Vždyť způsob ukončení jejího života se dá chápat i jako zvláštní druh "potratu", navíc přenášený v přímém přenosu.

Naše dnešní společnost je v otázce potratů nesmiřitelně rozdělena na dva tábory. Jedni vyzdvihují právo ženy rozhodnout o svém životě a potažmo životě svého dítěte, druzí naopak vyzdvihují právo počatého dítěte na život. Aktuálně jsou ti první ve značné přesile, což bylo názorně vidět například při posledním hlasování o zákazu potratů v naší Poslanecké sněmovně, kdy pro návrh příslušného zákona se vyslovilo asi jen 30 poslanců ze 200. Převaha zastánců legálnosti potratů je tedy značná. Mají ale pravdu v tom, že je potrat morálně přijatelný způsob regulace porodnosti? Na to se dá částečně najít odpověď právě porovnáním s případem oné nešťastné Američanky.

Paní Terri Schiavo nebyla těch posledních 15 let člověkem se vším, co k tomu patří. I když vnějším zjevem jako člověk vypadala, ve skutečnosti byla jenom jakýmsi přežívajícím biologickým materiálem a z jejího mozku fungovala jen část umožňující právě to přežití, nikoliv skutečný život. Zřejmě vůbec nevnímala okolní svět a nebyla tedy ani schopna o sobě nijak rozhodovat. Proto o jejím dalším osudu za ni nakonec rozhodli jiní.

Podobně lidský plod v časném stádiu vývoje zcela jistě není plnohodnotným člověkem, je to vlastně také jenom jakýsi biologický materiál. Rovněž nevnímá okolní svět (i když to není tak úplně jisté) a podobně jako paní Schiavo je napojen na "vyživovací trubici", bez níž rychle umírá. Lze tedy poněkud zjednodušeně prohlásit, že mezi lidským zárodkem a takto vážně postiženým pacientem není příliš velký rozdíl. Pokud je "odpojíme" od vyživovací trubice, nebo jakkoliv jinak ukončíme jejich život, nezabijeme přeci skutečného člověka, ale pouze biologický materiál.

Jenže "drobný" rozdíl zde přeci jenom je. Pokud bychom nechali paní Schiavo nadále přežívat na přístrojích, asi bychom se nikdy nedočkali změny jejího stavu, i kdyby to trvalo desítky let. Pokud ale naopak necháme lidský plod připojený k "vyživovací trubici" své matky, s velkou pravděpodobností se už za několik měsíců dočkáme toho, že žádnou vyživovací trubici nebude nadále potřebovat, ale bude z něj plnohodnotný člověk schopný samostatného života. A to je myslím rozdíl hodný zaznamenání. To je přeci klíč k posouzení morálnosti potratů.

Je-li totiž současná potratová praxe v pořádku, pak by muselo být v pořádku i to, že by paní Schiavo byla odpojena od přístrojů i za situace, kdy bychom s velkou pravděpodobností věděli, že se za několik měsíců vyléčí a nebude žádné přístroje nadále potřebovat.

Absolutně si nedovedu představit, že by k tomu v takovém případě mohlo dojít, že by k tomu stačila žádost nějakého jejího příbuzného, pro kterého by byla v tuto chvíli na obtíž a který by si takto vyřešil svůj "problém". A zcela nepředstavitelné je samozřejmě i to, že by něco takového dokonce schvalovala většina obyvatel (i když žádný průzkum veřejného mínění se na takové téma zřejmě nikdy nekonal).

Když se však principielně totéž děje v řádově desítkách tisících případů ročně jenom v naší republice, nevidí v tom velká většina našich spoluobčanů vážný problém. Tento pro mě nepochopitelný rozpor si neumím vysvětlit jinak, než konstatováním, že buďto se já v této úvaze zcela zásadně a radikálně mýlím, nebo má velká většina mých spoluobčanů neobyčejně silný žaludek. Tak silný, že o tom si já mohu nechat jenom zdát...