Josef Vít se ve svém článku snaží ukázat, že vyšší míra zdanění podnikatelů způsobuje nižší nezaměstnanost. Věří, že zdroje zabavené podnikatelům budou lépe využity státem a potažmo zaměstnanci, kterým tyto prostředky stát přerozdělí. Tito zaměstnanci pak zdroje nebudou nechávat ležet ladem či užívat ke zvyšování osobní moci, tak jako podnikatelé, ale, podle pana Víta, je užijí na spotřebu. Výsledkem bude růst ekonomiky, a tím i pokles nezaměstnanosti.

Domnívám se, že v naznačené, a snad dobře interpretované, úvaze pana Víta je několik falešných předpokladů, nejasností i chybných úsudků.

Úvodem zmíním, že z článku Josefa Víta mi není zřejmé, co rozumí pod termínem daně pro podnikatele. Zda hovoří daních pro vlastníky právnických osob či se mu jedná i o daně osob samostatně výdělečně činných. Možná má na mysli obě tyto skupiny, nevím.

Nyní ke sporným bodům. Prvním je otázka morálního nároku na odebírání cizího majetku, jímž zdanění určitě je. Toto vnímám jako velmi problematický aspekt. Necháme-li ho však kvůli zachování stručnosti stranou, narážíme na další bod, který je neméně závažný. Je jím velmi pravděpodobný pokles ekonomické aktivity a iniciativy jedinců. A to jak těch, kteří dříve podnikali, tak těch, kteří kvůli vyššímu zdanění ani podnikat nezačali. Právě výsledky této dlouhodobé inhibice jsme mohli vidět v ne tak vzdálené minulosti. Uvažme další sporný bod - stát. Ten není schopen přerozdělovat své prostředky mezi ony zaměstnance (či pracující - jak je pan Vít nazývá) s účinností rovnou jedné, tedy beze ztrát. A tak dochází k projídání onoho zabaveného koláče. Pokračujeme-li v úvaze dále, přerozdělený, nově nabytý majetek mohou zaměstnanci spotřebovat, a tím způsobit růst ekonomiky, jak se objevuje v práci pana Víta. Je však vhodné se zamyslet, zda růst ekonomiky v důsledku růstu spotřeby je to pravé. Osobně dávám před spotřebou přednost vyšším investicím. V souhrnné podobě totiž vyšší investice znamenají vyšší produkční schopnost ekonomiky, tedy větší budoucí možnosti produkovat jak spotřební tak i další investiční statky. Domnívám se, že vyšší poměr investic ke spotřebě je pravděpodobnější právě u oněch bohatých podnikatelů. Ti toho často tolik neprojí. Mají totiž, jak píše pan Vít "jen jednu hubu a jeden žaludek". Chtěl bych zde však zdůraznit, že bych byl nerad, kdyby někdo mé předchozí řádky pochopil jako nějaký chladný kalkul, v jehož rámci bychom snad mohli a měli odebírat prostředky té či oné sociální skupině tak, abychom dosáhli vyššího růstu ekonomiky. Moje pozice je právě opačná. Jednalo se mi pouze o uvedení argumentace pana Víta do souvislostí.

Je naprosto zřejmé, že při vyšší míře návratnosti z investic, k níž lze mimo jiné přispět i snížením zdanění, bude docházet k většímu objemu investovaných prostředků. Tato společnost do značné míry vděčí své ekonomické i kulturní úrovni akumulaci kapitálu touto i předchozími generacemi. Domnívám se tedy také, že investice jdou ku prospěchu nejen investora, ale i celé společnosti. Poznamenal bych, že i kdyby zmínění podnikatelé své prostředky ani sami neinvestovali ani neužili na zvyšování své moci, na čemž v rámci dodržování práva a dobrých mravů není nic špatného, jsou ekonomicky stimulováni k tomu, aby tyto investice prostřednictvím zapůjčení svého kapitálu umožnili někomu jinému. Je tudíž neopodstatněné se domnívat, že peníze, které stát nezabaví podnikatelům ve formě daní, budou ležet ladem a případně nějakým magickým způsobem zvyšovat nezaměstnanost.

