Šťastný život a správná metodologie vědy

21. 7. 2004 / Stanislav Heczko

Stanislav Vobořil: "Nové TAO - naděje současného člověka", vydáno vlastním nákladem, Praha 1998, ISBN 80-238-2027-3

Na první pohled by se mohlo zdát, že problematika štěstí (šťastného života) a problematika vědecké metodologie spolu nikterak nesouvisí. Podle Stanislava Vobořila, žáka profesora Jana Patočky, je tomu však jinak. Dnes ve vědě převládající statické paradigma a descartovsko - newtonovská metodologie totiž podle něj vedou k rozšířenému egoismu a žádný egoista skutečného štěstí dosáhnout nemůže (str. 8). Staré paradigma a stará metodologie vědy uměle oddělují hmotný a duchovní svět a tím i kauzální (příčinné) a finální (účeloslovné) vztahy. Způsob života pak je čistě utilitární (v podstatě materialistický).

Toto pojetí narušuje jednak rovnováhu mezi vnitřním nevědomým prožíváním a vnějším vědomým úsilím, zaměřeným na uspokojování našich potřeb, jednak vede k neschopnosti (nedostatku) prožívat a dávat lásku. Přitom bez lásky štěstí možné není. Láska je nezbytnou podmínkou života ve společnosti a bez ní není možný přechod (od jednotlivce) k vyšším společenským systémům (rodině, národu atd.). Láska jako citový projev také vede k citu solidarity a ke smyslu pro spravedlnost. U rozumově založených typů se však často vyskytuje citová chudoba a z tohoto hlediska je hrozivé, že západní způsob myšlení není vyvážený, spoléhá jen na rozum a racionální postupy (str. 22). Opírá se přitom o (podle autora) nedoložené přesvědčení, že svět existuje nezávisle na nás a že jsme ho schopni poznávat. Přitom jde pouze o určitý názor, který je odvozený od hebrejsko - řecko - latinské kulturní tradice.

Již staří Řekové (např. Sokrates) se soustředili jen na poznávání (a ne prožívání) pravdy a dobra a tím orientovali vývoj evropské kultury pouze na vnější procesy. Časem došlo k záměně vnější skutečnosti za vnitřní a vnitřní prožívání začalo být spojováno s představou vyšší existence mimo nás. Tím vznikl neblahý předpoklad, že duševní svět je zcela oddělen od hmotného světa (např. transcendentní svět idejí u Platona). Došlo k oddělení světa vezdejšího a světa nadpozemského, racionálního chápání věcí a pojetí iracionálního, založeného na víře. Vykupitelské myšlenky Ježíše Krista sice přispěly ke zhroucení Římského impéria a ke zformování nové (tzv. křesťanské) kultury, v ní však jednostranně převládl teleologický výklad jevů (výklad z hlediska účelnosti), spojený s iracionální vírou. Opět se uplatnily idealistické myšlenky Platonovy a také aristotelovská filosofie (ve scholastickém myšlení).

Narušení ucelené stavby Říše římské národa německého přinesly až renesance a reformace. Vzniklé rozpory se musely řešit násilně (třicetiletá válka). Postupně se pak prosadila descartovsko - newtonovská metodologie. V rámci této metodologie však převládl kauzální způsob výkladu, který posléze vedl k tomu, že tato původně dualistická metodologie získala monistickou, materialistickou podobu (ve smyslu gnozeologického, ne ideologického materialismu). Přijetí mechanistického názoru vedlo k prosazení deismu, přirozenoprávní teorie a smluvní politické teorie. Romantismus a německá klasická filosofie sice rehabilitovaly dynamické pojetí času a daly mu i novou cílesměrnost, způsobily však svým podceněním induktivní a experimentální metody roztržku mezi filosofií a pozitivní vědou. Filosofie se však časem přizpůsobila vědě a tím vznikla pozitivistická filosofie, ovšem ke škodě filosofie a poznání vůbec (str. 33). Pozapomnělo se přitom totiž na metody intuitivní a hermeneutické, usilující o poznání smyslu na základě principu finality.

Teorie relativity a kvantová teorie sice ukázaly na meze dosavadní mechanistické metodologie a subjekt - objektového přístupu, bez náležitého filosofického zpracování nebyly však jejich poznatky dostatečně zhodnoceny (jen kauzální determinismus byl nahrazen teorií pravděpodobnosti). To přivedlo svět k současné civilizační krizi, která není projevem postmodernismu, nýbrž je důsledkem přežívající neadekvátní metodologie. Postmoderní myšlení je naopak hledáním nového paradigmatu a nové metodologie (str. 35). Někteří holističtí vědci (např. David Bohm, Rupert Sheldrake, Robert Jahn, Brenda Dunneová, Harris Walker či Fritjof Capra) se sice snaží vypracovat novou metodologii, ale kvůli podcenění finálního hlediska nová ucelená metodologie zatím nevznikla (str. 40).

