A jako každé jiné město této části zeměkoule má své neduhy, slabosti a sociální deviace, které ho trápí, tíží, někdy až nezvladatelně bují a město pod nimi sípe, dáví se, zakašlává a vrávorá. Jsou určitá fyzická omezení, historický vývoj urbanizace a historie samotná, na něž si mohou jeho obyvatelé, příznivci a patrioti naříkat, proč jen nebyly jejich procesy městu trošku více nakloněny.

Jenže někdy se zdá, že největší bolestí váženého města není jeho zastaralá infrastruktura, renovaci vyžadující inženýrské sítě, nepříliš udržovaná městská zástavba, překvapivě malé a ještě k tomu decimované historické centrum či chaotická městská architektura vůbec. Může-li mít město nějakou psychiku a může-li být na tuto psychiku, obsaženou částečně ve většině obyvatelstva jako jednotný prvek, pohlíženo běžnými termíny, pak je toto město trošku zamindrákované.

Je to komplex věčně druhého, což je vlastně velký úspěch, jenže ten je silně erodován a rozvracen neustálou přítomností někoho na stejném dvorku úspěšnějšího. Jak jsem řekl, město je to relativně velké i významné, ale ne největší a nejvýznamnější. Zdaleka ne. V tom stejném obýváku je totiž ještě jiné město, antipod v pravém slova smyslu a hlava rodiny nebo spíš matička stověžatá.

Hrát s ním kuličky znamená postavit se nesrovnatelné převaze a kapitálu. Historii má delší, bohatší a hezčí. Pohádka o drakovi není proti kněžně Libuši předpovídající krásu a velikost městského soka ničím, co by stálo za úvahu. K poměřování dominant by v rámci fair play nemělo vůbec dojít. Na jednoho básníka, spisovatele i skladatele má minimálně dva jiné, o hercích a významných měšťanech nemluvě, jejich filosofové jsou dokonce medializováni ve vhodnějších časech a prostorech.

Univerzita je tam větší a věhlasnější, veletržní komplexy dva a proti justici stojí celá legislativa i exekutiva státu. A navíc široká a slavná řeka, která je drahocenná i přes své povodňové nálady a přes ni stejně věhlasný kamenný, až mýtický most, na trase mezi symboly české státnosti, mezi dalšími mýty. To krásné, spletité a oduševnělé centrum s nenapodobitelnou atmosférou i celkový význam daný postupem dějin a jeho nezvratitelností. Tu metropolitu, své jméno v mnoha světových jazycích, své cizokrajné residenty a jejich vliv. A taky lidé jsou tam vždycky trochu víc "informovanější", jestli tušíte, co mám na mysli.

To všechno stojí za vztahem dvou nestejně silných osobností, kde je na jedné straně nabubřelá přezíravost a na straně druhé špatně skrývaná zášť. Na tom je nejzajímavější, že ani ne tak běžné obyvatelstvo, jako obecní intelektualita ráda tyto do jisté míry xenofobní postoje akcentuje, ačkoli jinak se jedná o zapřísáhlé zastánce plurality a diverzity, kteří se tváří, že žijí v permanentním nadhledu. Jakoby už tak skromný kulturní prostor bylo nutno ještě dále dělit a ve strachu z ohrožení kulturními giganty v okolí raději mít své jisté a přesně dané místo, které je možno prohlásit za kulturní autonomii.

Buď si, jinak to asi nejde. Ale v rámci tohoto vztahu je potřeba ze strany toho věčně nespokojeného druhého činit kroky vedoucí k narušování oboustranně si uvědomované převahy a nedobrovolné závislosti. Jenže musejí konšelé hloubat a často nevyhloubají nic, vždyť tři čtvrtě století už uběhlo od zrodu výstaviště, chlouby. Nedá se z toho ale těžit pořád, i takový zdroj hrdosti má svůj omezený potenciál.

Je nutné jít dále, na každý náš úspěch vytáhne soupeř množství jiných. Proto je třeba hloubat dál a hloubat znovu, třebas už i v tom, v čem bylo hloubáno někdy v minulosti. I při přehazování hlušiny je někdy možné narazit na třpytivý valoun, což může následně způsobit horečku. Je totiž nutné udělat zase nějaký významný, radikální a hlavně důrazný a dlouhý krok a k tomu je potřeba se rozhoupat, rozpohybovat, do něčeho se opřít a tím pádem něco posunout. Navíc se ocitáme v trochu větším bazénu a tady už každý může plavat sám, vlastním tempem a může natáhnout ruku hned dvěma směry (vlastně obě a jedním, ale jednu trochu dál).

No, nedá se z toho vyvodit nic jednoznačného, stejně jako se to nedá ani v případě zastánců či odpůrců velkého kroku o sedm set metrů jižně. Snad jediné z toho vyplývá -- hegemon je zase ve výhodě, neboť nemusí ničím šoupat a měnit tak homeostázu svého organismu.