Stužka polského vyznamenání je vyvedla za brány neblaze proslavené pevnosti St. Jean v Marseille. Putovali do předválečné Paříže. Narazili na aroganci československého velení. Bezohlednost. Zachránila je úcta k uniformě. Francouzský policista je odmítl zatknout, neboť měli uniformy Polské armády a doklady. Vrátili se k polské peruti, formované ve Francii. Opět byli nuceni ustupovat, zoufale se bránit po boku francouzských jednotek. Nasazovali životy, bojovali. Pod cizími jmény, vždyť museli chránit své blízké - doma: v Pošumaví, na úpatí Drahanské vrchoviny, na valašských kopcích a ve Slezsku. Francie padla. Další potupný ústup, ústup na poslední pevný a svobodný bod Evropy - Britské ostrovy. Setkali se u polských 303. a 302. perutě.

Podmínky u československých perutí nebyly výhodné. Zase bojovali, nasazovali životy. Když měl jeden na kontě již více jak deset sestřelených nepřátel, přišli čechoslováci a lákali. Zůstali u vděčných Poláků. Angličané je oslavovali. Pak přišly tušené ale nikdy nepřipouštěné tragédie: Josef František zahynul neporažen při letecké nehodě 8.10.1940. Čtyřlístek počal ztrácet lístky... Boje šly dál, do vzduchu - bojovat - návrat. Wilhelm Kosarz padl v boji nad Mayfieldem 14.11.1940. Nedlouho po něm zahynul i Matěj Pavlovič. Nad Le Touquet 21.4.1941, leží pochován v Boulogne - sur-Mer. Poslední ze čtyřlístku si zoufal. Prožil neuvěřitelný pád se svým letounem, když překonal rychlost zvuku. Musel opustit stíhání a na vlastní žádost přešel na Liberatory. Nemohl to vzdát. Za sebe, za svoji anglickou ženu, za svoji matku, své blízké a svoji zemi, za padlé kamarády. Za svoji víru v Pannu Marii Svatohostýnskou. Bojoval a doprovázel hochy na zemi při invazi. Pokořili uzurpátory a vrátil se domů.

Opět rozčarování, nevděk, perzekuce. Bojoví kamarádi znovu prchají, nebo jdou do vězení. V Polsku se na základních školách povinně čte kniha o 303. peruti, o slavném "Českém čtyřlístku" - dodnes. Čeká jej kariéra dopravního pilota v Britské Guyaně, majitele kanceláře pro realizaci vynálezů, po letech se občas podívá domů, na valachy. Až to konečně přišlo! V roce 1992 se vrací domů, do vlasti, kterou opustil v devatenácti letech. Nachází zde ženu, užívá si domova. Je obklopen nejbližšími, kamarády a obdivovateli. Čas - krutý a spravedlivý - běží neúprostně dál. Poslední ze čtyřlístku, plukovník ve výslužbě, zasloužilý letec Josef Balejka nečekaně opouští tento svět 7. 7. 2004 ve věku 87 let. Obklopen péčí manželky, blízkých a kamarádů.

Měl jsem tu čest se s ním den před smrtí setkat, pohovořit, předat pozdravy z rodiště jeho kamaráda Matěje Pavloviče a pozvat jej k nám, do Otaslavic na odhalení pomníčku Josefa Františka letos v říjnu. Těšil se. Již měl zajištěnu dopravu. Jeho kamarádi jej však povolali dříve. Rozloučili jsme se s ním 17.7. ve Valašských Kloboukách. Armáda vyslala hudbu, čestnou stráž, u rakve stáli vojáci, na stojanu věnec - "Na rozloučenou MO". V prvních řadách v kostele seděli veteráni. Bojoví druzi, spolubojovníci. Přišli se rozloučit s kamarádem.

Přišli se také rozloučit Poláci. Letecký přidělenec a šestice důstojníků z 1. stíhacího pluku. Vždyť odešel poslední ze slavného "Českého čtyřlístku"! V průvodu a u katafalku dominovaly dva velké bíločervené čtverce Polského státního znaku, vypletené z karafiátů. Slova rozloučení za jeho rodné město. Za vděčné Poláky se rozloučil letecký přidělenec. Za kamarády a druhy se rozloučil předseda svazu letců. A tlumočil také kondolence od nejvyšších představitelů armády... Ozvala se salva, zazněly hymny. "Český čtyřlístek" je snad opět pohromadě. Byl jsem tam a v duchu vzdával hold. Za sebe, za Otaslavice a za všechny, kteří jsme jim vděční. A nejen jim. Všem. Všem, kteří měli tu odvahu a bojovali!

A dnes, 28. 7. slyším v rádiu, že odstupující Špidlova vláda jedná o příspěvku válečným veteránům a o příspěvku na pomník letců zúčastněných v bitvě o Británii....