Zatímco takto lamentoval, lovil z kredence pečlivě ukryté spisy Benešovy a Masarykovy. Věřím, že i pan Jírovec měl za minulého režimu doma libri prohibiti, a snažím se chápat jeho úsilí nedobrat se stejného závěru jako můj strýc. Má asi pravdu, že celá "rekreační" problematika je poněkud složitější, než jak o ní pan Bystřičan píše. Jenže ty stránky, z nichž si Bystřičan střílí, rozhodně nechyběly -- a dokonce ani nejsou tím nejhorším, na co je možno poukázat. Abychom se však nepřetahovali o jednotlivosti, je třeba především říci, k čemu za minulého režimu "odbory" sloužily.

"Revoluční odborové hnutí" vůbec nehájilo práva zaměstnanců, jako například právo na stávku, ale coby člen Národní fronty zajišťovalo vševědoucí straně "kontakt s masami". Tento kontakt byl ovšem mnohovrstevnatý a my zde můžeme začít třeba tím, co zdůrazňuje pan Jírovec: za levný peníz bylo možno zakoupit rekreaci, účastnit se některých sportovních podniků -- ale ROH také třeba rozdávalo vánoční kolekce, pořádalo oslavy MDŽ (pro mladší: Mezinárodního dne žen) atd.

Pod příkrovem ROH vznikal též jistý prostor pro spontaneitu, byť většina těchto aktivit byla přece jen podnikána "dobrovolně povinně". V počátcích režimu si část lidí skutečně myslela, že pracují "na sebe", mnohá rekreační střediska byla i později vybudována díky nemalému množství neplacené práce zaměstnanců, atd., atd. A přinejmenším ke konci režimu už existovaly i ojedinělé případy, kdy tzv. odborářské akce jen kamuflovaly v podstatě plně spontánní aktivity vznikající občanské společnosti. To je ta lepší stránka věci.

Rubem této mince však byla skutečnost, že "odborářské" funkce lidé vykonávali na základě stranického pověření a jejich úkolem bylo též během "všestranné péče" zaměstnance kontrolovat. Při zajišťování potřeb zaměstnanců se totiž jakoby mimochodem shromažďovaly všelijaké informace o rodinných poměrech, hodnotových preferencích, politických názorech atp., které v případě potřeby umožňovaly individualizovat postup oficiální moci vůči konkrétnímu člověku.

Nechť se tedy pan Bystřičan nediví tykání v Domovním řádu -- to prostě u nás v republice patří k věci, soudruhu. Buďme adresní, žádná falešná měšťácká slušnost, že ano. Nebudeme příliš daleko od pravdy, když řekneme, že se vlastně jednalo o uplatňování pastorální moci v režimu, který oficiálně hlásal náboženství konzumu.

A to už vůbec nemluvím o tom, že "odborový" funkcionář, jehož povinností bylo udržovat v hlavě stovky, ba tisíce jmen a na potkání předvádět zájem o individuální situaci zaměstnanců, pravidelně na Ústřední výbor KSČ odesílal souhrnnou zprávu o politické situaci v okruhu své působnosti. V rámci této dvojsečnosti se samozřejmě našli i "odboroví" funkcionáři, kteří v podstatě nikomu vědomě neškodili a skutečně se snažili v rámci možností zajistit materiální potřeby svých klientů.

Takoví lidé diskreditovali autentické odborové hnutí a nechávali se sami režimem zneužít, "aby udělali něco pro lidi". Nicméně vedle nich existovaly spousty jiných, kteří jednoznačně škodili -- a ti, kdo se pyšnili titulem "RSDr.", jejž lidová tvořivost výmluvně rozšifrovala jako "rozhodnutím strany doktor", patřili spíše k těm horším. Bohužel se ten pochybný "politický" titul znova začíná nosit -- například jeden nejmenovaný důstojník se jím nedávno opentlil, když coby expert na psychologickou válku v armádním magazínu vysvětloval, proč americké letáky určené irácké populaci nesmějí obsahovat prvky červené barvy a že naopak velmi vhodná je banánová žluť. Lidé jako on vedli psychologickou válku proti vlastní populaci přinejmenším od roku 1968 po dalších dvacet let, takže se jejich zkušenosti spojencům budou jistě hodit.

A samy domovní řády, předmět Bystřičanova posměchu? Pokud z vůle "rozhodnutím strany doktorů" nenastolovaly ono tak dobře známé "organizované volno", souhlasím s panem Jírovcem, že mohly být občas i užitečné. Když se totiž stane, že se někdo chová s prominutím jako prase, je pro slušného člověka dobré mít po ruce nějaké pravidlo k jeho pacifikaci.

Pohlcení nejrůznějších spolkových aktivit mocenskými mechanismy, k němuž za minulého režimu došlo, z nás ale udělalo národ extremních individualistů nesnášejících jakákoli omezení (to ovšem platí v soukromí -- na veřejnosti bývají Češi spíš konformní). Nicméně žádná společnost nemůže dlouhodobě fungovat jen jako náhodný shluk atomizovaných jednotlivců.

Asi bychom se měli smířit s myšlenkou, že i na domovních řádech mohlo přece jen něco být. Pokud ovšem ten, kdo je porušoval, neměl nadstandardní kontakty s držiteli moci -- to si totiž až po jistou ne zcela přesně definovanou mez mohl dělat, co se mu zlíbilo.

Když tedy pan Jírovec píše "podniková rekreace měla jen velmi málo společného s politikou", nemá pravdu. Byli rovní a rovnější, tak jako v klasickém Orwellově románu. Kdo měl kontakty, mohl se, řád neřád, stejně chovat jako prase, neboť jím i objektivně byl.