To vše má za následek úbytek oficiálních členů církve. Lidé věří tak říkajíc sami za sebe. Úbytek německých křesťanů není ale jenom tak, jako když se zúží členská základna v Česku, nebo Brazílii. Stane-li se to v Německu, má to následky, o kterých církev mluví nerada - jde totiž o peníze. Ubyde-li na vybrané německé církevní dani, kterou platí všichni členové církve, je to obratem cítit ve Vatikánu. Vzpomeňme jenom, jak při německém hospodářském útlumu hrozilo svého času ochabení antikomunistického boje a bylo nutno sáhnout po nekonvenčních prostředcích, jako papírech, hochy z Chicaga falšovaných, které ve Vatikánu posloužily jako záruka při překlenutí temporérní finanční indisposice. Bohužel se některé ve zmíněné souvislosti hýčkané kontakty ukázaly jako extrémě rizikové, což vedlo k neradostným doprovodným jevům: vatikánský bankovní šéf visící pod londýnským mostem či nutnost vytrhout vysoce kvalifikovaného vatikánského ministra financí polsko-chicagského původu z lůna Víry a přemístit ho na pool do Californie, kde rozdává útěchu padlým děvčatům.

Je jistě v eminentním zájmu Vatikánu, aby se něco takového neopakovalo. Proto je možno onu volbu rozumět také jako zvěst: Ženy, homosexuálové "Církev osvobození" a ostatní se mají zdokonalit ve ctnosti z nejvyšších, v trpělivosti. Církev katolická udělá totéž a vydrží to i nadále bez žen v církevních funkcích. Dnes jde o substantní neodkladnou záležitost se sociálním poddechem: Pro obětavou práci pro věřící, pro funkci a reprezentaci církve je totiž potřeba dosáhnout opětné zvýšení německých odvodů. Pro Vatikán to totiž konkrétně znamená "steak, nebo ovesnou kaši". Že pro správné, pozitivní rozhodnutí v uvedeném dilematu je katolická církev schopna rozhodných, sebeobětavých, až zoufalých akcí, není třeba potomkům Husitů dalekosáhle vysvětlovat.