V zásadě lze pro uvedení filmu na festivaly použít dva různé přístupy: Uvést ho v závislosti na "náhodné okolnosti" (blížící se konec jeho monopolu, pobyt některého z tvůrců, záminku může být výročí, či nějaká událost). Druhá možnost je vytvářet sekce s filmy cíleně vybíranými podle určitých kritérií. Zatímco kvalitní filmy další zdůvodnění pro své uvedení vlastně ani nepotřebují (i když rozhodně neuškodí), u filmů průměrných a slabých je vhodně zvolené téma často jedinou záminkou pro jejich uvedení. Není -- li kvalitní film, musí být kvalitní a logické vymezení sekce. Veledíla typu Kameňák II lze uvést asi pouze v sekci nový český film.

Kromě sekcí každoročně opakovaných (ozvěny festivalů, nový český film), které jsou užitečné právě pro svou pravidelnost, se LFŠ snaží o vytýčení vlastních témat, která by mapovala určitý fenomén. Je to je určitě možný a správný postup. Tématem letošní LFŠ bylo dětství, dále rozřazené do sekcí dobrodružství a touhy dětství (31 filmů), pohádka (129 filmů), idyla dětství (29 filmů), neradostné dětství (38 filmů) a dítě ve světě dospělých (42 filmů). Letos jsem měl pocit, že řada filmů je běžně dostupná a byla v Čechách mnohokrát promítána. Přínos tvůrců programu LFŠ se omezil z velké části na to, že tyty filmy byly promítány podle jiného klíče. Proti tomuto postupu by se nedalo nic namítat, kdyby nesl nějaké výsledky, nové souvislosti. Jenže samo vymezení témat je žalostně povrchní.

I přes počet sekcí mi přijde, že měly být ještě přesněji určeny (například neradostné dětství a ideologie). Zdá se mi, že se z velké části jedná o pouhý náhodný výběr navzájem nepodobných filmů a nebo naopak je podobnost poněkud banální (jako v případě uvedení zfilmovaných verneovek, a foglarovek v sekci dobrodružství a tužby dětství). Konkrétní příklady: Film Deník Anny Frankové (o osudu židovské dívky během okupace) je v sekci dítě ve světě dospělých, kde nalezneme i dle mého soudu zcela průměrný film Timur a jeho parta (sovětský film o tom, že i děti mohou budovat socialismus). Stejně ale by mohl být první film v sekci neradostné dětství a druhý v sekci idyla dětství. Mezi zfilmované verneovky se do sekce dobrodružství dětství vetřel film podle Goldingova románu Pán much, který toho s Julesem Vernem, Jaroslavem Foglarem a Karlem Mayem moc společného nemá. V neradostném dětství je zařazena velice průměrná SF A. I. Umělá inteligence spolu s filmem Macunaíma, kde se vlastně ani žádné dítě nevyskytuje (film se odehrává v dnešní Brazílii a popisuje putování Macunaíma, který je jakýmsi bůžkem -- hrdinou brazilských domorodců). Nedovedu si přesně představit smysluplnou definici pohádka, která by vyhovovala politické satiře jakou je český film Zdeňka Podskalského Bílá paní nebo Klosovy Tři přání. A znovu už použitá námitka: Lupiči času Terryho Gilliama by měli být zařazeny ve vhodnější sekci dobrodružství a tužby dětství. Naopak iránské filmy jsou navzdory své podobnosti rozstrkány mezi sekcemi.

Otázkou je kvalita hlavních "tahounů" sekcí. Lze nalézt dostatek kvalitních pohádek na vytvoření sekci pohádka? Nebylo v tomto případě možné omezit výběr třeba na filmy podle předloh kvalitních dětských knih?

Nejde jen o to, CO je promítáno, ale i JAK se promítá. Stává se pravidlem, že filmy jsou promítány z DVD, pouze na část plátna. Za zcela normální se považuje stav, kdy je v kině pouze jedna 16mm promítačka a tak se film promítá "po kusech". Evergreenem jsou poškrábané filmy promítané s polskými titulky a špatnými překlady. Též chyby promítače jsou poměrně časté. Pro mne bylo nejhorším zážitkem promítání filmu Osobní služby s mizerným zvukem, a naprosto nekompletním překladem, zjevně bez podpory dialogové listiny a bez předběžného shlédnutí filmu na videu. To vše za účasti režiséra. O "odbornosti" realizačního týmu ale nejlépe svědčí chybějící anotace k filmu. Opravdu ve štábu není nikdo, koho by napadlo zadat do internetového vyhledavače GOOGLE slova "Cynthia Payne" "Personal Services" a přeložit text krátkých noticek třeba z The New York Times (pátý odkaz v seznamu, rozsah 200 slov)? Chápu, že sehnat dialogovou listinu dá o něco větší práci, ale nevěřím, že štáb vyčerpal všechny možnosti.

Britský bohemista Jan Čulík se pozastavuje nad nízkým věkovým průměrem návštěvníků. Obávám se, že ti starší značnou část filmů viděli a (například) ořezanou, dabingem poničenou kopii Spielbergovy Říše slunce si rádi nechají ujít. Jan Čulík tak narazil na problém, který může být v budoucnu pro LFŠ zcela zásadní. Jednou z cílových skupin festivalu by měli být i vzdělaní dospělí lidé. Jenže pro ně je stále méně důvodů jezdit do Uherského Hradiště. Organizátoři by si měli uvědomit, že jim vyrostla konkurence filmů stahovaných "z internetu" a i možnosti (polo)soukromého promítání (i na plátno) jsou a budou dostupnější. Co do technické kvality byla nastavena vysoká laťka novými multikiny, což popře snad jen alternativní snob.

LFŠ má stále vysokou návštěvnost, tradici a otevřené dveře do českých médií. Silnou stránkou festivalu jsou hosté a z části i doprovodné akce. Je však na čase se zaměřit na podstatné zlepšení odborné úrovně tématických okruhů, zlepšit nabídku filmů a zavést technické standarty promítání a překladu.

To ale předpokládá určité změny v organizaci akce. Na rozdíl od Jana Čulíka si myslím, že rozhodně není na místě smekat, protože jde o akci, kterou "organizují dva lidi". Naopak: dělat ve dvou desetidenní festival tohoto rozsahu je projevem hrubého diletantství a v podstatě i neúcty k hostům, k odborné veřejnosti a k platícímu divákovi. Vadí mi, že se tato debata bývá utnuta konstatováním buďme vděčni, že to Jiří Králík dělá a jakýmsi "spiklenectvím", které Jan Čulík sdílí, když píše o docela příjemné, neformální, amatérské atmosféře. Plyne z toho pro mne krajně frustrující chápání Čech jako periferie, kde se dějí rázovité akce a domorodci žijí v "romantickém" prostředí nedokonalosti (aneb bílí sáhibové obdivují malebně chátrající chýše...). Zdá se mi, že "hrdé tvrzení" poslání Letní filmové školy zůstává stejné i po čtyřiceti letech ukazuje nejen na chvályhodnou tradici, ale i na myšlenkovou rigiditu organizátorů.

Psáno pro Britské listy a časopis Cinepur