Co se vlivu daní na zaměstnanost týče, záleží také na tom, co se daní. Nevím, jak v Holandsku, ale v téhle zemi se odepisují investice a zdaňuje práce. To znamená, že zaplatíte-li dělníkovi šestnáct tisíc a on z toho dva tisíce odvede eráru, pak dalších osm tisíc odvedete vy za to, že ho zaměstnáváte a takto platíte. (Střílím od boku, protože přesná čísla si nepamatuji; ale řádově to souhlasí.) Prakticky je to totéž, jako kdyby onen dělník vydělal čtyřiadvacet tisíc a z toho deset zaplatil jako daň. Jenže to by stát vypadal jako vydřiduch. Takhle vypadá jako vydřiduch podnikatel, nehledě na to, že trvalý požadavek na pracovní výkon většinou není tak citelný jako cifra na výplatní pásce. Výsledek je ovšem stejný: dotyčný dělník musí odvést práci za čtyřiadvacet tisíc, jinak je jeho práce ztrátová. Možná ne pro společnost, ale pro podnikatele určitě. Pokud někdo není dostatečně výkonný, má smůlu.

Vezmu-li v úvahu i to, že investice do pracovní síly je někdy dost riziková a že lidé se i v éře Windows ovládají hůř, než stroje, pak bych se nedivil, kdyby pro podnikatele bylo "vytváření nových pracovních míst" až poslední zoufalou možností, jak zvýšit produkci.

Z čistě sociálního hlediska je zdanění práce jedna z největších zhovadilostí ve fiskálním systému. V tomhle bodě bych souhlasil se zelenou levicí : přesunout zdanění z práce na využití přírodních zdrojů. Potíž je, že zatímco "neviditelné" daně tolik nebolí a nezaměstnaní je neplatí vůbec, pak zdražení energie, dopravy atd. by se dotklo velmi citelně právě sociálně slabších. Vysvětlujte pak lidem, že nula od nuly pojde a že nakonec se jim to vyplatí ... snad. Samozřejmě je možné sociálně potřebným ztráty kompenzovat, ale tím se celý systém zkomplikuje a prodraží. Navíc je nutno počítat se značnými transformačními náklady. Na podobné experimenty ekonomika, která i za mírné konjunktury žije s nemírným dluhem asi nemá.

Vysoké daně mají navíc ještě jeden efekt : v jednoduché podobě by ekonomiku rychle zruinovaly. Je proto nutné rozlišovat: jinak se zdaňují investice, jinak spotřeba, tohle lze odepsat, tohle nikoli ... Vzniká džungle, ve které se běžný smrtelník beznadějně ztratí, zatímco zkušený profesionál dokáže zázraky. Platy těchto profesionálů systém prodražují, ale to by se dalo unést. Horší je jiná věc : pokud platíte miliony, pak stojí za to vrazit pár stotisícovek do kvalitního daňového poradce. Pokud platíte desetitisíce, pak se vám takový kouzelník nevyplatí, i kdyby vaše daně zcela anuloval. Systém se tak nečekaně stává nástrojem zvýhodňující bohaté. Nikoli ze zlého úmyslu či proto, že by jeho dílčí parametry byly špatně nastaveny. To jen kvantita zplodila novou kvalitu, byť nežádoucí.

Vztah daňového zatížení a zaměstnanosti není jednoduchý, obecně ale vysoké daně nejsou faktorem, který by podporoval vytváření nových pracovních míst. Stačí srovnat Evropu, USA a "asijské tygry". Samozřejmě tu hrají roli i další faktory, ale opačnou korelaci praxe, pokud vím, nezná. Pokud jde o snižování daní v "reaganoekonomice" : opravdu poklesl poměr státního rozpočtu k HDP ? Jestli ne, pak došlo k "přerozdělení" daní, nikoli k jejich poklesu.

A ještě k argumentům Jana Samohýla : není pravda, že firmy nejsou postižitelné. Nejedna už kvůli neplacení daní zavřela krám. "Obětovaní jednotlivci" mohou být zajímaví pro policii, ale pro berního úředníka je dlužníkem a viníkem firma. A ta také platí pokuty. Postihnout konkrétního jednotlivce bývá leckdy obtížnější; pro příklady nemusíme v této zemi chodit daleko. Co se týče "státu řízeného jako akciová společnost": má to snad být návrh na znovuzavedení majetkového censu ? Pravidelně chodím k volbám a nemyslím, že bych tím ovlivnil situaci méně, než majitel jedné desetimiliontiny soukromé firmy. Během kupónové privatizace vznikla řada firem či fondů, jejichž majitelé měli všichni stejná práva. Pokud si vzpomínám, k jejich efektivitě to nijak zvlášť nepřispělo.