Školné se zavádí v kontextu širší reformy univerzitního systému, kdy má až polovina mladých lidí vstupující na pracovní trh dosáhnout vysokoškolského vzdělání. Toto poukazuje nejen na fakt, že individualistická logika, podle níž jedinec získává investicí do vzdělání statek, který mu zaručuje slušné uplatnění, přestane brzy jednoznačně platit. Místo toho bude vysokoškolské vzdělání z pohledu jednotlivce vskutku nezbytným předpokladem pro prakticky jakoukoliv kariéru, nicméně jeho komparativní výhoda bude relativně malá. V ČR navíc vysokoškolské vzdělání zdaleka nezaručuje vysoký příjem velké části absolventů, pracujících především ve veřejné a občanské sféře.

Co je však důležitější, projekt demokratizace vzdělání poukazuje na fakt, že vzdělání není jen individuální, ale i společenský (veřejný) statek. Obecně se předpokládá, že rozšíření vzdělání přinese blahobyt (anebo alespoň zabrání úpadku) celé společnosti, i těm kdo budou s vysokoškolským vzděláním vykonávat povolání na které dříve stačilo mít střední školu. Zde nechci implikovat, že struktura pracovního trhu je neměnná. Těžko však předpokládat, že růst atraktivních pozic bude prostou funkcí expanze VŠ vzdělání. Domnívám se proto, že systém financování vysokých škol musí být veřejný, nikoliv individuální.

Často se zdůrazňuje, že platící studenti budou vyžadovat za svoje peníze kvalitu a školné tak povede ke zvýšení kvality "servisu" poskytovaného vzdělávacími ústavy. Tento předpoklad je mylný z několika důvodů. Bez tendence podceňovat absolventy středních škol a s výhodou relativně nedávné zkušenosti absolvování VŠ, musím říci, že mladí studenti prosté nevědí, co je "kvalita". Proto budou těžko vědět, co za své peníze požadovat.

Mylný je také předpoklad, že většina studentů jde na VŠ s motivací obdržet kvalitní a tedy náročné vzdělání. Každý, kdo pracuje ve školství, potvrdí, že velká část studentů je na VŠ s cílem prostě obdržet diplom - a to s co nejmenším úsilím. Tito student budou mít pocit, že platí za diplom, ne za šanci studovat. To bude také formovat jejich "zákaznické" požadavky.

Navíc, i pokud by školné vedlo k okamžitému zvýšení objemu peněz v rozpočtu VŠ, což není vůbec jednoznačné, nelze očekávat okamžité zlepšení kvality tam, kde prostě chybí kompetentní učitelé. Díky notorickému nízkým platům a diskontinuitě některých oborů tímto trpí mnoho pracovišť. Případné zlepšení tedy bude dlouhodobý proces.

Dovedu si však představit mnoho jiných ekonomických i regulativních stimulů, jak motivovat VŠ ke zvyšování kvality.

Systém školného z individuálního pohledu není lidský. Myslím si, že je nežádoucí, aby velká část mladých lidí začínala život zatížena značným dluhem, který je nutno připočíst k další zátěži, které mladý člověk musí čelit (pořízení bydlení, zakládání rodiny, atp.). To vše v kontextu relativně nízké mzdy, kterou s velkou pravděpodobností bude tento člověk vydělávat. Zkušenost zemí, které zavedly školné, ukazuje, že individuální příspěvek se stává prakticky jedinou oblastí financování VŠ, kde je možné vyjednat zvýšení finančního příspěvku. Proto je reálné očekávat budoucí nárůst individuálního zadlužení. Ukázalo se to na přikladu Kanady a Velké Británie.

Dalším problémem je, že školné a komodifikace vzdělávání obecně vede ke vnucování ekonomického kalkulu nejen na univerzitách, ale i u absolventů. Je nežádoucí, aby se management vysokých škol řídil pouze imperativem zisku. Jsem také přesvědčený, že je nesprávné, aby se lidé při výběru oboru řídili pouze šancí na budoucí příjem. Školy by přece neměly vychovávat jen jedince schopné dosáhnout úspěchu na trhu, ale i zodpovědné občany. Imperativ splacení dluhu snižuje šanci, že se člověk vydá na nejistou dráhu práce v občanském sektoru a "službě veřejnosti". Ve "službě korporacím" je přece vidina vymanění z dluhů poněkud reálnější.

Konečně, zásadní problém je, že školné uzavírá možnosti sociální mobility. Vidina zadlužení odradí chudší vrstvy. Prospěchová/výkonová stipendia jsou problematická. Vedou k tomu, že nemajetní musí demonstrovat, že jsou hodní studia. Ten kdo na to má, nemusí, prostě zaplatí. Sociální původ má navíc velký vliv na výkon jednotlivce v testech a jiných vědomostních hodnocení, což nelze vysvětlit natolik nerovnou distribucí "přirozené inteligence". Sociální stipendia jsou zase prakticky těžce realizovatelná a náročná na administrativní náklady.

Řešení navrhované Radimem Valenčíkem se zdá být atraktivní. "Každý by mohl platit až z toho a podle toho, co mu vzdělání vynese..." Domnívám se však, že je chybné i kdyby bylo realizováno ve své ideální, sociálně spravedlivé podobě. To je ale vzhledem k reálným možnostem prosazení takového návrhu těžko očekávatelné. První část řešení prakticky znamená, že bude uvalena individuální progresivní daň na nové vysokoškoláky. Domnívám se, že je administrativně i jinak mnohem efektivnější financovat školství standardním (tj. neindividuálním) progresivním, a jinak sociálně spravedlivým daňovým systémem. To má klady Valenčíkova návrhu a vyhne se jeho záporům, jejichž příklady jsem uvedl výše.

Častým problémem uvažování o financování vzdělávacího systému je, že se berou ostatní toky distribuce bohatství za dané. Jediné řešení, které se tak nabízí, je zpoplatnění individuálních "uživatelů". Uvažujme o sociálně otevřeném systému, kde si každý bude moci vybrat svou kariéru bez ohledu na svůj původ a nejen s ohledem na pravděpodobný budoucí příjem, v širším kontextu ideálu sociálně spravedlivé společnosti.