Protože bych nechtěl opakovat již vyřčené, navážu na poznámky Karla Dolejšího, který mi promluvil z duše. Revoluční odborové hnutí bylo ze své podstaty poslušnou organizací Národní fronty a prodlouženou rukou KSČ na pracovišti. V žádném případě nehájilo práva zaměstnanců a svých členů proti vedení podniku a nemělo naprosto nic společného s funkcí odborů ve svobodném světě. Podle všeobecně rozšířeného mínění mých spolupracovníků bylo ROH na dvě věci: pořádání pravidelných chlastaček a udělování podnikové rekreace.

Po listopadu 1989 jsme měli jako odboráři obrovské problémy nikoliv s tehdejším komunistickým vedením firmy, protože to bylo vystrašené nedávnou revolucí a působením Občanského fóra na půdě podniku. Skutečným problémem bylo naučit se bez jakýchkoli zkušeností kolektivnímu vyjednávání a přesvědčit odboráře, že od nynějška nebude naším úkolem přidělovat poukazy podnikové rekreace, nýbrž vyjednat co nejvýhodnější kolektivní smlouvu. Velmi záhy jsme rovněž přišli na to, že daleko spravedlivějším způsobem, jak se vypořádat s fenoménem podnikové rekreace je rozdělit peníze dříve do této oblasti investované mezi všechny zaměstnance formou tzv. platů na dovolenou.

Můj současný zaměstnavatel ošetřuje tuto oblast osobními účty, kam každému zaměstnanci bez rozdílu -- tedy nejhůře placenému dělníkovi i špičkovému specialistovi se špičkovým příjmem -- přiděluje jednou ročně stejnou částku, která je účelově vázána na dovolenou. Letos tato suma činí, tuším, 7 800,- Kč a již řadu let se pohybuje ve výši, která umožňuje prožít naší čtyřčlenné rodině týden slušné dovolené v tuzemsku, a pokud jsme skromní, pak i týdny dva. Co je ještě důležitější, mohu si svobodně vybrat mezi tisíci nabídek na ubytování v soukromí, hotelích, penzionech a kempech, stejně jako si mohu svobodně objednat z katalogu kterékoli cestovní kanceláře či specializované cestovní agentury a mohu pochopitelně také, pokud doplatím cenový rozdíl, koupit zájezd kamkoli do zahraničí.

Současný systém mi tedy nabízí nejen to, co předlistopadový režim. Nabízí mi mnohem víc -- možnost volby, nezávislost a pocit spravedlnosti, protože jakýkoli přídělový systém poukazů je přinejmenším potencionálně zneužitelný a ze své podstaty nemůže uspokojit všechny. Pokud vím, většina českých firem se dříve či později svých rekreačních objektů během 90. let zbavila -- prodala je či pronajala -- prostě proto, že se tento způsob trávení volného času přežil.

Pokud by dnešní teenager využil stroje času, přenesl se do předlistopadové éry a jako čerstvý maturant nastoupil do libovolného podniku, pravděpodobně by záhy zjistil, že v nejbližších letech podnikovou rekreaci nevyužije, protože má jedinou možnost využít nabídky vlastní podnikové chaty v těch nejméně vhodných a tedy nejméně vytížených momentech. Navíc by také velmi záhy zjistil, že takto nabízená dovolená vyhovuje střední a starší generaci, a pokud by se snad ozval s podobně formulovanou námitkou, dostal by vysvětlení, že se má obrátit na SSM. Ten ve své době disponoval řadou pěkných sportovních areálů a rekreačních zařízení, ale jejich využití bylo daleko více podmíněno politickou angažovaností než v případě podnikové rekreace.

Po několika letech a zvlášť poté, co by se oženil a zplodil děti, mohl by podnikovou chatu využívat i v nejatraktivnějších termínech. Ještě později, až by se dostatečně zvýšil jeho sociální kapitál, tedy až by získal dostatek známých v podniku a tím pádem i mezi členy výběrových komisí, pak by mohl čerpat z nabídky výměnných pobytů v síti rekreačních zařízení dalších podniků, případně by dokonce mohl navštívit soudruhy v NDR, Bulharsku či Sovětském svazu.

