30. 9. 2004
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
Jiří Dolejš
30. 9. 2004

Lidská práva bez hranic

Podklad k vystoupení na Českém sociálním fóru na téma "Demokracie a základní práva, proti rasismu, fašismu a diskriminaci"

Formulace lidských práv jako jádra pokroku je spjata s novověkem. Politická levice si tehdy na svůj prapor dala úkol překonat výsady staré společnosti a šířit názory na universální emancipaci člověka. To znamená nejen odkaz na historickou pokrokovost emancipační strategie levice, ale i polemiku s tím, že lidská práva jsou přirozená člověku jako druhu. Kvalita a míra universalismu lidských práv souvisí s dosaženým stupněm civilizace. Hodnota lidských práv byla nejen důležitým momentem orientace a sebeorganizace různých hnutí, ale také byla deklarování v právním řádu. V tomto smyslu se právní stát stává základem novodobého občanství a zodpovídá se za uplatňování a realizaci lidských práv ve vztahu ke svým občanům.

České sociální fórum TÉMA BL

Universalismus lidských práv znamená také potřebu respektu a ochrany lidských práv v mezinárodním měřítku. Na rozdíl od staré levice nejde již jen o lidská práva na úrovni autonomních iniciativ či národního státu, ale prosadit jejich účinné zakotvení v mezinárodních dokumentech. Integrující prvkem formování universalismu lidských práv je "Všeobecná deklarace lidských práv" (OSN, prosinec 1948). Obecné vyhlášení lidských práv však neznamená jejich vymahatelnost, v tomto ohledu mají určitou závaznost opírající se o mezinárodní právo lidskoprávní pakty. Jejich postavení je však stále slabé. Proč? Znamená to, že levice ve svém emancipačním úsilí na počátku éry globalizace ztrácí svůj původní náboj?

Jistá bezbrannost levice v této oblasti je objektivní. Vymahatelnost lidských práv přes hranice jednotlivých států předpokládá především sbližování názorů na základní hodnoty člověčenství. A tady aplikace lidských práv v různých kulturních okruzích přináší problém jejich objektivizace. Různorodost tradic, utilitární výklady to vše vede k rozostřování konkrétního zajištění obecných práv. Tradiční koncept lidských práv formovaný v rámci západní, euroamerické civilizace nemusí být přenosný do podmínek jiných politických modelů (Asie, Latinská Amerika, Afrika) oproti tzv. západním demokraciím). Hegemonie USA (strong world leadership) pak může být vnímána jako vnucování kultury a vlastních zájmů. Humanitární intervence pak probíhá podle dvojího metru, podle jakého má ta či ona země vlivného "kamaráda".

Nová levice se tedy bude muset vypořádat s problémem universalismu lidských práv ve vztahu k možnému zneužití jejich vymáhání. Nová architektura mocenských vztahů v době ranné globalizace by zřejmě neměla sloužit vývozu demokracie (stejně jako byl odmítnut tzv. vývoz revoluce), ale vycházet spíše z jakéhosi postimperiálního mutilateralismu umožňujícího vzájemné vázání sil, opírajícího se o efektivní mezinárodní autoritu OSN a otevřeného cílevědomému procesu utváření tzv. globální etiky. Jinak nebude právě v nejzaostalejších zemích překročen Rubikon pouhého deklaratorního vymezení základních svobod, řešení statutu žen a dětí, rozvoj občanské společnosti atp.

Lidská práva nejsou řešitelná bez naplňování sociálních a ekologických práv. K tomu bude zřejmě nutné se rozejít s paradigmatem tzv. washingtonského konsensu a reformovat brettonwoodské instituce aby byly schopné zajistit skutečně účinné programy. Možná se zdá některým revolucionářům požadavek na reformu Světové banky popř. Mezinárodního měnového fondu opatrnický, přesto by krok tímto směrem byl možná závažnější než pouhé bojkotování či guerilla vůči různým globálním nešvarům spojených s činností těchto a jiných globálních institucí. Připomínám v této souvislosti náměty z různých debat z doby pražského zasedání IMF, oné "spartakiády" bankéřů před několika málo lety.

