Francie a Británie se v případě Polska cítily zavázány dodržovat spojenecké smlouvy, a tak vyhlásily Německu válku -- to je oficiální začátek světového konfliktu. Ve skutečnosti ovšem vyčkávaly, nehnaly se do přímého střetu a kladly si patrně otázku, na koho se Hitler oboří teď. Ten zas až tak válku nechtěl, šlo mu o rychlá a efektní vítězství, o okupaci nových území. Spojence měl především v Itálii a Japonsku, nicméně přidávaly se i další státy -- Slovensko, Chorvatsko, Norsko atd. Španělský fašista Franco, byť byl Hitlerovi zavázán za vítězství nad republikány v občanské válce, zůstával stranou a vzdoroval i při pozdějším osobním setkání. Myslím, že je vhodné upozornit na to, že fašismus a nacismus jsou dost rozdílné ideologie. Fašismus (ani ten Mussoliniho) není genocidní, nevěří ve světlé zítřky a v zásadní proměnu celé společnosti, má naopak konzervativní a korporativistické tendence. Francovo Španělsko bylo po válce západními demokraciemi chápáno jako spojenec.

Co Švýcarsko? Jakožto sídlo bank, v nichž měla nacistická nobilita peníze, zůstalo chráněno. Jde-li o USA, chovaly se naprosto podle přání svých dnešních oponentů, čili: co je nám do koho, co je nám do Evropy? Izolacionismus, tehdy tradiční v americké zahraniční politice, vůbec nebránil zaoceánským firmám investovat do nacistické mašinérie. Byznys je byznys...

Hitler mezitím, překvapivě, ale přesto naprosto logicky, otočil svou mordu proti Francii -- a vyvedl ji i celý svět z omylu o existenci nějakých konvencí (gauner je dodržovat nemusí...). Převálcoval totiž Holandsko a Belgii a vtrhl do země, jež se od roku 1918 považovala za evropskou velmoc, ze směru, který čekal málokdo. Francie padla překvapivě rychle. Nemalá část společnosti byla ovšem připravena s Hitlerem kolaborovat -- maršálovi Pétainovi se určitě nehnusil, a tak vznikla loutková vláda ve Vichy. Tedy v Evropě i na světě zůstala jen jediná země, která ještě chtěla i mohla s nacisty skoncovat: Británie.

Vůdce měl pro Angličany slabost, nechtěl s nimi válčit. Šlo ostatně o národ germánského původu -- proč se nedomluvit jako rovný s rovným? Jaká to romantika! Námořní a pozemské impérium se snoubí, světovláda Germánů je nadosah... ale Britové si postavili do čela své vlády jakéhosi tlustého alkoholika, dědka s viktoriánskými sny, zarytého ctitele civilizačních ideálů osmnáctého století, který chtěl válku. A válka je zlo, je bytostně amorální, představuje vraždy, mrzačení a ničení všeho pozitivního: materiálních hodnot, charakterů, těla i mysli... Jenže v našem světě může být válka, která je amorální, jedinou efektivní obranou morálky. Je to jistě paradox, tím spíše je to však pravda.

Winston Churchill byl německou propagandou označován za válečného štváče a Hitler vydal rozkazy k letecké bitvě o Anglii (ponorek měl zatím málo). Akce byla promyšlená, vítězství skoro jisté, jenže... poprvé se ukázala hlavní slabost Třetí říše, totiž iracionální Vůdcovo rozhodování. Po anglickém ne příliš vážném bombardování Berlína se Hitler vztekl a změnil taktiku. Sedmého září 1940, čili v době, kdy britské letectvo mělo podle střízlivých odhadů jen několik dnů života, Vůdce odvolal bombardování vojenských cílů a poslal bombardéry na Londýn. Britům se podařilo obnovit letiště, vyrobit nová letadla, sehnat letce a znovu se vrhnout do bitvy, již nakonec vyhráli. Churchill mimoto zvládl ještě mnoho důležitých věcí: zachránil čest Francii a přijal de Gaulla jako jejího autentického zástupce, podobně zapojil i jiné státy do protinacistické aliance, dále přesvědčil svého osobního přítele Roosevelta, aby podpořil válku proti nacistům finančně a materiálně, a kromě toho aktivizoval i celé rozsáhlé Britské impérium.

Komunisté mezitím na příkaz Stalinův podporovali milovaného Hitlera.