Nemám důvod nesouhlasit s tím, že výrazná část zboží a služeb si vždycky bude držet relativně vysokou cenu, protože je nějakým způsobem vzácná nebo omezená. Jen bych si dovolil trvat na tom slovíčku "relativně" -- vrátím se k němu ještě později. Na druhé straně bych ale rád připomenul rok tuším 2003, kdy po řadu měsíců ceny zboží denní potřeby stagnovaly nebo některé dokonce mírně klesaly.

Spotřebitelům se to líbilo, ale ekonomové začínali být nervózní -- vzpomínáte, kolik se tehdy vyrojilo varovných komentářů a úvah o hrozbě deflace? Právě toto jsem měl na mysli, když jsem napsal, že náš ekonomický systém nikdy nepřipustí, aby se naše celkové životní náklady začaly snižovat. Hrozila by totiž deflace, se kterou on neumí žít.

Trochu bych tedy pana Kechlibara opravil: já nenaznačuji, že kapitalistický ekonomický systém způsobuje důchodovou krizi. Naznačuji ale, že díky svému založení na peněžním systému "úroků z úroků" nedokáže akceptovat všeobecný pokles cenové hladiny, který by mohl vést k pro něj smrtelně nebezpečné deflaci. Navíc si myslím, že tomuto nebezpečí bude v budoucnu vystaven čím dál víc právě vlivem vědeckotechnického pokroku, který umožňuje vyrábět stále efektivněji a produktivněji.

Čili abych se nějak vyrovnal s posledním odstavcem autorova článku: myslím, že se lišíme hlavně v chápání příčiny a důsledku. Zatímco on soudí, že vlivem oné "nezproduktivnitelné" (omlouvám se za tohle paslovo) části našich životních nákladů cena spotřebního koše objektivně nemůže klesat, já chci na příkladu roku 2003 dokumentovat, že v souhrnném průměru klesat může, ale protože je to nebezpečné pro náš ekonomický systém, použijí se všechny možné nástroje k tomu, aby se vývoj zase vrátil k mírné inflaci.

Čímž se dostáváme k tomu, proč si myslím, že primárním problémem je způsob rozdělování našeho bohatství. Čím je totiž ekonomika výkonnější a čím více bohatství vytváří, tím větší problém pak je zabránit tomu, aby to bylo ku prospěchu všech. Lapidárně řečeno -- zabránit tomu, aby začaly klesat ceny. Proto se vymýšlejí všemožné stále rafinovanější a řekněme přímo drzejší způsoby, jak odsávat peníze od chudých směrem k bohatým, a jedním z nejnovějších a nejrafinovanějších je právě i penzijní reforma, abych se tedy pomalu vrátil k původnímu tématu.

Než se k ní ale definitivně vrátím, uveďme pár mnohem zřetelnějších příkladů, ve kterých nejbohatší tohoto světa (jinak též "tahouni naší ekonomiky", jak píšou oslavně noviny) provádějí bezuzdný transfer peněz z našich kapes do svých, aniž bychom proti tomu měli nějakou možnost obrany. O jakých transferech že to mluvím? Mluvím o situacích, kdy jsme nuceni i za nezbytné věci a služby platit mnohdy mnohonásobně víc, než kolik daná věc jejího poskytovatele ve skutečnosti stojí.

I důchodci nebo matky samoživitelky jsou např. nuceni používat nějaké bankovní služby. A srovnejme: zisk České spořitelny za prvních 9 měsíců roku 2004 (novější údaje jsem byl líný shánět) byl 5,7 miliardy Kč, Komerční banky 5,6 mld, ČSOB 5,3 miliardy. Taky musí mít každý aspoň základní pojištění domácnosti, příp. auta (Česká pojišťovna 4,2 miliardy), potřebuje elektřinu (ČEZ téměř 10 miliard zisku), léky (Zentiva 1,2 miliardy) a občas i telefonovat (Český Telecom další miliardy).

Nakonec i ti vzpomínaní lékaři a zdravotníci z argumentace pana Kechlibara "musejí" mít platy na určité výši mj. proto, že jsou také zatíženi těmito předraženými službami. Proto jsem si na začátku vymínil to slovíčko "relativně".

No a to nejtěžší na závěr -- proč považuji i navrhovanou penzijní reformu za novou skrytou formu transferu peněz od chudých k nejbohatším? Možná by stačila úplně jednoduchá odpověď -- "protože penzijní fondy se na ni už tak nedočkavě těší". Ale já to zkusím i trochu poctivěji:

Představme si stokorunu, kterou v dnešním průběžném systému odvede zaměstnanec státu a ten ji obratem dá příslušným důchodcům.

zaměstnanec ---> 100 Kč ---> stát ---> 100 Kč ---> důchodci

Předpokládejme, že v novém systému se bude státu odvádět jen 60% a o 40 procentech si zaměstnanec bude rozhodovat sám. Dejme tomu, že je celé dá do penzijního fondu. Půjde o fond konzervativní, který nebude moc riskovat a většina jeho investic půjde do nějakých státem garantovaných produktů, řekněme státních dluhopisů s výnosem 5%.

zaměstnanec ---> 60 Kč ---> stát

zaměstnanec ---> 40 Kč ---> penzijní fond ---> 40 Kč (nákup dluhopisu) ---> stát

Stát pořád potřebuje celých 100 Kč pro důchodce a protože od zaměstnanců dostane už jenom 60, zbylých 40 si musí někde půjčit. Je přitom úplně jedno, jestli mu půjčí Světová banka, jestli vypíše dluhopisy, které nakoupí investiční fondy, nebo jestli použije zadržené výnosy z privatizace, díky jejichž nepoužití na jiné účely zase musí platit za úvěry na něco jiného. V každém případě těch 40 Kč už nedostane "zadarmo" jako dosud, ale musí za ně zaplatit podle pravidel finančních trhů. Řekněme těch zmíněných 5% p.a., což dělá 2 Kč, o které se výdaje státu zvýší.

stát ---> 100 Kč ---> důchodci

stát ---> 2 Kč (úrok) ---> penzijní fond

Samozřejmě transfery od státu do fondů půjdou i jinými formami, jako jsou příspěvky apod. Abychom ale celou úvahu mohli bez přílišných komplikací uzavřít, myslím, že si můžeme velmi zjednodušeně představit, že zkrátka přijdou nějaké 2 Kč, z nich nějakou část (pro jednoduché počítání řekněme polovinu) spotřebuje fond na svou režii a zisk a druhá část bude výnos pro spořitele.

fond ---> 1 Kč ---> režie a zisk fondu

fond ---> 1 Kč ---> výnos zaměstnance (spořitele)

Kde ale stát vezme ty 2 Kč navíc? Buď bude muset zvýšit příjmy do rozpočtu (nějakou formou z nás vytáhne víc daní) nebo seškrtá nějaké výdaje (třeba nepostaví kus dálnice). V každém případě to takovou či onakou formou zase zaplatíme my všichni.

výnos zaměstnance = 1Kč

zvýšená daňová zátěž zaměstnance = 2 Kč

celková bilance človíčka poctivě si spořícího na důchod = -1 Kč

A kam že ta 1 Kč přišla? Podívejme se o pár řádků výš -- ano, správně, těm nejbohatším, kteří se už zcela logicky této reformy nemůžou dočkat.