2. května 2003 se hovořilo především o programech českých televizí a zvláště o nabíce starých českých filmů. Debaty se účastnili filmový vědec a čerstvý děkan FAMU Michal Bregant, doktorandka filmové vědy Pavlína Míčová a šéfredaktorka časopisu Cinema (pozor, neplést s kvalitním Cinepurem...) Iva Hejlíčková. Ta byla v diskusi velmi nevýrazná, nad jedním jejím výrokem ale museli posluchači přímo strnout. Na Bregantovy velice výstižné a přesně formulované kritické soudy o pochybném vkusu průměrného diváka a především o jeho pěstování programy domácích televizí reagovala odmítavě, mimo jiné i slovy: "to je fašistický, to se pak neví, kde skončíte."

Jde o jednu z velmi pregnantních ukázek toho, jak se u nás zábavní průmysl snaží vystupovat v roli obhájce demokracie coby laissez faire, v tomto případě v implikaci: hraje se prostě to, co lidé chtějí. Cinema je přitom jedním z časopisů systematicky pěstujících infantilního diváka (i občana), který se má "dobře naladěn" jejich upoutávkami příslušným způsobem konzumně chovat. Přirozeně v takových médiích nechybí hodnocení a výběr - právě naopak: selekce a eliminace je jejich významnou funkcí.

V případě kinematografie právě Cinema spolu s ještě o něco pokleslejším filmovým měsíčníkem Premiere důsledně odrazuje od filmů, které znepokojují a nutí přehodnotit konvenční systémy hodnot - od těch celospolečenských až po intimní. Jako ukázku uveďme recenze filmu Michaela Hanekeho Pianistka (2001, podle stejnojmenného románu Elfriede Jelinkové) ve zmíněných časopisech. Článek Terezy Spáčilové (Premiere, č. 10/2001, autorku si nepleťme s Mirkou Spáčilovou z MF Dnes, je to ale asi "v rodině"...), plný pokleslých bulvárních klišé a křečovité snahy o lehkost a zábavnost podání film vůbec nechápe či spíše chápat nechce a odsuzuje jej jako nízké popásání se na zvrácenostech. Je přitom jen málo děl, která s tématem sexuální aberace zacházejí tak funkčně a závažně jako Pianistka, a to v románové i filmové podobě. Jen s o málo menším kulturním i slohovým primitivismem (ale s bavičským ptydepe místy ještě horším!) Hanekeho snímek odsoudila i Alena Prokopová (Cinema, č.  10/2001). Zarážející je, že Spáčilová je studentkou, dnes možná již absolventkou filmové vědy na pražské filozofické fakultě; Prokopová tamtéž vyučuje, je talentovanou filmoložkou a autorkou řady zajímavých statí. Nebezpečnost Cinemy a spol. je tedy i v tom, že svůj ideologický mustr dokáže vtisknout i takovým osobnostem. Zmíněná recenze je však i výmluvným dokladem selhání toho, čemu se - především u intelektuálů - říká osobnost: odpovědnost nese především samotná autorka.

Zmíněné odsudky filmu Pianistka jako skandálního, zvráceného díla a zaklínání se - explicitně hlavně u Spáčilové - kýženou normalitou (obě autorky přitom - Spáčilová opět otevřeně, Prokopová nepřímo - litují, že Haneke místy nevyšel vstříc divácké zvědavosti...) vyvolává vzpomínky na nacistické odmítání tzv. zvrhlého umění (entartete Kunst). Za zvrácená byla tehdy označena např. taková pojednání erotiky moderním uměním, jež neodpovídala nacistickému pokleslému ideálu lidské krásy - tedy rovněž jisté představě o "normálnosti a zdraví." Normou těch českých recenzentů, kteří ve svém odsudku Pianistky opomíjejí znepokojivý, i společenskokritický rozměr Hanekeho filmu, jako by byla novácká sobotní erotika, skvělý příklad pojetí kultury jako "afirmace stávajícího": ta nabízí trochu prefabrikovaného "zdravého vzrůša", ne ovšem v den, po kterém se musí vstávat do práce (masmédium zde projevuje svoji disciplinační funkci - svými produkty nechce člověka příliš vykolejit, odvést od intenzivního vydělávání a ještě intenzivnějšího utrácení).

Estetický a ideologický svět Cinemy apod. i výše citovaný výrok její šéfredaktorky Ivy Hejlíčkové vzbuzuje naléhavou otázku, nakolik je dnes pro hodnocení naší současné společnosti přiměřené nakládat s pojmem fašismu. Hejlíčková fašismem zjevně mínila sklon autoritativně určovat a prosazovat mimo jiné i estetické normy. To je součást jeho běžných definic, ty se však dnes v zemích bohatého Severu pohříchu hodí většinou pouze k popisu určitých témat jejich moderní historie.

Jsou ovšem i jiná použití pojmu fašismus, která v něm vidí latentní rys či přinejmenším soustavné ohrožení kapitalistického systému jako takového (v druhém případě se někdy spíše využívá hodnotové konotace daného termínu, též skrze odvozeninu v podobě "fašounství", aby se před kritizovanými jevy co nejnaléhavěji varovalo). Je-li pro konvenční historizující definice prvního typu fašismus ohrožením lidských práv a svobod nástroji především z oblasti "hardwaru" politiky (v anglofonní politologii ji vystihuje dimenze politiky nazývaná polity): např. popřením demokratické ústavy systémem jedné strany a příslušnými zákony, má druhý přístup na mysli ustavování hodnot a nepřímé omezování svobod méně zjevnými prostředky. Právě masmédia, samozřejmě i ta mnohem důležitější než Cinema atd., zde hrají důležitou roli, a sice především soustavnou prací na depolitizaci, podporou špatných idolů a vzorů, tabuizací určitých témat, zamlčováním či důmyslným přebíjením závažných problémů i těch, kdo jejich existenci připomínají, ať už jde o politické strany (jak vidno např. před každými volbami ve vztahu masmédií k jistým neparlamentním stranám), společensky znepokojivá umělecká díla či nezávislé autory.