Zároveň vyhlašuje - v mezích daných jeho (ne)vzdělaností a nutností přednostně trávit čas získáváním prostředků ke své obživě v naprosto tuctovém a neintelektuálním zaměstnání - připravenost čelit jakékoli veřejné diskusi či kritice na předložené téma.

1. Politika je teorie i praxe rozumného řízení společnosti. Základním prvkem společnosti, nejvyšší hodnotou, k níž se politika vztahuje, jediným účelem a cílem politiky a jediným kritériem hodnocení výsledků řízení společnosti je člověk. Jedině rozumné řízení společnosti zajistí přežití společnosti a v důsledku i přežití lidstva a každého člověka.

2. Člověk má právo na politiku vedoucí k zajištění takových podmínek jeho života, které mu přinesou důstojné hmotné životní podmínky, umožní rozvoj jeho osobnosti a naplňování jeho lidských a občanských práv. Definice lidských a občanských práv přijaté světovým společenstvím v dokumentech jako je Všeobecná deklarace lidských práv musí bez výjimky být východiskem praktické politiky.

3. Zároveň politika musí vést každého člověka ke spoluodpovědnosti za stav a další vývoj společnosti. Člověk mimo společnost není člověkem, nemůže bez ní existovat. Proto obecné zájmy společnosti musí být nadřazeny dílčím individuálním zájmům člověka. Nejdůležitějším cílem rozumné praktické politiky musí být obecně přijatelná definice zájmů společnosti a nalezení způsobu jejich sladění se zájmy jednotlivců.

4. Rozumná politika si nemůže uzavírat cesty k úvahám o trvalém rozvoji a změnách forem organizace a řízení společnosti. Deklarování jakékoli formy organizace a řízení společnosti jako konečné či jedině možné a zavržení jiných jako a priori nepřípustných bez předchozí diskuse nebo praktické zkušenosti je v rozporu s požadavkem rozumnosti. Politika musí zajistit trvalou společenskou diskusi o možných formách, perspektivách a vývoji společenských systémů. V případech, kdy je politická praxe v rozporu se základními hodnotami existence společnosti a člověka a z nich vyplývajícím společenským zájmem, je povinností politiků tento rozpor řešit rozumným způsobem. V aktuální situaci a s přihlédnutím k dosaženému stupni rozvoje společnosti je nutno především bez předsudků a jakýchkoli apriorních omezení zhodnotit možnosti a perspektivy současného stavu resp. vývojového stupně zastupitelské demokracie. (Tento text si neklade za cíl navrhovat konkrétní kroky. Přesto se lze zmínit jako o jedné z mnoha myslitelných variant např. o postupném začleňování prvků přímé demokracie do politické praxe.)

5. Pokud jde o vztahy mezi jednotlivými lidmi (nebo skupinami lidí) jako základními prvky společnosti, politika musí zajistit podmínky pro realizaci lidských práv, ale současně a nutně i prosazovat společenskou odpovědnost všech lidí. Zejména musí jít o prosazení těchto zásad:

• každý člověk má právo disponovat prostředky pro svou obživu nebo o nich rozhodovat či spolurozhodovat;
• žádný jednotlivec nesmí využívat jiných lidí jako nástrojů pro realizaci svých individuálních zájmů;
• svobodné jednání jednotlivce nesmí ohrozit svobodu ostatních lidí ani nesmí být nadřazeno nebo být v rozporu se zájmy společnosti.

Jako analogii Všeobecné deklarace lidských práv si lze představit obdobné dokumenty definující rozumným a společensky přijatelným způsobem rozsah společné a individuální lidské odpovědnosti. I takové dokumenty - až budou vytvořeny - se musejí stát základem pro politickou praxi.

Interaction a Helmut Schmidt: Všeobecná deklarace lidských odpovědností ZDE

6. Politika musí v praxi zajistit rozumnou vyváženost rozhodování v jednotlivých oblastech života společnosti. Žádná oblast nesmí být preferována na úkor jiných, zejména jsou-li důsledky takové praxe v rozporu se základním cílem politiky. V současnosti lze především považovat za nežádoucí potlačování všech ostatních oblastí politické a společenské praxe ve prospěch ekonomiky. Ekonomika není nic jiného než způsob organizace výroby, tj. výměny hmoty a energie mezi lidstvem a přírodou.

Všechny společenské vztahy vznikající v ekonomice jsou z této skutečnosti odvozeny. Výroba i ekonomika jsou sice nutnými podmínkami existence společnosti, avšak v žádném případě nesmějí být podporovány jako samoúčelné. Ekonomické zákony jsou výtvorem lidí a jako takové se nesmějí nadřazovat nad jiné společenské vztahy. Stejně tak na ně nemůže být pohlíženo, jako by jejich obecná platnost byla srovnatelná s platností přírodních zákonů. Ekonomická praxe se s přírodními zákony nesmí dostávat do rozporu. Ekonomika na současném stupni rozvoje, s jednostranným důrazem na svá dílčí kritéria a s globálním dosahem jejich uplatňování, který je považován za objektivně jedině přípustný, přímo ohrožuje existenci většiny lidstva. Povinností všech lidí, ale zejména politiků je, aby ji vykázali zpět na místo, které jí ve společnosti patří, tj. aby přestala být cílem, měřítkem, samoúčelem, aby byla znovu posuzována a prakticky prováděna jako nezbytný prostředek k zajištění hmotné existence společnosti, ale nic více.

