Jeho reprezentanti jsou zejména evangelikálové, znovuzrozenci a letničáři, ke kterým se dnes v Americe hlásí přes 40% obyvatel. Ale i umírnění protestanti věří, že ve světě probíhá boj dobra se zlem a nikdo z nich samozřejmě nepochybuje o klíčové roli Spojených států v něm. Ten postavil do popředí tzv. morální hodnoty, které překrývají všechno ostatní včetně práva, národního i mezinárodního. Jeho porušení se na pozadí velkého cíle deklaruje jako zanedbatelné, válka se stává přirozeným a tedy legitimním prostředkem k jeho dosažení.

Právě tato široká akceptance archaických forem v politické kultuře, vycházejících z mentality anglosaských puritánů kalvinistického ražení, které by se dalo zhrnout do hesla "money, power, gun and God" ( peníze, moc, puška a Bůh ), představuje jeden ze zásadních rozdílů mezi Starým a Novým světem. Amerika neočekává uvážlivého politika nýbrž vyžaduje vůdce, odvozujícího vlastní legitimitu nikoliv z občanských, nýbrž z pseudomorálních hodnot.

Charisma, které se přitom snaží "vyzařovat", se pohybuje někde mezi Mojžíšem a Buffalo Billem. V jejím rámci je nutné, aby John Kerry zdůrazňoval své kvality křesťana a vojáka a možné, aby jeho republikánský rival počátkem října rozeslal americkým církvím 300 000 kopií DVDéček s názvem "George W. Bush: Faith in the White House" ( Víra/upřímnost v Bílém domě ), ve kterých je přirovnáván k 'biblickému prorokovi starého ražení`. Tato mentalita vyprodukovala bezpříkladný státněpolitický nacionalismus a národem více či méně akceptovanou společenskou elitu, pro kterou bohatství a propletenec hospodářských a politických vztahů není problémem nýbrž odrazovým můstkem do státních institucí a úřadů.

V politické oblasti nabyla tato realita formy dvou takřka všemocných politických stran, v jejímž rámci a v jejichž režii se odehrává "politický boj" mezi americky chápaným konzervatismem a liberalismem. Kerry a Bush jsou ve skutečnosti pouze dvě strany jedné a tytéž oligarchické moci, založené na soutěži rodinných klanů a jejich spřízněnců, jejiž vstupní branou do politiky je právě buď Demokratická a nebo Republikánská strana.

Žádný prezidentský kandidát nemůže na pozadí této společenské atmosféry ignorovat dva společenské faktory: zájmy gigantického vojensko-průmyslového komplexu a puritánskou mentalitu amerického politického mesianismu -- v předvolební kampani i v pozdější politické praxi. Ta vytvořila kulturu elitářského násilí, která nejen že akceptuje vliv peněz na politiku státu, nýbrž finanční potenci chápe jako její součást. Prezident a jeho ministři buď k této oligarchii přímo patří (Bush), anebo se jí přizpůsobí (Clinton). Jen na dokreslení: ve Spojených státech vlastní 3% nejbohatších 90% majetku, na evropské poměry (prozatím!) nepředstavitelný stav.

Spojené státy trpí nebývalou koncentrací hospodářské a politické moci včetně jejího vzájemného propojení. Jeden z nejvážnějších důsledků lze pozorovat v mediální oblasti, tedy té sféry společenského života, která by měla fungovat jako pojistka plurality a svobody, jako veřejná kontrola moci. Jestliže na konci 2. světové války platilo ještě 80% novin za nezávislé, bylo tomu v roce 1989 právě naopak.

Dnes je situace přímo děsivá: 98% amerických medií, tzn. knižní a novinová vydavatelství, rádiové a televizní stanice, je kontrolováno zhruba deseti společnostmi s většinovými finančními zájmy v obchodu s automobily, zbraněmi a ropou. Není zajisté těžké si domyslet, jak vedle přímé vládní cenzury funguje ta nepřímá -- "zpravodajství" před oběma iráckými válkami, během nich i po nich je toho smutným dokladem.

V předvolebních obdobích rovněz pravidelně zaznívaly z obou stran Velké louže "varovné" hlasy týkajících se "nebezpečí amerického izolacionismu". Tento blud století se paradoxně objevil vždy tehdy, když se USA po nějakém nezdaru potřebovaly opět dostat "do hry". Již síla a orientace amerického průmyslu dokazuje nesmyslnost této teze. Jen zbrojní průmysl kontroluje na 50% světového trhu se zbraněmi a ostatní odvětví si rovněž přijdou na své.

Jak izolacionistická byla americká politika v minulosti i současnosti ukazuje skutečnost, že USA jen v letech 1950 - 2001 vedly přes 100 válek a vojenských intervencí nezávisle na tom, zda v Bílem domě seděl demokrat či republikán. A jedním z důsledků "raného izolacionismu" bylo rozříření státního území v době od druhé poloviny 18. století do poloviny století devatenáctého prostřednictvím pušek a peněz na trojnásobek.

Pohádka o americkém izolacionizmu není nic jiného než - psychologicky viděno - geniální prostředek, jak dosáhnout od druhých pozvání ke světovládě. Jediný reálný americký izolacionalismus, který lze pozorovat, spočívá v bojkotu či porušování mezinárodních dohod.

V americké politice a tedy ani v předvolebním klání mezi "konzervativcem" Bushem a "liberálem" Kerrym nešlo o to, zda se ve světě "angažovat" či nikoliv, nýbrž o způsob provedení -- zda hulvátsky jako Bush junior, anebo chytře jako jeho jeho otec či Bill Clinton.

Hranice mezi prezidentem míru a prezidentem války totiž neleží mezi oběma stranami -- demokrat Clinton poslal bombardéry na Jugoslávii a republikán Nixon je stáhl z Vietnamu -- nýbrž v situaci samotné. Ani Kerry neměl s ohledem na americké hospodářské zájmy v úmyslu Irák vyklidit, ba naopak -- o stažení vojsk mluvil pouze Ralph Nader.

Americká politika pod záštitou Kerryho by měla jinou podobu, nikoliv obsah. Geopolitická situace ve světě je jiná a ve hře je nejen americká prestiž ale i irácká nafta a irácký trh. Jde pouze o to, jak minimalizovat americké ztráty na životech, aby nenastala podobná situace jako v Indočíně.

Zde se nabízejí v podstatě dvě možnosti: NATO a OSN. Již první reakce "odpůrců války" po opětovném Bushově vítězství ukázaly, že k vstřícnosti a smířlivému tónu ze strany "staré Evropy" nemusí být nutně v Bílém domě nová tvář. Americko-britský debakl v Iráku představuje i se starým prezidentem příležitost pro Evropu, Rusko a Čínu vstoupit do hry a opětovně zamíchat karty ve hře o irácký koláč.

Bushova konzervativní revoluce se zajisté líbí konzervativním vůdcům chlapského ražení jako jsou např. Putin a Berlusconi. Není ovšem vyloučeno, že americký politický simplicissimus fascinuje i mnohé rádoby zelenočervené liberály typu Joshky Fischera, kteří se rovněž rádi vzhlíží v zrcadle moci.

Přepadení Iráku a následný vývoj definitivně pohřbil mezinárodní právo a vnitroamerický vývoj hrozí zničit poslední zbytky civilizační rovnováhy. V rámci západního politického establishmentu de facto neexistuje reálná politická síla, která by se tomuto vývoji principielně, nikoliv pouze takticky, postavila. "Krásnému novému světu" a orwellovské vizi stojí v cestě již jen občan.