Plně souhlasím se stanoviskem prof. Václava Pavlíčka z katedry Ústavního práva při Právnické fakultě Univerzity Karlovy, který uvádí, že prezident sice realizuje své oprávnění (ne)jmenovat navrhované kandidáty do funkce soudců, ale činí tak při současném obcházení záměru zákonodárce, který pro aspiranty na tuto funkci stanovil zákonnou výjimku, která jim slevuje z jinak všeobecného požadavku dosažení třiceti let. Z hlediska ústavního práva jde takto ovšem nanejvýš o provinění v rovině morální, neboť principielně nic nebrání prezidentovi zvolit za kritérium způsobilosti třeba i věk, bude-li v zákonném rozpětí, tedy alespoň 30-ti let dle § 60, odst. 1 z. č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích v současném znění, s přihlédnutím k novele tohoto zákona č. 192/2003 Sb., která z tohoto omezení vylučuje skupinu justičních čekatelů, kteří jsou v pracovním poměru v době před nabytím účinnosti tohoto zákona (předchozí dolní hranice činila 25 roků, přičemž se o návratu k ní neoficiálně opět začalo uvažovat). Pro úplnost dodejme, že funkce soudce zaniká nejpozději ke konci kalendářního roku, v němž soudce dovršil 70. rok života (§ 94, písm. a) z. č. 6/2002 Sb.).

Tato událost je ovšem z hlediska státoprávního velice významná, zejména vzhledem k dikci lidských práv a svobod, vyplývajících z Ústavního pořádku ČR. Základní práva a svobody (čl. 1 Listiny) jsou totiž pod ochranou soudní moci (čl. 4 Ústavy), kterou vykonávají nezávislé soudy (čl. 81 Ústavy). To mimo jiné implikuje, že každý má právo, aby jeho věc byla veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti projednána neodejmutelným zákonným soudcem (čl. 36 a 38 Listiny). V situaci, kdy naše soudnictví prokazatelně strádá i počtem kvalifikovaných soudců, je tento moment pro někoho, kdo je podle čl. 54 Ústavy hlavou státu, neopominutelným!

Ve druhém odstavci jsem popsal situaci, kterou lze z hlediska předpokládaného a žádoucího střetu moci zákonodárné a výkonné v demokratickém státě s rozvinutou dělbou moci pokládat za plně legitimní. Prezident využívá svého blíže nevymezeného práva způsobit svým volním aktem obsazení funkce nositele odtud dále již nezávislé moci soudní. Jedním dechem je ale třeba si uvědomit, že každý nositel veřejné funkce, tedy i prezident republiky, disponuje pouze takovými pravomocemi, které mu připisuje zákon, a ani výkon jednotlivých oprávnění nesmí ve své zdánlivé nevymezenosti či vágnosti kritérií při svěřeném rozhodování jít za a nad účel a smysl institutu samotného. Mezní hranicí je v tomto konkrétním případě speciální institut státnického deliktu velezrady dle čl. 65 Ústavy a hlavně dle 96, z .č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, který v ustanovení in fine vymezuje jako žádoucí hodnotu demokratický řád republiky.

V tomto případě ale musíme vzít v potaz také ústavně-právní mocenský střet úplně jiného charakteru, než jaký vyplývá ze separátní dichotomie moci zákonodárné a výkonné. Kromě ještě nepochybného střetu moci výkonné (reprezentované prezidentem republiky) a moci soudní (jejíž nezávislost v tomto případě nejhlasitěji hájí Soudcovská unie...), který je rovněž legitimní a nutný pro zachování vzájemné nezávislosti, můžeme odhalit i střet v rámci jinak obvykle nediferencované moci výkonné!

Na jedné straně je zde hlava státu -- prezident republiky, jakožto součást moci exekutivní, a na straně druhé je zde vláda jako vrcholný orgán exekutivy. Právní základ v tomto případě můžeme nalézt v čl. 63, odstavec 3 a 4 Ústavy. Pravomoc prezidenta republiky jmenovat soudce totiž pro svou platnost vyžaduje(1) spolupodpis (kontrasignaci) předsedy vlády, popřípadě jím pověřeného ministra (v tomto případě logicky ministra spravedlnosti Pavla Němce) a odpovědnost za tento akt potom přebírá vláda. Spekulovat o záměrech ústavodárce a filosoficko-politických východiscích, která by vymezila roli víceméně tradičního reprezentanta jednoty státu a státní moci s víceméně ceremoniálními funkcemi (prezident republiky) a skutečně moderního orgánu skutečné exekutivy -- vlády, by zde bylo neseriózní chůzí po tenkém ledě dikcí zákona nepodložených interpretací. Spolu s převzetím odpovědnosti vládou je tak od úřadu prezidenta republiky odejmuto i riziko vystavení se stíhání pro velezradu. Ovšem v případě, že pravomoc prezidenta není realizována rozhodnutím (tedy jmenováním konkrétního justičního čekatele do funkce soudce), nemůže zde dojít k předpokládanému přechodu odpovědnosti na vládu a činnost, resp. nečinnost prezidenta republiky je tedy vystavena riziku kvalifikace ústavně-právním deliktem velezrady. Je tedy třeba si uvědomit podstatný rozdíl mezi situací, kdy riziko za jmenování nevyhovujícího soudce ponese v důsledku vláda, kterou je možno interpelovat, vyslovit jí nedůvěru atd., a dále situací, kdy prezident republiky záměrně nevykonává Ústavou předpokládanou činnost a je tedy odpovědný sám ze své funkce.

Moc soudní je ze samotné podstaty definována v demokratickém státě jako nezávislá (faktickým promítnutím tohoto principu je i detašování sídla Nejvyššího a Ústavního soudu mimo Prahu -- do Brna(2)) a tudíž je možnost ingerence exekutivy do jejího personálního konstituování velmi specifická. S tím je ovšem spojena i vyšší míra nutné obezřetnosti a citlivosti postupu, neboť jde, jak se ukazuje, o neuralgický bod dělby moci v ČR.

Z toho důvodu je myslím na místě předpokládat vysoký standard lidských a profesních kvalit v osobě prezidenta, který plní tak zodpovědnou roli a není na místě spokojit se s nepříliš povedenou a vratkou argumentací. Ta v současném podání staví kalendářní věk justičního čekatele naroveň osobnostním a profesním předpokladům pro výkon tak závažné funkce ve společnosti, což nepovažuji za příliš šťastné. Ostatně jeden argument za všechny -- hektická dynamika tvorby a inovace právních předpisů naší legislativou činí pro práci s nimi více způsobilé spíše ty jedince, kteří jsou navyklí pracovat s velkým množstvím různorodých předpisů, literatury a zdrojů informací, mají vysokou schopnost se učit novým věcem za pochodu a hlavně byli systematicky vedeni a školeni v podmínkách svého budoucího pracoviště. Zde bude asi spočívat hlavní důvod, proč v solidní argumentaci doporučuji raději neslučovat specifika práva angloamerického a kontinentálního!...

1) Jmenování soudců podle čl. 63, odst. 1, písm. i) Ústavy lze nepochybně považovat za rozhodnutí, které kontrasignaci podléhá. Viz. k tomu nález Ústavního soudu pod č. 91/1994 Sb.

2) S tím nepochybně souvisejí i staronové návrhy na v Evropě jinak standartní schémata samosprávy soudních institucí, které odstraňují nešvary, způsobované propojeními s mocí výkonnou.