Návodů na dokonalou společnost existuje nespočet, ale nikoli jen těch: vždyť ani ekonomové nejlepší pověsti a s Nobelovými cenami ve vitrínách se neshodnou, jaký ekonomický model je při sledování týchž cílů (všeobecného blahobytu) vhodný pro tu či onu reálnou společnost. Zdá se, že důležitější než všeobsáhlé ekonomické teorie je pragmatismus, který si dobře všímá konkrétních problémů dneška a snaží se je řešit s přímým efektem a také nikoli bez ohledu na budoucí nežádoucí vedlejší efekty.

Když se dívám na současnou českou společnost, jsem nespokojený a toužím po změně, ano, může to být divné, ale jsem nespokojený jako člověk, jemuž jsou drahé tradiční levicové hodnoty. Sociální stát je totiž jejich nestoudnou karikaturou. Většina lidí dá nejvíce na to, co potkává ve svém všedním životě, a já k ní v tomto ohledu patřím. Statistiky, hodnocení plná odborných termínů, žvásty o tom, že jsme šampiony, nic z toho nemá vypovídací hodnotu. Co myslíte: kolik nezaměstnaných bude volit ODS? Řekl bych, že hodně...

Konečně se dostávám k tomu základnímu paradoxu. První máj je historicky spojený s dobou, kdy pro pracující snad největším strašákem byla nezaměstnanost. Dnes je jedním z klíčových problémů sociálního státu. A není těžké pochopit proč. Velká část nezaměstnaných je totiž na dlažbě jen proto, že stát podnikatele za každého člověka, jejž zaměstná, tvrdě trestá velikými odvody do státní kasy.

Mnoho drobných živnostníků skončilo dík státu také na úřadech práce a na nenávist vůči nenažranému molochu spravovanému ČSSD narazíte všude. Je to nesmírně potupné vidět ty spousty úředníků, které jste platili ze svých daní, dokud jste pracovali, a být bez práce jen kvůli tomu, že velkou část zisku, který byste pro zaměstnavatele svou prací vyprodukovali, si nárokují oni, čili zaměstnat vás je kvůli nim ztrátové (proto je také ve společenském povědomí práce na černo v pořádku). Jste poslední z posledních, i když máte chuť a schopnosti uplatnit se v moderní konkurenci, být tvůrčí a flexibilní. A před úředníky se navíc musíte klanět jako před vrchností...

Zato z vašich daní žijí v klidu např. zaměstnanci železnic. Poznáte to podle toho, že pro ně nejste zákazník. Jezdím vlakem často: pěkně si klábosí, pokuřují, je jich jako smetí a nic moc nedělají, mají výhody, o nichž se jiným ani nesnilo. Jejich práce je navíc vyloženě špatná: obrovská zpoždění, chaos, špína, lhostejnost a arogance. Socialismus trvá! Někdo má čtyři malé děti, manželka mu umře v pětatřiceti na rakovinu a stát prakticky nepomůže... a na druhé straně vidítě břicháče v oranžovém, za něž ČD neomaleně ani nezaplatí zdravotní pojištění. Já si naopak svou tisícovku měsíčně platil poctivě i v době, kdy jsem byl nezaměstnaný... na úřad práce jsem odmítl jít, protože jsem nechtěl jako mladý a vzdělaný člověk využívat těch služeb, které jsou podle mne určeny lidem opravdu strádajícím (hlavně že si pro své dávky někteří z nich jezdí se zlatými prsteny na rukou a v nablyštěných mercedesech... ať žije sociální stát!). Jste zaměstnaní, jako jsem dnes já? Sociální stát se vás na nic neptá a vezme vám značnou část výplaty... na co? Kromě již zmíněného spravuje také zdravotnictví. I zde narazíte na naprosté pohrdání zákazníkem (pacientem), na bordel v hospodaření a na miliardové ztráty. Najde se ještě někdo s neutrálním vztahem k Telekomu? Spíš jej nenávidí už úplně všichni. Také jej přece dlouho spravoval sociální stát. Pak ještě sociální stát koupí za desítky miliard gripeny atd. -- a kde na to vzal? Osudy mentálně i fyzicky postižených, utrpení lidí opravdu bídných, těch ze společenského dna, jsou na druhé straně pupkatým socialistům úplně lhostejné.

A tomuhle není vidět konce... Oč by bylo lepší platit malé daně, moci se rvát o své sousto na trhu práce a sám si rozhodovat o tom, za co utratím, byť všechno bude dražší. Rozjede-li se ale konkurence, zákazník na tom nebude moci být hůře než dnes, a zaměstnanec, který bude opravdu chtít pracovat a uplatnit se, také ne. Vysoké daně má smysl platit pouze tam, kde je státní aparát velice štíhlý a kde panuje vysoká kultura vztahů ve všech sférách života, my ale Švédsko ani Finsko nejsme.

Může dnes opravdový levičák necítit v Modré šanci jedinou cestu, která zbývá?