V jejím chytrém rozoumku se, takříkajíc, rozsvítilo: takových pamlsků by mohla mít víc, kdyby se vydala za těmi rozhazovačnými dvounohými tvory. Kam?

Přehopkala po louce do blízkého parčíku a tam je našla: posedávali po lavičkách, dělali rámus a co hlavně -- odhazovali zase kolem sebe odpadky. Asi to byla jejich nejmilejší zábava. Jejej! pištěli mrňaví dvojnožci, podívejte se, veveřička! A něco papá! Načež ji začali krmit nejrůznějšími dobrůtkami.

Veveřička je s chutí jedla, ba přímo hltavě požírala.

A tak se stalo, že začala pomalu, ale jistě přibírat na veverčí váze, už se ani nevracela do borového hájku, nýbrž vyhlédla si šikovný strom uprostřed parčíku. A na něm příhodnou větev, na které se jí dobře sedělo.. Stále obtížněji se k ní arci dostávala, nakonec jen s námahou šplhala nahoru. A pak se přihodilo neštěstí: ona vyhlédnutá větev pod její váhou praskla, veverka sletěla -- a to byl konec jejího nenasytného života.

Z této převelice smutné bajky plyne poučení, ne-li mravní, pak alespoň praktické: větev pod sebou nemusíš vůbec uříznout, jak je to u lidí, nikoli u veverek, konec konců běžné, ale můžeš ji zničit svou osudnou nenažraností. Otázka ovšem zní:

Nezničil někdo veverku úmyslně? A pakliže ano, potom kdo? A proč? Neobjevil se zde nečekaně nový, dosud neznámý druh kriminality? A pakliže ano, zůstane pouze u veverek?