvůrčí sílu, již si nemůže přisvojovat žádná politická strana.

Ukázalo se však, že kvalita jednotlivých politiků a schopnost odborných týmů v politice, má mimořádný význam v jakémkoliv stranickém a koaličním rámci. Podle mého názoru Václav Klaus jako premiér i jeho tým, v období úsporných balíčků let 1996 a 1997 selhali. Premiér Zeman a jeho tým svojí hospodářskou politikou Klause naprosto převýšil. Považuji za svou povinnost tuto Zemanovu zásluhu o naši zemi zdůraznit.

Za druhé, hovoříme-li o našem ekonomickém růstu posledních let, pak oproti tendenčnímu povídání o tom, jak nás východní sousedé předběhli, chci podtrhnout, že skutečným, tedy reálným růstem HDP, zohledňujícím příznivý vývoj "terms of trade", jsme zřejmě mezi prvními v celé dnešní "pětadvacítce" Evropské unie.

Ovšem tento růst není navěky. Určité faktory, jež ho založily, již tolik neexpandují. Zejména zahraniční investice, což při dosaženém vysokém nasycení je pochopitelné. A samozřejmě působí i globální konkurence. Není ale důvod k nářku. Jestliže tento faktor se stabilizuje, jiné dále posilují. Především výstavba infrastruktury i bytů jde k novému boomu. Rovněž tak očekáváme příliv zdrojů z EU, jak jsem o tom již hovořil, především z fondu soudržnosti a strukturálních. Dále máme možnosti rychlejšího růstu spotřeby domácností i služeb tím spíše, že oba tyto sektory co do jejich podílů na hrubém domácím produktu i zaměstnanosti silně zaostávají za západní Evropou.

Ovšem základní komparativní výhodou jsou naše lidské zdroje s jejich tradiční vzdělaností, kvalifikací, kreativitou a iniciativou. Současná úroveň tohoto potenciálu však nesmí stagnovat. Proto nechceme-li, aby ekonomický růst v této zemi slábnul, musíme přikročit k zásadnímu pozvednutí komplexu vzdělaní -- věda -- výzkum -- odborná kvalifikace. To by mělo být jádro naší další prorůstové politiky, která bude ovšem vyžadovat celý okruh vzájemně vázaných a hluboce promyšlených, dobře připravených reforem. Přitom podle mého názoru není třeba, aby tyto reformy šly cestou zhoršování sociálního postavení obyvatelstva. Jak jsem dokumentoval již jen na podílu spotřeby domácností i služeb, a těch ekonomických argumentů je více, úspěšný a dlouhodobý ekonomický růst je organicky spojen s růstem národního blahobytu. Neuvážené radikální sociální restrikce mohou naopak vést jen k analogii úsporných balíčků z konce devadesátých let.

Nárys potřebných reforem v jejich nutné konkrétnosti bude obsažen v Strategii hospodářského růstu a navazujícím Národním rozvojovém plánu, které vláda projedná již na podzim. Jejich dokončení bude spojeno s širokými konsultacemi odbornými i politickými a já věřím, že touto konstruktivní cestou vytváření celonárodního programového konsenzu si otevřeme nadějnou budoucnost pro všechny.

Dámy a pánové, děkuji za pozornost.