Tohle je to věčné lidské dilema: navrací se čas tam, odkud vyšel? Jsou jen dva časy? Čas náš a čas těch druhých? To, co vidíme a to, co vidí oči jiných? Anebo je čas měřen okem přírody, která otáčí kolem o čtyřech loukotích? Jaro, léto, podzim, zima! A ty doby v nás - srdce roztává, srdce hřeje, srdce chladne, srdce zamrzá! Anebo je jen jeden čas, jehož se marně ptáme, kam s námi putuje? Ohyb cesty míří za obzor, v nejasných obrysech tušíme zítřek, zatímco pozítřek se chvěje v třepotavém nedohlednu!

V Sofii vždycky můžu aspoň na chvíli žít ten druhý život, kvůli kterému jednou za čas na pár dní přerušuji ten svůj život český. Sotva bych mohl svým sofijským přátelům vyprávět o svých českých starostech, o své domácí každodennosti, a to i těm, kteří dobře znají mou ženu, mé děti i mé osudy. Ponořím se do souvislostí bulharských a žiju pár dní v nich, abych prostě byl ještě jedenkrát. Zopakován jinde a jinak.

Jedno lehce banální přísloví praví, že kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem. Nu, nejsem si jist, jak si to má moje mysl zobrazit - znám jednoho profesora, který jazyků umí třináct, ale docela ho je dost na tomto světě i v jediném vydání. I když - představte si, kolik bychom najednou měli papežů římských, kdyby se to přísloví zhmotnilo v prostou fyzickou pravdu! A bylo by to dobře?

Klidně se spokojím s tím, že občas, jednou za pár měsíců, někdy i s přestávkou roční či delší, se rozdvojím, nebo spíše oddvojím. Pak jsem tím bulharským já. Domů píšu esemesky v bulharštině, za volantem prskám na neukázněné řidiče laskavé nadávky bulharské a náhodným kolemjdoucím odpovídám bez zamyšlení na občasné otázky - kolik je hodin, kde je ulice ta a ta nebo kde tu nejblíž prodávají květiny. Jsem takový ten typ, kterého se lidé rádi ptají - nevím, co jsem komu udělal, ale když chvíli lelkuji na ulici, neobejde se to bez podobného vyrušení.

Kde je hranice mezi vzájemností a nepopsatelnou růzností? O Bulharsku vím hodně, ale těm Čechům, kteří se mne ptají, umím vysvětlit jen málo. To, co patří do souvislostí tamních, je nepřenosné, nepřeložitelné, nevysvětlitelné. Jen tehdy, když nám ten druhý svět, země s jinou duší, vstoupí do srdce a usadí se v něm, začínáme tušit, oč jsme zbohatli. A sdělit to neumíme, ani kdybychom mluvili jazyky lidskými i andělskými.

Řeknete si, že to všechno je možná trochu pravda, že je to takové trochu moc zamyšlené, ale hlavně: jak to všechno spolu souvisí? Inu, jeden krátký příběh dokáže spojit čas, vzdálenost, jazyk i to, co sdělit neumíme. Vyprávím jej často, když se mne někdo z Čechů ptá na Bulharsko.

S rodinou jsem se po pětiletém pobytu vrátil zpět do Česka, bylo to před sedmi lety, ocitli jsme se v maličkém bytě na okraji Prahy, navíc s dvěma dcerkami, které se nám v Sofii narodily. Chtěli jsme si najít větší byt, ale po měsící usilovného hledání a po přepočítání úspor nás to hledání nějak unavilo a pomalu jsme zapomínali na to, že v maličkém bytě nechceme být dlouho. Po nějakém čase jsem jednoho dne dopoledne v novinách narazil na inzerát, který nabízel byt nedaleko Prahy. Požádal jsem ženu, ať na uvedené telefonní číslo zavolá. Inzerát si pročetla a zavolala, ale na jiné číslo patřící k jinému inzerátu, oko omylem přeskočilo jinam - asi to tak mělo být! Člověk z inzerátu řekl, že o byt je zájem, ale že se můžeme přijet podívat. Pršelo, jiný zájemce prohlídku odřekl, a tak jsme vyrazili hned, asi třicet kilometrů za Prahu, porpvé v životě do onoho městečka.

Velký byt ve starším domě s šesti byty, na kraji města za fabrikou, se mi na první pohled líbil, jen moje žena narozená ve znamení Vah nechtěla rozhodovat ihned. Ještě téhož dne jsme zavolali, že byt chceme. Nebylo snadné dát dohromady zavčas peníze, ale podařilo se. Nastěhovali jsme se počátkem zimy. Začali jsme se zabydlovat a zjišťovat informace o městečku, do té doby pro nás neznámém. A pak jsme v městském muzeu objevili pointu: Dům postavil v roce 1905 bulharský podnikatel, který tehdy opodál založil továrnu na akumulátory! Jeho byt, jak jsme později zjistili, byl právě týž, který je teď bytem naším.

Na Nový rok 2005 tedy doma připijeme na zdraví pana Stabenova, který už dávno tráví svůj věčný čas jinak a jinde, někde tam, kde za sto let už dávno budeme my všichni, kteří dnes žijeme v jeho někdejším domě. A já se v duchu vracím zase do Sofie, pak zase zpět: věčný příběh času a opakování. Včerejšek vězí pevně v nás a nelze jej z našeho nitra vyrvat, i kdyby bolel víc, než zkažený zub. Dnešek, to jsme my. A vězme, že ať jsme kdekoliv, ať jsme právě kdekoliv, chce se po nás především, abychom uměli - být doma!

psáno pro novoroční číslo časopisu bulharské menšiny v ČR Roden Glas