Ti ji ve volbách svými hlasy umístí na pomyslném žebříčku, od kterého se odvíjí buď její postavení v parlamentu, nebo místo mimo sněmovnu, kde má potom význam více méně jen jako jistá folklórní společnost bez konkrétní možnosti rozhodovat o uspořádání státu. Strany, které získají svoje místa v parlamentu už mají mandát k účasti na rozhodování. Podle základních atributů jsme zvyklí rozdělovat je na pravicové a levicové a podle tohoto rozdělení se - na základě programové příbuznosti - utvářejí koalice. Z nich ta silnější vládne, slabší je v opozici. Během vládnutí ztrácívá vládnoucí koalice svoje příznivce a je-li úbytek podstatný, v následujících volbách může dojít k výměně vládnoucích stran. Stane-li se kterákoliv demokraticky zvolená strana stranou parlamentní, může její program samozřejmě kdokoliv kritizovat dle toho, jak jej v parlamentu naplňuje. Nemůže ji ovšem označit za nedemokratickou a vyloučit ji svévolně z parlamentní spolupráce. Pro poučení bychom se měli obrátit na kteroukoliv sousední demokracii, kde se dokonce skutečně extrémní pravicové strany stávají součástí vládních koalic. Jenom tenkrát totiž mohou prokázat svoje skutečné úmysly. Být buď prospěšné, nebo se v očích voličů zdiskreditovat. Umělá diskreditace je nejen naivní a hloupá, především však zcela kontraproduktivní a působí naopak jako nelepší propagace "hanobeného" programu.

Uměle vytvářené povědomí o nereformovatelnosti a nedemokratičnosti komunistické strany mohlo mít jakés takés opodstatnění snad v prvních letech po převratu. Povýšeno lustračním zákonem a ještě podivnějším rozhodnutím parlamentu o zločinnosti a nezákonnosti komunistického režimu na oficiální stanovisko společnosti, mělo údajně zabránit, aby se představitelé odsouzeného režimu nemohli etablovat v nových mocenských strukturách. Tato snaha se ukázala být velmi neúspěšnou a trvání na těchto mimořádných revolučních výnosech je dnes už směšné.

Většina těch, kteří opravdu měli z minulosti "máslo na hlavě" se už dávno usadila v různých "demokratických" strukturách, ostatní strany nevyjímaje.

Prohlásila se za oběti minulého režimu a veřejně se doznala, že pro osobní prospěch je ochotna obětovat cokoliv, včetně cti. Nebo je možné si myslet něco dobrého o těch, kteří tvrdí, že byli ve straně (v SSM, odborech, či jiných prorežimních organizacích) jen proto, aby mohli vystudovat a zastávat odpovídající funkci? Dnes ze stejných důvodů přesedli do jiného vlaku a jsou stejně oddanými zastánci nové (demokratické) politiky.

V této souvislosti by se dokonce dalo konstatovat, že současní komunisté jsou na rozdíl od těch, kteří se se svojí komunistickou minulostí dokázali "zásadně vyrovnat", mnohem čitelnější, poctivější a nakonec čestnější. Nezměnili totiž svoje přesvědčení za příslib účasti na společenském a politickém hodokvasu. Drží-li se svého přesvědčení, které vychází z marxistické filozofie, je třeba zdůraznit, že stalinismus a marxismus nejsou jedno a totéž. Že komunisté se jako jedna z mála vládnoucích skupin, ještě v době své "neomezené" vlády, distancovali od zločinů, spáchaných pod jejich korouhví. Mnohé "demokratické" systémy si dodnes netroufly označit jimi páchané genocidy za zločiny, od kterých je alespoň slušné se distancovat. Vrcholem politické krize současnosti jsou prohlášení některých přestavitelů sociální demokracie, kteří odmítají jakoukoliv spolupráci s komunisty, protože "ti by je tlačili k něčemu, co sociální demokraté nechtějí". To jim nevadilo, že je evidentně pravicově orientované součásti nedávné koalice tlačily k rozhodnutím, velmi vzdáleným sociálně demokratickému programu? Nevadilo jim "vládnout" za "shovívavé trpělivosti ODS" v době opoziční smlouvy? Proč jim vadí komunistický program, z velké části téměř totožný s jejich vlastním? Kde berou nejen oni, ale především nejrůznější komentátoři a pseudopolitologové odvahu děsit lidi "komunistickým nebezpečím?"

Socializmus v poválečném Československu nebyl přece výmyslem komunistů, ale výsledkem soustavné snahy levicových tendencí ve státě od dob jeho vzniku. Propagovala ho široká kulturní avantgarda, prospěl mu Mnichov i následující osvobození. Pro socialismus se rozhodla společnost hned v prvních poválečných volbách. Trapný pokus zastavit trend vývoje v únoru 1948 skončil katastrofou odpůrců nastoupené cesty.

Páni historikové a politologové by měli hledat odpověď na otázku, kde se tenkrát stala chyba, že se vzývaný socialismus propadl do krutého stalinismu s děsivými nezákonnostmi. Proč v Československé republice, jako v jediném středoevropském státu,budujícím socializmus, byli zlikvidováni i drobní živnostníci a rolníci? Proč jsme museli projít kalvárií padesátých let? Nebyli to přece JEN komunisté, kdo za to nesou vinu.

Vzpomeňme na "petice pracujících", žádající nejtvrdší tresty pro zrádce. Komunisté sice byli vedoucí silou, ale ochotně jim pomáhaly ostatní partaje a organizace, sdružené v Národní frontě. O situaci v době normalizace po roce osmašedesátém je snad lepší příliš nemluvit. Jaká jiná šance se v té době republice nabízela? Stát se otevřeným protektorátem (součástí) SSSR? Nebo fantasmagorické představy o "vystoupení ze socialistického bloku", o neutralitě?

Jestliže má mít současná politické krize skutečné řešení, je třeba zcela zásadně proměnit falešnou antikomunistickou rétoriku za objektivní hodnocení skutečnosti. Pro budoucnost je pak nanejvýš nutné, najít pravdivé odpovědi na otázky, které jsem naznačil výše. Budeme-li totiž svoji minulost interpretovat účelově tak, jak se té či oné politické představě hodí, nikdy se o sobě nedozvíme pravdu. A nikdy se také s chybami, na nichž jsme se všichni tak či onak podíleli, nevyrovnáme. Pokud si tohle uvědomí mediální mágové a "demokratičtí" politologové a pokusí se tento trend prosadit, mohou dokonce této společnosti být prospěšní. Až dosud jí totiž velmi výrazně poškozují. Jestliže dokáží občané využít nabízené šance, aby se zcela zřetelně zformovala česká levice i česká pravice (byť s vnitřní rozdílností některých názorů, která je zdrojem zdravého politického vývoje), udělá Česko rozhodující krok na cestě za demokratizací společnosti i rozhodující krok k návratu do Evropy.