Často bývá vzpomínán úkol globalizace solidarity jako základ preventivní strategie. Nejde ale o to celosvětově rozšířit rovnostářský blahobyt konzumního minima dosahovaný cestou přerozdělování řízeného světovou vládou pevné ruky. Nejde také jen o to hledat kořeny extremismu a terorismu v nejzaostalejší části světa i když potřeba účinnějšího řešení problémů jedné miliardy lidí žijící v absolutní bídě je akutní. Jde i o to umožnit plnohodnotnou účast na civilizačním pohybu, na tom, co člověka dělá člověkem, pro další rozsáhlé skupiny obyvatel země. Perspektivně nebezpečnější může být marginalizace a segregace lidí jejichž životní úroveň není na úrovni těch nejchudších, ale jsou zaparkováni do "sociálního ghetta". Na řešení těchto problémů nestačí jen politickou autoritu na globální úrovni, ale třeba také organizovat uvědomělou aktivitu lidí dole, kteří musí být té globální poltické autoritě účinnou zpětnou vazbou, Jde o globální občanskou společnost, která bude čelit nejen lobbyingu byrokratických elit národních států ale také manipulaci ze strany klíčových TNC s globálním dosahem. S tím souvisí zejména právo na informaci, právo na pravdu a formování svobodného prostoru pro veřejná media.

Koncept společné, nedělitelné odpovědnosti za lidská práva na mezinárodní úrovni souvisí na jedné straně se vztahem k transformaci národních států a na druhé straně s respektem vůči principu nevměšování. Nejde o oslabování klíčového čl. 2.7. Charty OSN (nezasahování), ale o praktičtější určení hranice, kdy už porušování lidských práv přestává být v zásadě domácí záležitostí (nejzřetelněji u zločinu genocidy jako např. politika aparthiedu v JARu či Rudí khmérové v Kambodži). Obhajoba státní suverenity a právo na autonomii státní moci u ostatních případů většinou vítězí, neboť rozhodování jediné přípustné mezinárodní autority (OSN) je bohužel nepružné. To samozřejmě její postavení dále eroduje. Dynamika zaostávání mezinárodního práva by měla aktivovat nejen diplomaty a odborníky, ale i světovou veřejnost. Specifické je to u nadnárodních struktur typu EU a u rozhodování o přenesení části jurisdikce členských států na nadnárodní autoritu (to se např. projevilo nedávno ve sporu okolo eurozatykače).

Při rozhodování o tzv. humanitární intervenci musí být bráno v potaz, že je třeba také vážit právo na svrchovanosti státní moci neméně významným právem. Mám na mysli právo na bezpečnost a to nejen států (ty koneckonců často přestávají sloužit svým občanům a slouží jen jejich elitám), ale i lidí. Mnohé režimy nejenže nejsou hodny obdivu, ale jejich tolerováním se vlastně garantuje nedotknutelnost všem, kteří se uchylují k usurpování moci. Není to vždy jednoduché pojmenovat a také to levici velmi často rozděluje (viz např. názory na oprávněnost Lukašenkova režimu v Bělorusku či roli Miloševiče v etnickém konfliktu na Balkáně). Oddělit terorismus od rétoriky národně osvobozeneckého boje také nebývá vždy jednoduché. Účelová tolerance k humanitární krizi pak je špatným příkladem pro ostatní a kontaminuje i levicové myšlení jako takové. Kontext mezinárodního práva samozřejmě nelze při rozhodování o intervenci porušit, ale tlak občanů může toto rozhodování vychýlit objektivnějším směrem.

Pokud má levice novou strategickou iniciativou vytěsnit konzervativně liberální pravici z oblasti lidských práv, nestačí pouze negativní odpovědi (jí je i mesianismus antiglobalismu a antikapitalismu). Šancí je alterglobalismus, který je projevem globálního vědomí "in statu nascendi", tedy teprve prochází vývojem od utopie k vědě. Na této cestě se musí vyhnout zejména pasti intolerantního nacionalismu a rasismu. Význam národa v 19. a 21. století je odlišný a to by měl umožnit překonat někdejší nařčení F. A. Hayeka, že socialismus je v teorii internacionalistický, ale v praxi nacionalistický (viz jeho Cesta do otroctví). Vyhnout se je třeba také pasti renesance rasových teorií, které účelově a elitářsky interpretují nové myšlenky na poli genetiky a nový potenciál eugeniky (u nás např. díla P. Bakaláře, Votobia 2003 a 2004). Předělem mezi starou a novou levicí bude nepochybně zejména schopnost vypořádat se s nebezpečím renesance stalinismu. Příznivci této specificky levičácké a v důsledcích konzervativní ideologie odcizené politické moci dnes psychicky často tíhnou právě k obraně národní výlučnosti a k nostalgii po tradičních národních státech, odkud je krůček k nacionalismu a rasismu.

