Motto: "Milan Kundera was born in Czechoslovakia in 1929 and since 1975 has been living in France."

Dnešní jubileum i datum takřka vybízejí k tomu, abychom se pokusili pohlédnout na Kunderovo dílo nikoliv z posice literární teorie, aktuálních filosofických diskursů etc., nýbrž abychom je nahlédli pod zorným úhlem (jen zdánlivě!) nejméně pravděpodobným -- pod zorným úhlem autorova života. Dílo jako celek bude při tom v podstatě nevýznamnou a zanedbatelnou záležitostí (sic). Na knihách Milana Kundery je totiž nejdůležitější jejich titul.

K čemu dospíváme? Už od začátku Kunderovy tvorby je patrné, jak se autor od širokého pojetí lidství (Člověk zahrada širá) dostává přes fázi uvědomění si vlastní dospělosti (Poslední máj) k Monologům, hovorům se sebou samým. Ty mu později poskytnou velemocný impuls k prosaické tvorbě, se kterou se vyrovnává nejprve teoreticky a u jiných (Umění románu). Velmi kritický názor na špičky tehdejší society je proto již umně kamuflován (Majitelé klíčů). Kundera ví, že on majitelem klíčů není, a tak pomocí sešitů Směšných lásek (zde již definitivně dospěl -- jak lidsky, tak autorsky) i románového, polyfonně pojatého Žertu (neboť tak zpětně hodnotí celé uplynulé období) dospívá díky "skeptickému smíchu" (opium lidstva) až k pohnutým srpnovým dnům roku 1968. Střetne se s Václavem Havlem ve věci češství (Český úděl, rozuměj "můj úděl") a pod dojmem Havlových argumentů neváhá uznat své chyby (Ptákovina). V téže době dopisuje knihu Život je jinde (narážka je až příliš průhledná!) a z názvu Jakub a jeho pán (šifra, vl. "Milan a jeho plán") by už pak nebylo obtížné vyvodit, kam že se to autor asi chystá -- hra však vyšla až r. 1981 ve Francii.

A skutečně: Milan Kundera zvolil emigraci a odtančil v rytmu Valčíku na rozloučenou do Francie (což původní český název Epilog a anglický Farewell Party ukazuje ještě zřetelněji, že). S domovem se pak definitvně rozžehnal v Knize smíchu a zapomnění (znovu ten příznačný andělsko-ďábelský smích), neboť pobyt ve Francii mu přinášel onu Nesnesitelnou lehkost bytí, kterou by ve své vlasti mohl zažívat jedině tehdy, kdyby se byl prohlížel nahý v zrcadle s kloboukem.

Znovu, bohatší o renomé uznávaného tvůrce, přepisuje svou historii a vydává nové Umění románu. Jeho nejdůležitější spisovatelsky cíl -- Nesmrtelnost -- je však stále aktuální a Kundera neváhá vložit jej přímo do titulu své knihy, v níž spolu rozmlouvají dva jiní, již prověření nesmrtelní duchové: Goethe a Hemingway. Zanedlouho se ale začínají ozývat i první neduhy a nepříjemnosti stáří (Pomalost, problémy s vlastní Totožností), akcentované také v souvislosti s rodinnou tematikou (Zrazené testamenty), až nakonec -- v kritické sebereflexi -- dospívá Kundera k vlastní Nevědomosti.