Na nemocničním lůžku leží stará žena, kterou srazilo auto. Prognóza není příznivá. Na pokoj přicházejí tři lékaři. Jedním z nich je (pro ilustraci) MUDr. Ivan David. Ženě sdělí, že 1. už nikdy nebude chodit, 2. do konce života bude odkázána na pomoc druhých, 3. ani v optimálním případě nepřežije šest až devět měsíců.

Pak se jí lékaři zeptají, zda je za těchto okolností ochotna podstoupit euthanasii a darovat své orgány těm, kteří na ně čekají. Když odmítne, MUDr. David ji obviní z egoismu a vytkne jí, že sama byla ochotna přijmout transfúzi a přitom pomoc druhým odmítá.

Následujícího dne je žena mrtvá a její orgány použije nemocnice jako transplantáty. Lékaři ji usmrtili - ve svých očích se ale nedopustili vraždy, nýbrž šlechetného skutku ve prospěch společnosti.

Já, Ivan Válek, jsem ochoten darovat své orgány, protože si vážím lidského života a újmu, kterou tím svým blízkým způsobím, převáží prospěch druhého člověka. Nejsem ale ochoten zemřít předčasně jen proto, že se moje orgány ukáží být vhodným transplantátem.

Chci, aby se nenašel žádný lékař, který mi vezme život jen proto, že se bude cítit pánem nad mým životem a smrtí a bude můj život chápat ne jako absolutní, ale jako relativní hodnotu, a který mi začne vyčítat, pokud se rozhodnu jinak, než on pokládá za správné a společensky prospěšné. U lékaře, který mi řekne "Pane Válku, potřebovali bychom, až zemřete, vaše ledviny, ale je vaším výsostným rozhodnutím, jak naložíte se svým tělem a jestli nám část z něj darujete, a nikdo nemá právo vyčítat vám, jestliže odmítnete", si budu jist, že mi žádné nebezpečí nehrozí. Z lékařů typu MUDr. Davida mám strach, protože nevím, jestli jejich aspirace končí u mého mrtvého těla nebo jestli jsou ochotni zajít ještě o krok dál a určit, že už nesmím žít, protože můj orgán potřebuje někdo perspektivnější.

Krok od prvního ke druhému je vážně jen malý a o to jde, pane Petrove!