Závěrem je třeba říci, že k otevření nových horizontů a oživení tvořivosti levice přinášející synergii myšlení i dějinotvorné akce, je třeba mít odvahu v nastolování témat. Právě sociální fóra ve světě (mezi něž má ambici ČSF se zařadit), mohou být inspirací a půdou pro otestování třeba i zpočátku kontroverzně vyhlížejících přístupů. Je třeba si jen zachovat toleranci a vyhnout se úskalí manipulace ze strany nových elit. Mladá energie, která se s tímto hnutím spojuje i jejich "trvanlivá" síťová struktura je určitou výhodou. Nové podněty samozřejmě ještě neznamenají myšlenkově se utrhnout od historicky nakumulované zkušenosti a avanturisticky bořit chrámy, aniž bychom měli co za ně nabídnout. levicová hnutí musí umět využít kritický potenciál levicového extremismu a současně vázat jeho negativní náboj. I to je zodpovědnost nové levice. Citlivost tématu lidská práva vyžadují trpělivost a uvážlivost v závěrech. To nemění nic na potřebě (zejména v české levici) s odvahou nastolovat a otevřeně a s věcnou argumentací diskutovat vše, co by pomohlo na svět nezbytné strategické inovaci.

Příspěvek Jiřího Dolejše 15:57 | MP3 20kbs | 11kHz | 2,33 MB
64kbs | 44kHz | 7,47 MB

Autor je poslanec a místopředseda KSČM

                 
Obsah vydání       30. 9. 2004
30. 9. 2004 Snaha poničit Prahu další magistrálou pokračuje Petr  Kužvart
30. 9. 2004 Figuríny z výkladu Bohumil  Kartous
30. 9. 2004 Slavné projevy
Neslavné konce
Václav  Dušek
30. 9. 2004 Británie: Ofcom navrhuje novou veřejnoprávní televizi
30. 9. 2004 Jsou česká média po roce 1989 svobodná?
30. 9. 2004 Brněnské podivnosti Jan  Lipšanský
30. 9. 2004 Uvnitř: Důkaz Bushova politického převratu Greg  Evans
30. 9. 2004 Když sociolog nerozumí věcem kolem sebe Ivo  Bystřičan
29. 9. 2004 Mazat, či nemazat... Jan  Sýkora
30. 9. 2004 Co přinesly volby v Německu? Tomáš  Krček
30. 9. 2004 Všem mým návistníkům i nenávistníkům
1. 10. 2004 Zpravodajství iráckého odboje za dny 22. a 23. září 2004
30. 9. 2004 Non Plus Ultras -- lepší už být nemůžou... Linda  Sokačová
30. 9. 2004 Osmnáct let vězení za pravdu
30. 9. 2004 Izraelská zeď a její cíle Noam  Chomsky
30. 9. 2004 Oživený záujem o OSN Adrian Peter Pressburg
30. 9. 2004 "Asociáli z centra von!" František  Kusý
30. 9. 2004 Jen zbytkem pozornosti... Michal  Rusek
29. 9. 2004 Drzý interview s Ivanem Vyskočilem po čtyřiceti letech Martin  Vaněk
26. 9. 2004 České sociální fórum začalo skromně, ale zřetelně - požadavkem na "jiný svět, který je možný" Štěpán  Kotrba
30. 9. 2004 Lidská práva bez hranic Jiří  Dolejš
28. 9. 2004 Sociální spravedlnost "není sen, ale možnost" Štěpán  Kotrba
29. 9. 2004 Proč je česká levice sto let za opicemi? Ondřej  Slačálek
28. 9. 2004 Filmový klub ČVUT
22. 11. 2003 Adresy redakce
18. 6. 2004 Inzerujte v Britských listech
29. 12. 2003 Nenechte si ujít: nový knižní výbor z Britských listů
1. 9. 2004 Hospodaření OSBL za srpen 2004

České sociální fórum - Praha 2004 RSS 2.0      Historie >
30. 9. 2004 Lidská práva bez hranic Jiří  Dolejš
29. 9. 2004 Proč je česká levice sto let za opicemi? Ondřej  Slačálek
29. 9. 2004 Bez veřejného prostoru budou lidé pouze otroci a nikoliv občané Štěpán  Kotrba
29. 9. 2004 Keller: Evropu čeká vlna neofašismu   
28. 9. 2004 Sociální spravedlnost "není sen, ale možnost" Štěpán  Kotrba
28. 9. 2004 V Praze se konalo České sociální fórum   
26. 9. 2004 České sociální fórum začalo skromně, ale zřetelně - požadavkem na "jiný svět, který je možný" Štěpán  Kotrba
22. 9. 2004 České sociální fórum v Praze