V USA nový holocaust považovalo za možný 41% dotázaných, v Polsku a Švédsku 40%, ve Velké Británii 36%, v Německu 32% a ve Francii nejméně 19%, což je přesto pětina dotázaných.

V Rakousku bylo dotázáno celkem tisíc respondentů, z nichž 88% dovedlo si spojit název Osvětim s koncentračním táborem. 41 procent udalo počet obětí zavražděných nacisty v Německu šesti milióny. Téměř devadesát procent bylo mínění, že je "zásadní" nebo "velmi důležité", aby jejich spoluobčané byli informováni o holocaustu. Sedmdesát procent pak je přesvědčeno, že vzpomínka na vyvraždění Židů je silně zakotvena ve vědomí, současně však 42% je přesvědčeno, že Židé to využívají ve svůj prospěch. Více jak polovina - 55% - označuje antisemitismus v Rakousku jako "určitý problém" a osm procent dokonce za "sílící problém". Pro Rakušany je průzkum AJC o to důležitější, že jejich země byla silně zasažena nacionálně socialistickou rasistickou ideologií. Americký profesor Evan Burr Bukey, jeden z největších odborníků na novodobé rakouské dějiny, v knize "Hitler's Austria -Popular Sentiment in the Nazi Era, 1938-1945" boří mýtus o nacistickém Rakousku coby pouhé oběti anšlusu diktovaném Hitlerem. Uvádí, že ačkoliv Rakušané tvořili pouze osm procent obyvatel nacistické Říše, představovali 14% počtu příslušníků SS a 40% lidí zapojených do tzv. konečného řešení židovské otázky. Antisemitismus pronikl do širokých vrstev obyvatelstva, takže když začaly deportace, byly ve Vídni, kde sídlilo 90 procent veškeré židovské komunity, ulice lemovány davy, které hlasitě vyjadřovaly souhlas s vysídlením. Ne náhodou byl do čela likvidace Židů v celé Evropě postaven Adolf Eichmann, rakouský nacista a stejný původ měl i jeho šéf, nástupce Heydricha v říšském bezpečnostním úřadě, Ernst Kaltenbrunner.

Rakousko před nacistickou érou nepatřilo mezi země, kde by tamní vlády byly sympatizanty vyčleňování Židů ze společnosti. Naopak od zavedení tolerančního patentu v roce 1781 postupně Rakousko nastoupilo cestu, která Židům otevřela cestu k neomezené rovnosti práv ve společnosti. Ta vrcholila za vlády Františka Josefa I, kterému byl antisemitismus cizí, což mělo za následek jeho utlumení. Jak se poukazuje sborník "Stín šoa nad Evropou", vydaný Židovským muzeem v Praze, i po vzniku republiky v roce 1918 zde sehráli sociální demokraté důležitou úlohu. Jejich přední vůdci byli židovského původu, což brzdilo německé nacionální vášně. Ani jejich hlavní křesťanskosociální odpůrci po převzetí moci Hitlerem v Německu od toho neustoupili. Po vzniku dollfusského korporativního státu v třicátých letech se stalo Rakousko útočištěm židovských emigrantů z Třetí říše a jeho autoritativní vláda se setkala s podporou mnohých židovských občanů. O to hrůznější byl dopad anšlusu k Říši v roce 1938. Jeho výsledkem byl hromadný útěk 130 tisíc do zahraničí a zbývajících 65 tisíc Židů během války zavražděných v ghettech a koncentračních táborech. Za nacistické vlády přišlo o život více než 370 tisíc Rakušanů, na tři tisíce bylo popraveno pro odbojovou činnost, a přesto, jak zdůrazňuje profesor Bukey, "většina obyvatel podporovala anšlus a německé válečné úsilí až do konce".

Avšak ani v poválečném období nebylo vyrovnání s hnědou minulostí jednoduché. Rok po válce bylo zjištěno, že bez ohledu na to, co se stalo Židům, polovina obyvatel tehdejší americké okupační zóny zastávala názor, že pro ně měla být stanovena "nějaká omezovací pravidla" a málokdo vyjádřil lítost nad jejich holocaustem. Po válce se jen 4500 Židům, kteří přežili nacistické koncentrační tábory, podařilo vrátit zpět do Rakouska. Spolková vláda jim odmítla vrátit nacisty zabavený majetek a poskytnout jim náhradu s odůvodněním, že to zavinila "zahraniční tyranie". Navíc přehlížela masovou nevraživost obyvatelstva vůči 170 tisícům východoevropských Židů, kteří Rakouskem prošli do roku 1953. Pro poválečnou rakouskou vládu byla tak otázka vymazání nacismu složitým problémem již proto, že statisíce Rakušanů podporovalo jak aktivně tak i lhostejnou pasivitou zločinný hitlerovský režim. Ještě v roce 1985 se polovina Rakušanů domnívala, že zkušenost s nacismem byla "dobrá i špatná" a více než dvě třetiny, že jejich země patřila po II. světové válce mezi poražené.

