Petr Partyk je právník a na vlastní kůži zažil pocity člověka, jehož argumenty byly ve všech soudních instancích (až po Nejvyšší soud) ignorovány. Rozhodně by se však neměl vzdát. Za úvahu stojí zvážit podání ústavní stížnosti k Ústavnímu soudu. V českém soudnictví nejsou ničím výjimečným spory, v nichž se namísto logické argumentace a rozhodování podle skutečného stavu dostává účastníkům lekcí z překrucování práva. Uvedu případ, který by se mohl zdát neuvěřitelný, kdyby se skutečně nestal.

Ač samotná podstata sporu se nemusí jevit jako příliš složitá, trvala cesta od vydání pravomocného rozsudku soudu do potvrzení jeho obecné závaznosti Ústavním soudem dlouhých 12 let. Ke sporu a jeho průběhu alespoň krátce.

V roce 1992 byla pravomocným rozsudkem okresního soudu určena za neplatnou darovací smlouva z roku 1962, kterou někdejší podnikatel daroval Československému státu dům a pozemky. Jednalo se o jeho poslední větší majetek, který mu po dřívější násilné likvidaci živnosti ještě zůstal. Bývalý podnikatel, dříve majitel dopravní firmy, se tak vyhnul zájmu o svou osobu ze strany státní bezpečnosti a mohl z milosti státu setrvat dál jako zaměstnanec jistého národního podniku v profesi řidiče. V roce 1992, po rozsáhlém důkazním řízení, shledal soud neplatnost darovací smlouvy. Prokázalo se, že darovací prohlášení bylo učiněno v tísni, vyvolané bezprostředním a intenzivním nátlakem. Pravomocný rozsudek byl v roce 1992 vydán v řízení o určení neplatnosti darovací smlouvy mezi žalobce -- vlastníkem a žalovaným státem, zastoupeným finančním odborem okresního úřadu. Vlastník tak měl v rukou pravomocný rozsudek, podle něhož bylo darování v roce 1962 neplatné.

Ještě před vynesením rozsudku převedl stát nemovitost na další osoby. Noví držitelé nemovitostí byli žalobci před uskutečněním převodu na celou situaci upozorněni a bylo jim tak známo zpochybnění dispozičního práva státu s předmětnými nemovitostmi.

S poukazem na pravomocný rozsudek soudu prohlašující darovací smlouvu mezi žalobcem a státem za neplatnou (neplatnost absolutní, vyplývající přímo ze zákona), domáhali se majitelé nemovitosti jako žalující strana v novém sporu s držiteli nemovitostí svých vlastnických práv žalobou o určení právního vztahu (vlastnictví) k předmětným nemovitostem. Okresní soud, stejně jako soud krajský se však pravomocným rozsudkem, jenž prohlásil ve sporu mezi žalobci a státem darovací smlouvu za neplatnou, necítili vázáni. Dále se soudy shodly na tom, že onen rozsudek z roku 1992, prohlašující darování za neplatné, nebyl řádně doručen, neboť na doručence ve spise je pouze razítko "referát majetkoprávní" okresního úřadu a nikoli jedině správné razítko samotného okresního úřadu. Žaloba o určení vlastnictví byla ve všech instancích zamítnuta. Dovolání žalobců proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud odmítl, aniž se vůbec věcně zabýval podstatou sporu.

Po odmítnutí dovolání napadl žalobce zamítavé rozsudky (okresního soudu, krajského soudu) jakož i usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání ústavní stížností. Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil nálezem Ústavního soudu I. ÚS 647/02 z 27. 8. 2004, jenž byl vyhlášen dne 24. 2. 2005.

Z rozsáhlého odůvodnění ústavního nálezu, který svým významem přesahuje předmětný spor, cituji alespoň některé jeho části: "Možnost vydat konečné a závazné rozhodnutí, které je mimo předepsaný postup nezměnitelné, patří vedle nezávislosti, nestrannosti a dodržování esenciálních pravidel spravedlivého procesu, k základním atributům pojmu soud ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Soud nerespektoval předchozí soudní rozhodnutí ve věci, která představovala předběžnou otázku v řízení následujícím. Proto tuto věc poté rozhodl rozdílně. ...,, tím porušil i základní ústavní princip spočívající v povinnosti neohrožovat důvěru osob v akty veřejné moci". Dále Ústavní soud vyslovil názor, že "princip respektování smyslu pravomocných rozsudků patří k obecným právním principům požívajícím ústavní ochrany", neboť opačný aplikační postup je "překrucováním práva".

Ohledně posuzování předběžné otázky platnosti darovací smlouvy z roku 1962 Ústavní soud vyslovil: "Pokud obecné soudy při posuzování předběžné otázky platnosti darovací smlouvy ignorovaly předchozí pravomocný rozsudek prohlašující, byť mezi odlišnými účastníky, tuto smlouvu za neplatnou, vykročily z mezí čl. 2 odst. 2 Listiny a porušily tak právo stěžovatelů na spravedlivý proces vyplývající v našem ústavním pořádku z čl. 36 odst. 1 Listiny. Zejména krajský soud, jehož názor na celou věc byl klíčový, zcela pochybil, když nevzal v úvahu shora uvedené principy. Nejvyšší soud ČR v tomto zásahu pokračoval".

Argument soudů o "špatném razítku" okresního úřadu na doručence státu k rozsudku z roku 1992 Ústavní soud kvalifikoval jako "přestoupení zákazu libovůle a vážné ohrožení principu právní jistoty a důvěry v právo."

V závěru svého nálezu Ústavní soud konstatoval, že "předložené spisy obsahují dokumenty, z nichž je patrné, že současní držitelé nemovitostí si museli být vědomi zpochybnění dispozičního práva státu s předmětnými nemovitostmi".

Vlastníka nemovitosti jsem zastupoval v odvolacím řízení u krajského soudu, v řízení o dovolání u Nejvyššího soudu a v celém průběhu řízení před Ústavním soudem. Záměrně jsem se vyhnul hodnocení kvality dvanáctileté práce českých soudů. Pomíjím rovněž pocit bezmoci a desiluse, jaké po výkonu justice musel prožívat státem okradený účastník řízení. Uvádím jen fakta dokumentující postup v letitém řízení a cituji z nálezu Ústavního soudu I. ÚS 647/02 z 27. 8. 2004.

Autor je právník, působí jako advokát ve Frýdku-Místku