Zvolit jako médium pro připomínku minulosti právě obraz je nápad velmi dobrý: jednak je to počin neotřelý (podobná výstava u nás tuším ještě neproběhla) a jednak může být značně populární a účinný -- zvlášť v době, kdy už v politice ani jinde nevládnou tolik sugestivní myšlenky, ale především sugestivní obrazy. Či známou tezí M.Kundery: "můžeme mluvit o postupné, obecné a planetární proměně ideologie v imagologii."

I proto se mi při pohledu na ne-skutečný, na růžovo natřený svět pevných, odhodlaných a rozesmátých úderníků a údernic vtírala myšlenka možné aktualizace do dnešní situace. Prvotní blahosklonný úsměv nad tehdejší budovatelskou naivitou a nereálností plakátového světa mi brzy ztuhl -- bylo by tak obtížné vybrat z přehršle obrazů, jimiž nás dnes zaplavuje třeba jen reklamní průmysl a stále více i marketingové týmy politických stran, mozaiku stejně nereálnou, stejně oblbující, ano stejně propagandistickou a pro člověka přicházejícího z jiné doby a jiného prostředí stejně nepochopitelnou?

Ne, smyslem této poznámky opravdu není lamentovat nad úpadkem dnešního světa, jen mi přišla nedostatečná a ve svém důsledku zavádějící jediná aktualizace, kterou autoři výstavy nabídli. V samém závěru výstavy, po vší děsivě nereálné, programově optimistické plakátové propagandě a paralelním komentáři poukazujícím na teror v realitě ocitovali pasáž z komunistické brožury Pravda o minulosti a současnosti (z roku 2004!):

"K životní úrovni za socialismu nepochybně patřilo zkracování denní pracovní doby i pracovního týdne, rozsáhlé domácí i zahraniční rekreace (organizované i podniky), rodinné přídavky na děti, prudké zvýšení životní úrovně na vesnici, sociální zabezpečení, jistota lidí na stáří a mnoho dalšího. Nikdy se lidé v Československu neměli tak dobře jako tehdy!

Současně pak dosažená kvantitativní (i kvalitativní) úroveň spotřeby řadila ČSSR mezi nejvyspělejší evropské státy. Vyjádřena v kcal byla 3473 kcal. Byla tak plně srovnatelná s Německem, Rakouskem, Francií i Anglií. S jistou dávkou závisti o tom říkali naši sousedé (i zahraniční propaganda), že to je "knedlkomunismus"."

To je -- a v kontextu výstavy to vynikne ještě mnohem víc -- pozoruhodně nestydatá interpretace předlistopadové doby, vyžadující patrně vysokou míru stranické indoktrinace a izolace od reality. PŘESTO -- držíme-li se tématu, jde-li stále o moc obrazů a obrazy moci, základní kontinuita vzhledem k dnešku leží poněkud jinde. Nikoli v zaslepené, dodnes trvající komunistické apologetice, nýbrž zase v obrazech, a to těch současných. V klipech, v nichž tě bublinková voda XY přenese na rajský ostrov, kde se na tebe smějí "všecky holky světa"... či v ohlupujících billboardech, kde to Gross "myslí upřímně" a Němec bojuje (také upřímně?) za neziskový sektor. Už tolik nejde o myšlenky -- ať už levé nebo pravé. Ohlašují se politici nového střihu, politici bez hlubší ideové substance, bez osobnosti, leč o to pečlivěji upravení, o to víc střežící svůj obraz. A to ten statický (billboardový) i ten rozpohybovaný (televizní), jak ukázal promyšleně aranžovaný klip nedávné premiérovy omluvy.

Dnešní doba je jiná než ta předlistopadová. Přestal platit binární orwellovský svět, kde proti osamocenému jedinci stojí jasně identifikovatelná moc v podobě totalitního režimu. Moc -- včetně moci obrazů -- je dnes sofistikovanější, je méně jednoznačná, méně centralizovaná, a tedy obtížněji dešifrovatelná. Výstava (jejíž komentář by rozhodně zasloužil kritičtějšího redaktorského oka) působí dojmem, že největší zlo a rozhodující nepřítel byl právě objeven a jasně pojmenován. Pokud mělo jít výhradně o připomenutí a poodhalení minulosti, účel byl splněn. Pokud však měla výstava také ambice aktualizační, je namístě obezřetnost -- povaha přítomnosti byla spíše zastřena.