Nicméně současná descartovsko - newtonovská metodologie musí být nahrazena metodologií systémovou (str. 49), kdy život je chápán jako syntetický proces, sjednocující energetické a informační toky. K jeho pochopení je však nutné kromě kauzálních zákonitostí zohlednit i finální zákonitosti. Na hranice dosavadního statického paradigmatu poukazují i paranormální jevy - telepatie, telestézie (zjišťování vody či minerálů v podzemí), telegnose (poznávání vzdálených jevů), jasnovidnost, věštectví, psychokineze, poltergeist (destruktivní jevy bez zjevné příčiny), různé praktiky tzv. magie atp. Ty se nedají vysvětlit v rámci dosavadní metodologie, spíše jde o důsledek vnitřních jevů, které probíhají nelineárně a jsou vůči vnějším procesům komplementární, jak ukazují poznatky Stanislava Grofa či Břetislava Kafky nebo také celostní postupy v medicíně - homeopatie, akupunktura, praxe lidových léčitelů atd.

Při zohledňování finálních zákonitostí je ovšem ještě nutné striktně odlišit princip teleologie od principu finality. Princip teleologie totiž váže účelnost na náboženské představy a víru v zázraky, princip finality však odvozuje účelnost od strukturálního uspořádání fungujících systémů (str. 65). Neschopnost odlišit tyto principy zabránily podle Stanislava Vobořila posunout princip komplementarity Nielse Bohra z fyziky do filosofie a také dotáhnout do konce úsilí Ludwiga von Bertalanffy, zaměřené na vznik obecné teorie systémů. Přijetí správného pojetí účelnosti (v podobě principu finality) spolu s uznáním principu komplementarity a nelinearity vnitřních procesů však již plně otevírají dveře pro vznik adekvátního dynamického paradigmatu a systémové metodologie, zaměřené na procesy, ne na jevy (str. 73). Princip komplementarity - uvádějící do souvislosti protikladné jevy, tedy takové jevy, které se vzájemně podmiňují, a jistým svým způsobem i vylučují, ale přitom se neruší - nutno ovšem opřít o princip dialektiky, vycházející ze zákona negace negace, který v původním (Hegelově) pojetí správně ukazuje na historický rozměr času a na syntézu vedoucí k sebezdokonalování (str. 78). Omyl marxismu zde podle Stanislava Vobořila spočíval v pojímání dialektiky na bázi striktního kauzálního determinismu.

Nově vzniknuvší systémová metodologie umožní nahlížet společnost, přírodu a život jednotlivce jako proud dění, který probíhá v ucelených útvarech (celcích) - tzv. holonech. A těmito celky jsou otevřené systémy jakožto samoregulující a sebe vytvářející systémy. Systémová metodologie mimo jiné umožní vidět svět jako hierarchickou soustavu mnoha otevřených systémů a člověka jako subsystém vesmírného systému (str. 85). V rámci systémového přístupu bude rovněž možné uplatnit princip analogie, jehož platnost plyne z jednoty světa a ze zákonité tendence systémů k izomorfii. V kontextu systémové metodologie bude možné i prostor a čas chápat jako součást systémového dění a nikoli jako mimo nás existující jsoucna. A tak celkově sice budeme registrovat existenci dvou oddělených proudů dění (vnější a vnitřní procesy), ty se však budou sbíhat v jediný proud (proces), kterým bude Bohmův holomovement čili celopohyb.

Přetrvávání starého paradigmatu a staré vědecké metodologie již nějakou dobu způsobuje systémové dysfunkce v globalizující se lidské společnosti. Třeba ekonomické myšlení nadále vězí v zajetí descartovsko - newtonovské metodologie a tak např. nevidí vazby ekonomických problémů a problémů ekologických a stále na první místo klade stimulaci ekonomického rozvoje a teprve následně chce řešit ekologii. V tomto ohledu nutno změnit způsob myšlení, a to kvůli zajištění optimálního rozvoje a většího prostoru pro duchovní rozvoj, který vede k vyšší úrovni svobody jakožto cíle veškerého vývoje (str. 97). V současné ekonomické teorii je dále opomíjen i rozdíl mezi peněžním kapitálem a kapitálem informačním. Vynálezce či inovátor jako původce informačního kapitálu je stále považován za námezdní sílu (zaměstnance) a proto dostává jen mzdu (byť vyšší než nekvalifikovaný pracovník) a nedostává svůj oprávněný podíl na zisku, což vede k nadměrné akumulaci peněžního kapitálu a ekonomickým depresím jako důsledku podspotřeby původců informačního kapitálu (str. 100). Přežívání starého paradigmatu v ekonomii také vyvolává snahy mechanicky rozšířit působení zákonů trhu i do sfér, kam nepatří - do školství, zdravotnictví či kultury (str. 102). I kultura se tak z velké části stává zábavou a zbožím, což má za důsledek morálně politický úpadek, šíření pakultury, násilí, kriminality, šikany, gangsterismu, organizovaného zločinu či krizi rodiny (vlivem touhy po konzumu a sexu). Štěstí jakožto prožívání vyšších hodnot pak lidem nutně uniká (str. 105).

