Uvědomme si, co je to ústava: Ústava je rámcový dokument, závazný pro všechny občany, který určuje hlavní principy, jimiž se musí řídit soustava zákonů, předpisů a nařízení. Systém politických stran - ať se jedná o jednu stranu nebo více stran - není a nemůže být demokracie. Je jejím pravým opakem. Není těžké pochopit, že úcast občanů v politickém systému je motivována jejich snahou dosáhnout maximálního možného uspokojování svých zájmů. Méně samozřejmé je, že ve společnosti existují dva typy zájmů: skupinové a společenské. Systém politických stran je založen na snaze maximálně uspokojovat vlastní skupinové zájmy, to jest zájmy jakožto dělníci, zemědělci, podnikatelé, zdravotníci atd. Lidé - kteří se tradičně (ale v poslední době čím dále tím méně) chápou jako příslušníci některé z těchto kategorií - volí ty strany a ty politiky, kteří (předstírají, že) bojují za uspokojování zájmů právě jejich kategorie. Avšak skupinové zájmy jsou vždy více nebo méně v rozporu se společenskými zájmy, to jest se zájmy celé společnosti (stabilita, mír, blahobyt, dobré životní prostředí .... ). V méně vyvinutých politických systémech má krátkozraké hlasování podle skupinových zájmů katastrofální následky. V Německu třicátých let hlasovala velká část občanů pro nacistickou stranu, která slibovala uspokojování jejich skupinových - národních a rasových - zájmů. To umožnilo nástup Hitlera k moci a vše, co následovalo. Ve volbách v Československu r.1946 hlasovala velká část zemědělců pro komunistickou stranu, která tehdy slibovala uspokojování zemědělských zájmů. Tím dostala komunistická strana v parlamentu nejvíce hlasů, což umožnilo puč v únoru 1948.

Neustálé zvýhodňování skupinových zájmů na úkor zájmů společenských je umožňováno dalším - a v nynějších politických systémech rozhodujícím - zájmem: Mocenským zájmem politických elit. Jsou-li parlament i vláda sestavovány na základě systému politických stran, není třeba velkého důmyslu, aby člověk pochopil, že ti, kdo se jakožto straníci dostali na vysoké funkce v parlamentu, v senátu, ve vládě a (na základě užitečných kontaktů) i na jiná lukrativní místa ve státě, mají svůj vlastní zájem na udržení a zabezpečení existujícího systému. Vzniká tím oligarchický, nikoli demokratický systém.

Základem každého moderního systému je ústava. Necháte-li členy oligarchického parla-mentu, aby napsali a pak odhlasovali ústavu, je nasnadě, že napíší a odhlasují takovou ústavu, která zajišťuje jejich výsadní, privilegované postavení ve státě. Tak je tomu ve všech státech, snad s určitou výjimkou Švýcarska a na papíře USA. Typickými nedemokratickými prvky západních ústav je práh (dvou, čtyř, nebo pětiprocentní) pro právo parlamentního zastoupení, sloučení zákonodárné a výkonné moci (což znamená, že parlamentní většina i vláda je v rukou téže malé skupiny stranických špicek), téměř monopolní přístup k velkým sdělovacím prostředkům, neodvolatelnost politiků během mandátního období, libovolné změny politiky mezi volbami, neformální síť osobních kontaktů, celoživotní vysoce placená kariéra politických profesionálů, atd. Ve Švédsku jsou i členové porot soudů základní úrovne jmenováni politickými stranami. Vysloužilí politici všech stran jsou odměňováni posty velvyslanců nebo vedoucích některé krajské administrativy. Vzniká nová, politická aristokracie, jejíž privilegia jsou zakotvena v ústave, kterou si aristokracie sama odhlasovala.

Jestliže si většina občanů dosud myslí, že tohle je demokracie, je to proto, že jsou neustále ze všech stran vystavováni systematickému promývání mozků, aniž si to uvědomují.

Kdo a jak je tedy oprávněn formulovat a schvalovat demokratickou ústavu? Samozřejmě pouze sami občané, kteří se jí pak musí řídit. Jak? Ustaví se malá skupina kvalifikovaných občanů, (eventuálně, ale ne nutně) sdružených v organizaci typu Přímé Demokracie, ti napíší návrh, který pak musí být podroben celostátní diskusi ve všech možných kanálech. Vyplyne-li z diskuse nutnost nějakých změn, jsou tyto změny zahrnuty do definitivního návrhu. Tento návrh je pak předložen celostátnímu referendu. Spolupráce s právníky je tu užitečná, ale ne nutná. Ústava je spíše věcí zdravého rozumu a demokratického cítění než právně dokonalých formulací. Po schválení v referendu nabude občanská ústava platnost bez ohledu na to, co budou tvrdit straničtí politici a s nimi spřažení odborníci.

Tento proces byl zahájen v ČR publikací Přímá demokracie pro Českou republiku. Jeho dovršení jistě potrvá mnoho let. V Holandsku byla ustavena podobná neformální skupina, která pracuje na návrhu občanské ústavy pro Evropskou Unii. Práce této skupiny je samozřejmě nesrovnatelně obtížnější než práce občanských skupin jednotlivých států. V současné době ukazují průzkumy veřejného mínění ve Francii, že je pravděpodobé odmítnutí v referendu Evropské Ústavy sepsané politiky. Stane-li se tak, nabude práce zmíněné holandské skupiny angažovaných občanů dramaticky zvýšené důležitosti.

(Autor je aktivistou za přímou demokracii.)