7. Politická praxe musí reagovat na aktuální hrozby globálních krizí, které by mohly ovlivnit přežití společnosti. Na rozpoznávání a definicích takových hrozeb se musí podílet věda, která je pro tento účel povinna použít poznatků a metod vyplývajících z nejvyšší dostupné úrovně poznání. Politika musí hledat způsob, jak tyto poznatky začlenit do svého praktického rozhodování. Současně nesmí dopustit, aby vývoj došel tak daleko, aby se možnost realizace hrozeb stala skutečností a aby došlo k nevratným negativním změnám podmínek zajišťujících přežití společnosti. Jestliže přesto dojde k takovému krizovému vývoji, který by ohrozil přežití společnosti nebo jejích částí, je nutno obecný zájem na přežití společnosti nadřadit všem zájmům individuálním. V takových případech lze akceptovat i některá omezení individuálních svobod. Politika však musí definovat - a to bezpodmínečně předem, ještě než k takovému krizovému vývoji dojde - kdy je vývoj nutno považovat za krizový a kde je hranice, za kterou je ohroženo přežití společnosti. K takové definici je nutno dojít způsobem, který je při daném způsobu organizace a řízení společnosti považován za obecně přijatelný.

8. Dosud uvedeným zásadám se musí podřídit i způsob výběru politiků na všech úrovních. Politická praxe musí zajistit výběr politiků disponujících vlastnostmi a znalostmi, které jim umožní řídit společnost tak, aby přežila i případné globální krize. Zároveň musejí být vypracovány společensky přijatelné metody automatické výměny všech politiků, kteří těmto kritériím nevyhoví. (I zde se nabízí zavedení některých prvků přímé demokracie.)

9. Účelem tohoto textu není navrhovat konkrétní postupy zavádění těchto zásad do praxe. Budiž však výslovně řečeno, že z nich vyplývá - má-li být dodrženo základní kritérium, tzn. hodnota společnosti a člověka samých o sobě - jejich nenásilné prosazování doprovázené společensky přijatelnou a rozumně vedenou diskusí. Dokud krize nepřerostou určité meze, za nimiž by existenčně ohrožovaly lidstvo jako celek, není důvod k úvahám o něčem třeba i jen vzdáleně podobném revolucím. Z toho zároveň vyplývá, že dosažený současný charakter globální provázanosti a komplexnosti společnosti je nutno respektovat a pokud možno dále rozvíjet jeho rozumné stránky.

Zároveň je však pochopitelně zapotřebí definovat i jeho rizika a rozumným způsobem jim čelit. V praktické organizaci společnosti by globalizace měla být doprovázena všeobecným a závazným uplatňováním zásady subsidiarity, tj. nějak definované základní organizační a správně samostatné jednotky společnosti musí mít právo rozhodovat samy o sobě ve všech oblastech společenského života a vyšším celkům předají jen právo rozhodovat v těch věcech, kde je to rozumné. Zároveň se zdá účelným definovat tyto samosprávné jednotky tak, aby byly schopny - a měly k tomu všechny potřebné hmotné prostředky a systémy veřejných služeb - zajistit svým občanům základní životní podmínky. Přitom by se vycházelo z místních zdrojů, které by byly k dispozici a k nimž by tyto jednotky měly dispoziční nebo vlastnická práva. To vše, tj. výčet a rozsah toho, co a jak by mělo do této sféry být zahrnuto, by mělo být opět rozumným a společensky přijatelným způsobem diskutováno a definováno.

10. V tomto textu se často objevuje pojem "rozum, rozumný". Autor v této souvislosti odkazuje na níže uvedenou literaturu, která ho v jeho úvahách nejvíce ovlivnila, s tím, že i definice rozumnosti jako základní metody politické praxe musí v předkládaném pojetí sama projít procesem získání co nejširšího společenského souhlasu jako nutné podmínky pro její praktické uplatnění. Autor těchto řádků přitom vychází z logiky, že nic lepšího než společný rozum - jako produkt činnosti 6 miliard lidských mozků - lidstvo nemá a ani v dohledné budoucnosti nebude mít pro řešení globálních problémů k dispozici. (Jen napůl nevážně proto navrhuje do všech etických i právních kodexů, které lidstvo zná, zahrnout - jako největší hřích či přečin proti lidskosti a zájmům společnosti - lenost ducha, zejména tu radostnou a dobrovolnou, která otupuje rozum a lidem brání vidět svět, jaký je, a přispívat svým dílem k řešení všelidských problémů.) Zatím nemáme věrohodnou zprávu o tom, že by lidský mozek a jeho produkt - rozum - měl ve vesmíru obdobu. Autor tuto skutečnost považuje za dostačující argument pro to, aby byl člověk považován za nejvyšší hodnotu sám o sobě a pro hledání způsobů, jak lidstvu zajistit přežití.

Nesystematický a nekompletní přehled literatury, která autora tohoto textu nejvíce ovlivnila při jeho přemýšlení:

• Jiří Krupička: Renesance rozumu, Flagelantská civilizace, Zkouška dospělosti, Rozmanitosti života
• Jan Keller: Nedomyšlená společnost, Šok z ekologie, Politika s ručením omezeným
• Milan Valach: Svět na předělu
• Jiří Bíma: Měřítko lidskosti