Charakter výše uvedené diskuse lze vystihnout známým pořekadlem o voze a koze. Nicméně nastolené téma si zasluhuje hlubšího rozboru, než předvedli oba protagonisté. A také rozšířit "síň slávy historického liberalismu" o významnou osobnost, která do ní -- byť se to někomu může zdát neuvěřitelné -- zcela logicky patří. Tou osobností je Karel Marx.

Chceme-li vystihnout liberalismus jedinou definicí, dopustíme se zákonitě zjednodušení. Liberalismus není skutečně uceleným filosofickým nebo ekonomickým směrem, ale je spíše různorodým a názorově širokým proudem zdůrazňujícím význam osobní svobody v ekonomických a politických záležitostech. Jednoznačně je produktem racionalistického osvícenství a moderního přirozeně-právního pojetí společnosti z období protifeudálních revolucí. Po jejich odeznění se tento pestrý ideologický směr ještě dále štěpí a rozvětvuje tak jak se štěpila rozkládající se stavovská společnost. V té souvislosti lze zcela oprávněně konstatovat souvislost historického revolučního liberalismu nejen s proudy "buržoazní" filosofie, sociologie a ekonomie, ale i se vznikajícím socialismem.

Absence konkrétně historického přístupu znemožnila Petru Fialovi do důsledků pochopit základní smysl původního liberalismu spočívající v ideologickém zdůvodnění přechodu od feudální stavovské společnosti ke kapitalismu. Kdyby totiž aplikoval vyřčené abstraktní "věčné pravdy" na tehdejší poměry, nikdy by se nedočkal ani obdivované americké ústavy ani výdobytků francouzské revoluce. Programově totiž navazuje na ty liberální proudy porevolučního období, které ve své době již ztrácejí pokrokovost a stále více oblékají kazajku apologetiky systému založeného na kompromisu nově etablované společenské vrstvy buržoazních zbohatlíků s postfeudálními pozemkovými vlastníky.

Karel Marx šel opačnou cestou. Pochopil, že osvobození člověka v důsledku proběhlých buržoazních revolucí bylo jen částečné, nedovršené, odcizené (tj. jen pro někoho a v něčem) a hledal způsob jak odstranit překážky lidské emancipace převzaté z minulosti i nově vytvořené samotným kapitalismem. Živelný střet zájmů jednotlivců, tříd a skupin vede k důsledkům, které "nikdo nechtěl". Jinými slovy výslednice společenských vztahů působí vůči společnosti samé jako odcizený přírodní zákon. Tuto "říši nutnosti" je třeba přeměnit v "říši svobody", ve které "svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech" (Komunistický manifest).

Na tomto základě formuluje Marx nejobecnější představy o budoucí společnosti, v níž nebude státní moci ani peněz a pochopitelně ani soukromé vlastnictví výrobních prostředků (jen výrobních prostředků -- pozn. MK). Nešlo mu tedy vůbec o zrušení soukromého vlastnictví vůbec, ale jen takového, které brání svobodnému rozvoji všech. Koneckonců ani jeho revolučně liberální předchůdci se v případě potřeby nerozpakovali zcela neliberálně vyvlastnit feudální šlechtu a církev.

Marx se tak odlišuje od ostatních liberálů, na které se odvolává Petr Fiala. I když jde o význačné osobnosti, které ovlivnily vývoj světového myšlení, nejsou s to vybřednout ze začarovaného kruhu logických rozporů. Odmítají byrokratickou státní regulaci, ale zároveň silný stát potřebují, aby ochránil a upevnil soukromé vlastnictví výrobních prostředků. Mluví o nenásilné, dobrovolné, vzájemně výhodné směně, ale co je vzájemně výhodného například na vynucené účasti na loupeživých válkách? Co tam kdo "dobrovolně směňuje"? A směna pracovní síly za mzdu by byla skutečně dobrovolnou a vzájemně výhodnou, jen kdyby na obou stranách byla neomezená konkurence. Bohužel na straně jedné je monopol a ten podmínky směny výrazně mění ve prospěch monopolistů.

Na rozdíl od omezeného (na něco a na někoho) liberalismu, Marx dovršuje v teoretické rovině liberalismus skutečným osvobozením člověka, vytvořením podmínek pro jeho všestranný rozvoj. Marxův teoretický projekt komunismu je tak nejdůslednějším a nejúplnějším liberalismem.

Marxův odkaz nelze poměřovat činy, které jeho jménem a dávno po jeho smrti spáchali někteří nehodní následníci. Může snad za to, že poznání "nutnosti", tj. společenských zákonů, které je předpokladem pro osvobození jednotlivců i společnosti jako celku, bylo stalinskými ideology přeměněno na bezpodmínečné ("nutné") podřízení se autoritě strany a jejího vůdce? Kritizovat Marxe za zločiny stalinismu by bylo stejné, jako kdybychom kritizovali Ježíše Krista za zločiny křížových výprav či svaté inkvizice.

Co na tom, že se v některých otázkách Marx mýlil, popřípadě že určité jeho teze doba překonala nebo že o jiných předpovědích teprve rozhodne vzdálená budoucnost. Jeho nárok na čestné místo v pomyslné síni slávy liberalismu to nikterak neoslabuje. A současná ofenzíva konzervativních neoliberálů by neměla jen provokovat povrchní antiliberalismus, ale také zamyšlení, zda přece jen v Marxově odkazu není něco inspirativního i pro dnešní poměry -- například z liberálního myšlenkového prostředí vzešlý a liberalismus dovršující koncept osvobození člověka.