Zatím, píše Josef Vít, se to týká hlavně Jižní Ameriky, čeští lékaři nejsou vrazi ani orgánoví překupníci.

Nevěřím ani jedněm, ani druhým, a klidně si ponechám nálepku egoisty a asociála, jestliže mi registrace v seznamu odmítačů dárcovství zajistí znatelně vyšší stupeň ochrany před oběma skupinami. Moje slinivka může potenciálně zachránit lidský život, ale stejně tak může lidský život zachránit jídlo, které mám v ledničce (a nejen potenciálně, ale naprosto reálně - viz situace v mnoha afrických zemích) nebo, obecněji vzato, peníze, které jsou na mém účtu v bance. Právo svrchovaně disponovat těmito věcmi mi však nikdo neupírá, naopak právo na vlastní tělo je mnoha lidem trnem v oku.

Zřejmě je to jedno z dalších dědictví komunismu. Není náhoda, že v USA se souhlas s dárcovstvím zásadně nepresumuje a v mnoha státech se kromě souhlasu zemřelého vyžaduje též zvláštní souhlas pozůstalých. Překvapuje mě, jak silnou opozici tento, pro mě naprosto přirozený koncept, nachází.