Ale toto vše bledne před podívanou, jež se teď před námi otvírá. Minulost se svými zločiny, bláznovstvími a tragédiemi dohasíná. Vidím ruské vojáky stojící na prahu své rodné země, střežící pole, jež jejich otcové obdělávali odnepaměti. Vidím je, jak střeží své domovy, kde se jejich matky a ženy modlí -- ach, ano, neboť jsou časy, kdy se modlí všichni -- za bezpečnost svých drahých, návrat živitelů, za svého zastánce, za svého ochránce... Jsme rozhodnuti zničit Hitlera a zahladit každou stopu po nacistickém režimu. Od toho nás nic neodvrátí -- nic! Nikdy nebudeme vyjednávat, nikdy nebudeme jednat s Hitlerem ani s nikým z jeho bandy. Budeme proti němu bojovat na zemi, budeme proti němu bojovat na moři, budeme proti němu bojovat ve vzduchu, dokud s pomocí Boží nezbavíme zemi jeho stínu a neosvobodíme její národy zpod jeho jha... Ohrožení Ruska je proto ohrožením nás i Spojených států stejně jako věc každého Rusa bojujícího za svůj krb a domov je věcí svobodných lidí a svobodných národů ze všech koutů zeměkoule (Druhá světová válka III, Lidové noviny 1993)."

Takovýmto geniálním způsobem Churchill obrátil někdejší naděje zbabělého Západu v to, že Hitler pokoří ruský komunismus, na solidaritu s lidmi, kterým hrozila katastrofa. A setrval na svém postoji i po skončení války, když vzdoroval komunistickému teroru, který pošlapával základní lidská práva drtivé většiny Rusů. Rozdíl mezi Stalinem a Hitlerem spočíval mimo jiné i v míře primitivismu -- Stalin vyvraždil během pěti let skoro celý ústřední výbor (98 ze 139 členů) KSSS zvolený na XVII. sjezdu strany, krutě zdecimoval vedení sovětské armády, "stěhoval" celé národy a nečinil nic pro to, aby jeho země byla připravena čelit případnému útoku Hitlera. Když se pak v červenci 1941 dozvěděl, že německá vojska vstoupila do SSSR, propadl zoufalství. Některé oblasti, jež si bolševickou vládu prožily do dna (jako třeba Ukrajinci), vítaly nacisty jako pravé osvoboditele.

A přitom útok musel očekávat. Jednak Hitler už dobyl v Evropě skoro všechno, co chtěl, nabízely se mu už jenom neomezené prostory širé Rusi -- navíc Churchill dlouho před útokem dostával zprávy o velkém soustředění mohutných německých vojsk na hranicích SSSR a Stalina informoval.. Čili mluvit o tom, že se Stalin zvláštním způsobem zasloužil o svou zemi za druhé světové války, je dost zavádějící. Jeho taktika proti vítězícímu nepříteli vyplývala především z jeho principu sebezáchovy: ucpat cestu mrtvolami vlastních vojáků, jež naprosto bezohledně obětoval v miliónech. Pro Stalina neměl jiný život než jeho vlastní hodnotu, prokázal to nade vší pochybnost často. Ovšem ani bezměrné mrhání krví by mu nepomohlo, kdyby jej Británie a USA nezásobily v masivním měřítku materiální pomocí. K tomu bylo zapotřebí, aby si spojenci udrželi převahu na moři. Válka o moře, jež dostala příznačný název ponorková válka, byla v prvé řadě pokračováním Hitlerovy snahy o invazi do Británie, dále měla blokovat konvoje rozvážející pomoc z USA i z kolonií a konečně atakovat britské panství všude na světě, srazit k zemi jeho imperiální slávu. O nesmírných rozměrech tohoto souboje vypovídá následujících několik fakt. Konvojové lodě, jež umožňovaly přežít Británii a SSSR, vzdorovaly víc než tisíci německých ponorek, z nichž bylo přes osm set zničeno spojeneckými silami. Během ponorkové války bylo potopeno na dva tisíce lodí. Pro konečný výsledek byla rozhodující technická převaha Britů, kteří používali k lokalizaci ponorek radar a rozluštili tajnou německou šifru ENIGMA.

V SSSR se wehrmachtu nejdříve velmi dařilo. Do září 1941 německá vojska postoupila na sovětském území o tři sta až šest set kilometrů, zlikvidovala dvacet osm a těžce poškodila sedmdesát z celkových sto sedmdesáti západních divizí Rudé armády. V září padla Ukrajina a ne bez obrovských ztrát. Němcům se dařilo, byť za cenu vypjatých bojů, realizovat rychlý tah na Moskvu a v polovině září byly vydány rozkazy k rozhodující ofenzívě, která se nezdařila nakonec patrně především kvůli ruské zimě (ukázalo se, že původně plánované, květnové datum útoku na SSSR nebylo dobré měnit). Hitler přejímá velení nad východními silami a urputná, vyrovnaná konfrontace zastaveného wehrmachtu a sílících sovětských vojsk trvala až do osudné bitvy u Stalingradu v červenci 1943.

Nacistická invaze do SSSR byla od samého začátku doprovázená zvěrstvy a spálenou zemí. Utrpení obyvatel napadených území bylo strašlivé, nicméně kromě této zkušenosti, která jistě dala Rudé armádě obrovskou sílu vytrvat i v naprosto nepříznivé situaci a za cenu obrovského počtu obětí, tu byl Stalin a jeho brutální přístup k lidem. To, co se v dobách míru ukázalo jako nanejvýše zrůdné, se v extrémní situaci napadení nakonec hodilo... voják měl dvě možnosti: buď ho roztrhá Hitler, nebo Stalin. Když mi můj otec líčil stav, v němž sovětští vojáci přišli na konci války do Holešova, uvědomil jsem si, jak tito hrdinové byli vlastně oběťmi. Nemohli přinášet svobodu, vůbec netušili, co to je... stali se odlidštěnými stroji, bytostmi, které vychovalo, uplácalo a odduševnilo temné peklo, v němž museli žít.