Případ od případu existovaly jistě podniky, zvlášť ty malé, kde distribuce podnikové rekreace probíhala korektnějším způsobem, ale z principu byl tento systém systémem rovnějších mezi rovnými. Pamatuji na zasloužilé odboráře, kteří rok co rok střídali jeden atraktivní pobyt za druhým a ostatní se jen útrpně usmívali. Jedním z kritérií při přidělování podnikové rekreace byla i společenská aktivita, ale pochopitelně hrála roli také početnost rodiny, počet odpracovaných let apod. Určitě podnikovou dovolenou nevyužívali jen komunisté, kterých byla koneckonců výrazná menšina, ale (teoreticky) jí mohl využít každý zaměstnanec podniku. Podniková rekreace měla hodně společného s politikou prostě proto, že její distribuce probíhala pod vedením organizace přímo řízené KSČ. Její konzumenti jí využívali "dobrovolně", protože jejich alternativy byly z dnešního pohledu hodně zúžené.

Odmala jsem se věnoval turistice a zůstala mi ještě z dob totality řada turistických map. Ty ze západních a jižních Čech, stejně jako z jižní Moravy končí na hranicích. Dál není nic. Chybí města, jakékoli geografické názvy, prostě cokoliv. Ve starověkých mapách tato území označovali slovy "zde jsou lvi". To byla ona proslulá železná opona. Jsem dělník a většina mých přátel a známých jsou rovněž v dělnických profesích. Během posledních 15 let jsem s výjimkou let narození svých dětí rok co rok vyrážel na dovolenou a čtyřikrát jsme byli v zahraničí. Prostě proto, že jsme chtěli. V devíti případech jsme trávili dovolenou v tuzemsku, opět proto, že jsme si tuto dovolenou sami vybrali. Letos nás čeká dovolená v Novohradských horách, v místech, kde bych se až do listopadu 1989 svobodně pohybovat nemohl, protože bych narazil na ostnaté dráty a samopaly pohraničníků. Ve vnitrozemí byly rozsáhlé plochy vojenských cvičišť, kam byl rovněž vstup zakázán. Tohle byla odvrácená tvář systému, který tak hezky naděloval podnikovou rekreaci.

Pokud by chtěl někdo tvrdit, že ta rekreace byla zadarmo, pak se mýlí. Cenou byla svoboda. Pro mé kolegy v dělnických profesích je dnes naprostou samozřejmostí rozhodování, jestli si vyjedu na víkend zalyžovat na Šumavu nebo do Alp, podniknu víkendový treking do německého pohoří Watzmann nebo do Krkonoš. Vodáci už nesjíždí jenom Lužnici nebo Vltavu, ale naprosto bez problémů řeky v Rakousku nebo ve Slovinsku. Rodiče malých dětí vyjíždí do zábavných parků na druhé straně hranic.

Na to dobré si zvykáme s neuvěřitelnou rychlostí a stejně tak rychle zapomínáme na to špatné. Uvědomuji si, že výhod otevřených hranic můžeme využívat proto, že jsme zaměstnanci dobře prosperujícího podniku. Jsou jistě pracovníci v maloobchodě, zemědělství či skomírajícím textilním průmyslu, kteří mají právo vzpomínat na někdejší podnikovou rekreaci s nostalgií. To ale nic nemění na faktu, že těch druhých je naštěstí mnohem víc a ti by jistě ručičky hodin vracet zpět nechtěli. Podle statistických průzkumů se zvyklosti Čechů v oblasti trávení své dovolené nijak neliší od čísel uváděných pro ty nejvyspělejší země. Ve velmi podobných počtech vyjíždíme na dovolenou k moři, lyžujeme na ledovcích a poznáváme městské památky v cizině. Nepodezřívám pana Hájka, Kalába či Jírovce ze zlých úmyslů, jen mám pocit, že jejich paměť v tomto případě funguje poněkud selektivně a že vzpomínky na podnikovou rekreaci se jim až příliš kryjí se vzpomínkami na své mládí a případně dětství. I já začínám mít někdy pocit, že kdysi bylo léto teplejší, zimy chladnější a psi štěkali líp.