ČSSD je tradiční politická strana. Nejstarší v České republice. Nyní nejsilnější, což KSČM už byla a víme, k čemu to vedlo. Sociální demokracie prošla řadou zákrut a pokaždé nakonec našla směr, o kterém byla přesvědčena, že je správný. Správný alespoň pro tu část obyvatelstva, která jí ve volbách dala důvěru. Vždy se v průběhu dějin ukázalo, že myšlenky (a to platí obecně) mají delší životnost než osobnosti či osoby, které je uskutečňují nebo překrucují.

Myšlenky, na kterých je založena ČSSD, by sociální demokraté ale měli rozvíjet podle stupně dosaženého poznání a nabytých zkušeností, nikoliv po dřevorubecku a údernicky odvětvit to, co se právě teď nehodí.

Mnozí občané se právě nyní diví, že část straníků i voličů názorově poměrně velmi pevně zakotvených, se postupně dostává na pozice radikálních levičáků ve vztahu k současným oficiálním proklamacím sociálně demokratických představitelů, premiéra nevyjímaje. Varování ministra vnitra -- místopředsedy sociální demokracie a tvůrce "nové" mediální politiky ČSSD, že v předvolebním období je nepřípustné kritizovat, již zaznělo. Bylo to pouze varování místopředsedy strany s názvem demokratická, nebo varování i ministra vnitra?

Mnozí občané se rovněž diví, proč část straníků i voličů názorově opět poměrně velmi pevně zakotvených, se postupně dostává na pozice radikálních pravičáků ve vztahu k současným oficiálním proklamacím představitelů strany komunistické. Těch varování zde bylo také mnoho, intrik ještě více.

Vysvětlení je nasnadě. Někteří představitelé současného vedení ČSSD -- v rozporu s programem - se stranou uhýbají doprava. Věc však má háček. Čím více při veslování zabíráte pravým veslem, tím více lodička směřuje do leva. A naopak. Být u vesla ještě neznamená být dobrým veslařem. Jsou zákony, které nezmění ani parlament, i kdyby v něm měl ministr vnitra většinu.

Na rozdíl od předsedy ČSSD Vladimíra Špidly, případně předsedy Poslanecké sněmovny Lubomíra Zaorálka, se nedomnívám, že je třeba radikálních řezů do programu sociální demokracie, která v minulých letech proplula mezi Scyllou retrospektivního konzervativního tradicionalismu a Charybdou liberálního reformismu ve stylu New Labour. A už vůbec nejsem zastánce myšlenky, že změna programu jakékoliv strany se má dít rozhodnutím pouze několika jednotlivců uvnitř ní. Politickou stranu nikdy netvoří několik jednotlivců, i kdyby měli vysoké ústavní funkce. Pokud tomu tak je, je to sekta a nikoliv politická strana. Každá politická strana má své odborné zázemí. To přináší ze světa vědy do světa politiky náměty a ideje. Vůlí členů jakékoliv strany pak je, kolik a jakých námětů využijí a přetvoří v komplexní a akceschopnou kolektivní strategii -- program strany. Tak je konstruován politický systém, založený na stranách už od té doby, co vznikl. Členem strany se stává občan proto, aby měl podíl na tomto rozhodování. I nejširší veřejnost by měla mít možnost se vyjádřit. Výsledky diskuse by poté měl posoudit a schválit nejvyšší orgán té které strany. V případě sociální demokracie Ústřední výkonný výbor. Tedy pakliže je ÚVV opravdu nejvyšším orgánem strany mezi sjezdy.

ČSSD, jako každá jiná strana, je křehká květinka, která vyžaduje stálou péči jejích členů i příznivců. Není ji možno pouze vysát, případně si po jejím stonku zašplhat. Naopak - je třeba o ni pravidelně pečovat, tu přihnojit, tu zastřihnout, možná k ní přidat i tyčku, aby se ve větru nekymácela, případně se nezlomila. Zdá se však, že oné pomyslné tyčky se nám v současné chvíli nedostává. A přitom tyčky jsou. Jen vidět, slyšet a vybírat.

Ještě křehčí je však důvěra v politickou stranu, v její vůli, pravdivost jejího vidění světa a odhodlání k uskutečnění jejích předsevzetí. Důvěra v její stabilitu. Hlavním problémem každé strany je po tvorbě následné naplňování volebního programu. Aby mohl být uskutečňován, je třeba být věrohodnými, dostatečně sebevědomými, patřičně neústupnými a zásadovými. To jsou vlastnosti, které přináší podporu a vrací -- mnohdy ztracenou - důvěru voličů. A o podporu a důvěru je třeba vždy, a před volbami zvláště, všemi prostředky usilovat. Jde-li o troje volby krátce po sobě, je třeba úsilí znásobit. Z dějin nejen českých politických stran víme, že příliš mnoho kompromisů jakoukoliv stranu vždy těžce poškodilo.

Výrok, že "sociální stát musí dočasně ustoupit", jak bylo občanům České republiky ústy předsedy ČSSD sděleno, potěšil zajisté odpůrce sociálního státu. Pro jeho příznivce by případně mohl ve svém výsledku znamenat, že od své podpory nejsilnější vládní straně by mohli dočasně ustoupit. Zvláště, pokud analýzy sociologů tvrdí, že ČSSD má po neuchopitelných liberálech nejnižší "skalní" jádro voličů.

Političtí soupeři KSČM čekali patnáct let a přesto se nedočkali jejího konce. Političtí soupeři ČSSD čekají. Již poznali, že proti současné ČSSD není třeba příliš bojovat. Stačí jim čekat -- vpravo i vlevo. Kořist se trhá sama. Stráví ale občan svou budoucnost bezezbytku?