Nemohlo být proto překvapením, že v následném roce byl Rakušany zvolen spolkovým prezidentem Kurt Waldheim, který se jako nacistický důstojník podílel na holocaustu. Poté, co Světový židovský kongres tuto skutečnost odsoudil a americká vláda zakázala jeho pobyt na území Spojených států ,došlo z popudu tehdejšího sociálně demokratického kancléře Franze Vranitzkého k rozhodujícímu zvratu. Vyslovil se veřejně proti antisemitismu, přiznal rakouský podíl na holocaustu a rakouský stát začal odškodňovat jeho oběti. Nová generace rakouských badatelů, spisovatelů a vlivných osob začala připomínat a odhalovat pravdu o podílu Rakušanů na holocaustu a v tom pomáhala i římskokatolická církev. Zejména vídeňský kardinál Franz König, který se vyslovoval ve prospěch druhého vatikánského koncilu, který Židy zprostil viny za Ježíšovu smrt. Antisemitské podhoubí však nebylo zcela vymýceno a jeho potencionálními nositeli jsou hnutí, semknutá kolem Jörga Haidera. Již před čtyřmi lety prezident Izraelitské náboženské obce Ariel Muzicant prohlásil, že "Haiderova politika rasismu, antisemitismu a nepřátelství proti cizincům přivede Rakousko k nevěrohodnosti". Stalo se tak poté, co Haider v rakouské televizi ORF prohlásil, že Muzicant není loajální vůči rakouskému obyvatelstvu a je součástí židovského světového spiknutí. Skutečností je, odpověděl nejvyšší představitel židovské obce, že můj otec musel před rokem 1938 opustit Vídeň, aby si zachránil život, zatím co Haiderův otec se dopustil velezrady na Rakousku, kam se jako esesák vrátil.

Pro Ariela Muzicanta v současnosti sice antisemitismus v Rakousku není větší než v ostatních zemích, "zvláště dobře" si však nestojí. V posledních dvaceti letech se ale "velmi mnoho pozitivně změnilo", prohlásil v  rozhovoru pro rakouskou televizi ÖRF. V odhodlání zpracovat nacistické období je na tom Rakousko bezpochyby lépe než ostatní země. Situace proto není tak špatná, jak ukázala studie. K extremistickým vystoupením proti Židům v Rakousku nedochází, i když přece jen nelze vyloučit některé přehmaty. Muzicant hodnotí pozitivně práci Historické komise k loupeži majetku nacisty a odškodnění Rakouskou republikou. Přese všechno však nebylo zatím dosaženo toho, co v Německu, kde bylo uděláno mnohem více. Avšak je zde stále vědomí optimismu, i když není možno být se vším spokojený.

V této souvislosti Muzicant poukázal, že je nutno vidět postoj politických stran k nedávným velmi sporným prohlášením haiderovských spolkových radů Siegfrieda Kampfa a Johna Gudenuse. Strany jsou si vědomy, že takové osoby nemohou mít na svých volebních seznamech a je naděje, že nebudou nikdy na ně zařazeny.

ZDE Evan Burr Bukey. Hitler's Austria: Popular Sentiment in the Nazi Era 1938-1945. Chapel Hill, North Carolina: University of North Carolina Press, 2000. xvi + 320 pp. Tabulky, mapy, bibliografie a index. $39.95, ISBN 0-8078-2516-6

ZDE Thinking about the Holocaust 60 Years Later. A Multinational Public-Opinion Survey. March - April 2005

ZDE Miloš Pojar (ed.): Stín šoa nad Evropou. Sborník přednášek z cyklu uvedeného ve Vzdělávacím a kulturním centru Židovského muzea v Praze v lednu 2000 až prosinci 2001, Židovské muzeum v Praze, 2001. ISBN 80-85608-48-0.

ZDE Ariel Muzicant "Haider läuft Amok" Online-Standard 22. 3. 2001

ZDE Ariel Muzicant "Vieles nun positiver" ORF ZIB2 23. 5. 2005

ZDE Bizarres Ergebnis: 54% der Österreicher halten einen neuen Holocaust für möglich!

Jörg Haider interview - ORF ZIB2 16. 3. 2001