Nebýt nařčení z hulvátství, asi by nemělo smysl se vyjadřovat. Polemika s odkazem na určitý názor nebo postřeh nemusí být vždy obsahově totožná. Pan Krček sice nesouhlasí, ale přitom se pohybuje v trochu jiném myšlenkovém patře. Možná by si to i rozmyslel, kdyby se podíval, co jsem vlastně zač. Sport je jednou z částí mého současného studia a pocity, které sportovci mohou prožívat, jsou mi známy z vlastní zkušenosti. Osobně znám i pár účastníků OH v Athénách. Nechybí mi tedy ani informace, ani empatie.

Ať se na svůj sloupek dívám jakkoli, nevidím nic, čím bych nějak zpochybňoval právo sportovce prožít si okamžik svého štěstí. To, že se přitom identifikuje se zemí, kterou reprezentuje je pochopitelné, protože doba ještě nepokročila tak daleko, aby na stožár stoupal prapor s logem příslušné komerční společnosti, případně aby se hrál zhudebněný firemní slogan. Co není, může být, a je to mimo spor. V ohnisku mého zájmu byly paralelní asociace, které vyvolává událost s původně jiným významem. To, že podobné asociace nejsou dopřány každému ještě neznamená, že nemají opodstatnění.

Vlajka a hymna jsou mnohostranně výmluvné symboly a redukce vnímání jejich symboliky pouze na vztah mezi vítězným sportovcem a jeho zemí je podle mého nedostatečná, ba přímo druhotná. Sport (resp. organizovaná tělovýchovná činnost) není svébytným fenoménem, ale téměř od své renesance v druhé polovině 19.století (např. turnerské a sokolské hnutí) je spojován s různými ideály, ideologiemi a politikami.

Je možné se na všechno dívat jen s očekáváním vzájemného splynutí v emocionální extenzi, každého věc, jen není možné upírat zároveň právo na vyjádření faktických paralel, které se odehrávají v okamžiku, kdy sportovec slzí na stupních vítězů. Zdá se mi neuvěřitelné, že by pan Krček chtěl, aby se na tyto paralely v daném okamžiku zapomnělo, když ho jeho knedlík provází životem od chvíle, kdy slyšel v rádiu výpověď nedobrovolné exulantky, která se svou rodinou uprchla pře válkou, jejíž viník pojal berlínskou olympiádu v roce 1936 jako demonstraci exkluzivity árijské rasy a v rámci toho plánované budoucnosti světa.

Za čtyři roky se bude v Pekingu olympijskými hrami demonstrovat, že je to vlastně taková roztomilá čínská lidová demokracie. A statisíce diváků pro to bude opět "hlasovat nohama". Aby podepřel své přesvědčení o mém poblouznění, přeskočil pan Krček "bravurně" z atletického stadionu na hřiště národnostního uvědomění. Že prý se posmívám Polákům, kteří se stydí za svou řeč, polský antisemitismus či invazi z šedesátého osmého. Možná, že četl ještě něco jiného a v rozčilení smísil svůj nesouhlas v jedno. Jinak je ale tato pasáž jeho reakce velmi zdařilou literární metaforou.

Jen mám strach, že pokud bude události s širokými společenskými souvislostmi dále vnímat jako neprostupně oddělitelné segmenty, nezbaví se nikdy respektu k Putinovi a Chu-tin Chaovi, popřípadě k plyšovým medvídkům dojatých atletek . Vítěz je jednou vítězem a oni jsou prostě představiteli svých zemí, tak jaképak copak. Zcela prozaicky a bez poetické licence říkám, že takové myšlení je potenciálně nebezpečné, i když se spíše kloním k názoru, že jde spíše o nepochopení toho, co jsem se snažil svým sloupkem říct.

Mile rád budu za pseudohumanistu, jen když si pan Krček s humanistickým knedlíkem v hrdle nebude myslet, že řeči o vlivu velkých peněz na sport, který se díky tomu stal prostředkem komerční propagace a už dávno před tím prostředkem propagace politické, jsou jen mlácením prázdné slámy. V tom případě jsem schopen mu slíbit, že nikdy nebudu "mudrovat o bajkách napohled jakéhosi zemského ráje, kde ti obyvatelé ani neví, kde je jejich domov". Popravdě, neměl jsem to ani v úmyslu.