Život bez hodnot však nemůže mít smysl. Jedinec může bez hodnot přežít, společnost však nikoliv. Přitom hodnoty není podle autora třeba odvozovat z nadpřirozené říše idejí, spíše z naší existence jakožto systémového bytí (str. 108). Hodnoty jsou sice lidem vrozené, ale v lidech je třeba hodnoty probouzet - v rodině, ve škole či v kulturně - politických zařízeních. Hodnoty umožňují syntézu poznání a prožívání harmonie vlastního bytí s bytím světa. Čím vyšší hodnoty si lidé osvojí, tím budou intenzivněji a trvaleji prožívat pocit štěstí. Nejvyšší hodnotou v žebříčku hodnot je podle Stanislava Vobořila ideál humanity (str. 111). Zvláštní postavení má pak ideál svobody, který má existenciální charakter a který je projevem univerzální tendence dosahování stále vyšší úrovně svobody prostřednictvím hodnot. Smysl pro vyšší hodnoty ovšem nelze probudit bez lásky, která se tak ukazuje být předpokladem nejen rodinného života či společenské solidarity, nýbrž také zdrojem hodnoty humanity. Tzv. zlo se pak ukazuje být důsledkem přeceňování vlastních zájmů nad zájmy společnosti (str. 118).

Potřebná je nová víra a nové přesvědčení, že život má smysl. Tato víra údajně nemá být již založena na iracionálních dogmatech starých náboženství (západních či východních), ale na "racionálních" předpokladech, že vesmírný systém někam směřuje a že my se svými životy na tom podílíme. Proto náš život není jen naším vlastnictvím či majetkem. Nová systémová metodologie a nové dynamické paradigma tak umožňují vhodným způsobem sloučit západní a východní způsob myšlení a současně nám lidem ukazují, že něco nás přežívá - ne už osobní duše, ale tendence k plnému uskutečnění svobody, jež je božské podstaty a jejíž zárodek je do nás vložen. Systémová metodologie zde nabývá až náboženského charakteru, když poukazuje na možnosti, které přesahují realitu tohoto světa (str. 126). Pouze přijetím nové vědecké metodologie a nového paradigmatu se otevře lidem nová cesta TAO, vedoucí ke šťastnému života.

Soudím, že s řadou myšlenek Stanislava Vobořila lze jen souhlasit. Ostatně podobným směrem se ubírala i moje nedávno obhájená disertační práce (Heczko, S: "Nástin interdisciplinární analýzy cyklického vývoje tržních ekonomik", Fakulta národohospodářská, Vysoká škola ekonomická, Praha 2003). I pro mne byly inspirací četné úvahy o nástupu paradigmatické změny v západní (euroamerické) kultuře a vědě, spjaté s diskursem postmoderny a s objevy teorie systémů a teorie chaosu. A obdobně jako autor připouštím možné katastrofické řešení nazrávajících problémů, zvlášť když mnohé současné politické iniciativy (zejména pravicových politiků) spíše problémy prohlubují, než aby je řešily.

Nemohu však přijmout hlavně autorův názor, že existence nějakého světa mimo nás, světa "věcí o sobě", je nedokazatelný (a nepotřebný) předpoklad (str. 116). Jako věřící křesťan nemohu eliminovat transcendentní Boží sféru. Mimo jiné by to totiž znamenalo vzdát se naděje na Boží zásah v případě nástupu skutečně "apokalyptického" průběhu dějinného zlomu - "přelomu věků", který v současně době bezesporu prožíváme a který je přinejmenším srovnatelný, jak píše i sám Stanislav Vobořil, se situací na konci starověku (tedy s dobou úpadku Římské říše) či se situací na počátku novověku (poznamenanou krutými konfesními válkami).

Nehledě na tento můj nesouhlas (týkající se spíše filosofické interpretace poznatků systémové teorie než jejich věcného obsahu) mohu tuto knihu jen doporučit k přečtení. Obsahuje totiž nejen velký rozsah zajímavých informací, ale rovněž i řadu podnětných tvrzení, hodných hlubokého zamýšlení. Propuknutí otevřené krize, např. podobě ekologické katastrofy, se dnes sice ještě daří oddalovat, nelze to však činit do nekonečna. Pokud se včas nepodaří nahradit dosavadní descartovsko - newtonovskou metodologii novou systémovou metodologií (nejlépe bez její sporné filosofické interpretace), pak nějaká společenská katastrofa (vypuknutí nějakého společenského kataklyzmatu) bude asi nevyhnutelná (nevyhnutelné).

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 21.7. 2004