Možná se ptáte, proč jsem si na to vzpomněl až teď? Znáte to. Mnoho změn se děje postupně, tak nějak plíživě. Moc si jich nevšímáte, až najednou jednoho dne si řeknete, že to je nějaké divné. Že to přeci bývalo jinak...

Když si teď procházím starší fotky Prahy ze zahraničních cestovatelských serverů, vidím, že už to asi je déle než dva roky, co jsme si oplotili pomník Jana Husa na Staroměstském náměstí. Víte, ten pomník je totiž vyvýšený a vedou k němu schody. A na těch schodech sedávali lidé. Pak jsme je vyhnali...

Nedávno jsme si pak oplotili o kousek dál kus trávy. Opravdu. Nic jiného tam kromě pár jakýchsi poklopů není, prostě jsme oplotili tu trávu, psal jsem o tom v článku Plot. Oplotili jsme si jí, aby na ní nemohli sedět lidé...

Já když jedu někam do ciziny, já už vůbec nechodím třeba do kostelů, před kterými je kasa a vybírá se tam vstupné. Co bych tam dělal? Já chci poznat tu zemi, ty lidi, jak žijí. Co bych dělal v takovém kostele, kam už místní lidé nechodí? Vždyť to místo je úplně mrtvé, už neplní svůj účel.

Jaké iracionální myšlenkové pochody stály za rozhodnutím oplotit pomník Jana Husa na Staroměstském náměstí? Že ho ti lidé poškozovali a takto ho uchráníme? Proboha pro koho, když ne pro lidi? Nač balzamovat mrtvolku?

A co to vlastně uchráníme? Kus kamene? Vždyť je to směšné. Cena toho místa byla právě v těch všech, kteří se tam scházeli, v pocitech návštěvníků, kteří odtud obdivovali krásy Prahy, v nových známostech, které tam mezi sebou lidé z různých částí světa navázali.

Fotku, která je přiložená k tomuto článku, si pořídil při své návštěvě Prahy v roce 2002 Francouz Paul Orleman a napsal k ní: ,,Na Staroměstském náměstí se scházejí mladí lidé z celého světa, povídají si a odpočívají.''

Už ne Paule. Pár lidí tam sedí kolem té sochy odděleně na lavičkách, to je pravda, a několik málo skupinek sedí na náměstí tak porůznu na zemi na dlažbě nebo někde na okraji na obrubníku. Zbytek jen přijde, rozhlédne se a zase odejde.

A jestli se stydím, že jsme takové báječné místo takhle zničili? Že až znovu přijedeš do mé rodné země, že tě usadím na dlažbu? Samozřejmě, že se stydím!