Ke zvyšování nezaměstnanosti dochází ze zcela jiných důvodů, než by snad mohlo být snižování daní. Kořeny nezaměstnanosti vidím, kromě jiného, v přesném opaku nízkého zdanění. Odhlédneme-li od důsledků neuvážené politiky sociálních dávek, vysoká nezaměstnanost je do značné míry produktem nedostatku lidí, kteří jsou ochotní v daném ekonomickém prostředí začít podnikat, případně rozvíjet své podnikatelské aktivity, a tak umožňovat potenciálním zaměstnancům získat práci. A mám-li stručně odpovědět na otázku pana Víta, proč ekonomové nevidí přímou souvislost mezi politikou snižování daní po nástupu Reagana a Thatcherové do vlády a růstem nezaměstnanosti. Je to proto, že tam žádná souvislost není.

K otázce odmněňování zaměstnanců bych dodal, že vysoký plat dávám svým zaměstnancům v případě, že se mi to, jako podnikateli, vyplatí. Zaměstnance pro svůj podnik přilákám nebo si je udržím, pokud výší mojí nabídky považují za atraktivní. Domnívám se, že je v zájmu lidí, kteří podnikají, aby jejich zaměstnanci byli spokojení. Ti tak totiž, většinou kromě jiného, odvádějí i lepší práci. Samozřejmě to nevylučuje, že zaměstnanci by byli ještě spokojenější, kdyby dostávali ještě vyšší mzdu za stejnou práci či alespoň méně práce za mzdu stejnou. Je ovšem vhodné uvědomit si, že podnikatel je ten, kdo nese hlavní riziko a zodpovědnost. Abych se dostal i ke korelaci mezi výší platů dělníků a velikostí převisu nabídky pracovních míst nad poptávkou, troufám si v ostrém kontrastu s panem Vítem a jeho článkem tvrdit, že tato závislost je ryze negativní. Vyšší plat dělníka totiž, za stejných podmínek, nezpůsobuje vyšší počet volných dělnických míst, nýbrž jejich pokles. Za vyšší mzdy bude méně zaměstnavatelů ochotno ony dělníky zaměstnat, ovšem zájem dělníků o tuto lépe placenou práci vzroste.

Rád bych vyjádřil, že pokud se týká daňových úniků, domnívám se, snad poprvé v souladu s panem Vítem, že ani dosti nízké daně těmto únikům zcela nezabrání. Já ovšem očekávám, že se podstatně sníží jejich četnost, a to z důvodu poklesu stimulace ekonomických subjektů k tomuto jednání. Naopak, pokud bychom se pohybovali v zemi se zdaněním, které, jak se zdá, imponovalo Josefu Vítovi, tedy okolo 80 %, dá se očekávat, že rozšíření tohoto chování a růst šedé ekonomiky by nabyly grandiózních rozměrů. Případně by schopní lidé buď přestávali pracovat nebo odcházeli do zahraničí. Otázkou však zůstává, kdo by dal těm ostatním onu práci. Zde bych státní úředníky za adekvátní náhradu nepovažoval. Opravdu by vznikl začarovaný kruh, který by bylo možno rozetnout snad jen opětovným snížením zdanění.

Závěrem bych podotkl, že vysoké daně nemohou zajišťovat vysokou koupěschopnost obyvatelstva. Může být však dosti patrné, že zaručí vysokou koupěschopnost státu. To ovšem míru nezaměstnanosti jen těžko sníží. Proto parafrázuji pana Víta, VYSOKÉ DANĚ JSOU HROBAŘEM KAŽDÉ EKONOMIKY. A nepovažuji za moudré prakticky ověřovat nepravdivost opaku. Na okraj poznamenávám, že jsem ekonom.