Klíčovým pojmem onoho strachu je identita, resp. obava z jejího otřesení. Tato obava je často projevována "argumentem", že to či ono chování je "nepřirozené". Co je ale "přirozené"? Především je to slovo, které používáme s až trestuhodnou lehkostí a nekritičností a do něhož "zabalujeme" mnohé věci, které při racionální analýze vůbec nevypadají tak samozřejmě. Je např. přirozené udržovat uměle, prostřednictvím přístrojů, při životě lidi, kteří podle všech zákonů přírody (a také s ohledem na jistou důstojnost) měli už dávno umřít?

Co mi zcela určitě přijde přirozené, to je nenávist k "nepřátelům", tedy k těm, kdo se od nás liší. Přesto byla tato samozřejmost v západní tradici jednou provždy zpochybněna známou křesťanskou maximou: "Miluj bližního svého jako sebe samého." Chci v následující úvaze vyjít právě z této maximy -- a to ne přesto, ale naopak právě proto, že jsem ateistou. Věřím totiž, že radikálnost citovaného principu vyvstává v plné síle (a křehkosti) teprve v okamžiku, kdy "bůh je mrtev". Žádná jiná moc než my sami nemůže ochránit naše nepřátele před naší nenávistí. Jádrem nenávisti je přitom strach -- strach o vlastní identitu, o vlastní já. A proto se láska, která vždy a nutně naší identitou nesmlouvavě otřásá (v tom je rodnou sestrou nenávisti), neobejde bez odvahy.

Odpůrci "registrovaného partnerství" (v prvé řadě pak konzervativnější část katolíků) s oblibou tvrdí, že legalizace něčeho, co je de facto homosexuálním manželstvím, by "ohrozila" či dokonce "zničila" rodinu. Z čistě racionálního hlediska je to nesmysl. I kdybychom homosexuální manželství zavedli, zdrcující většina populace bude podle všeho i nadále praktikovat tradiční model; je tedy extrémně nepravděpodobné, že by zanikl. V uvedené obavě jde ale o něco jiného. O to, že zavedením dosud neexistujícího (a autoritami nezaštítěného) modelu, ztrácí dosavadní model svoji výlučnost. Přestává tak být něčím, co je zkrátka dáno, a stává se něčím, co je nutno volit jakožto jednu z možných alternativ.

Pro ilustraci uvedu příklad z historie. Dokud v západní civilizaci existovala jedna jediná legitimní křesťanská církev, měl Evropan zaručeno, že pokud jejím institucím a přikázáním bude zachovávat věrnost, dostane se mu slíbené spásy. Správnost jeho jednání byla zajištěna "shora", nezpochybnitelnou božskou autoritou. Jednotlivec tak měl z tohoto hlediska otázku identity vyřešenu: byl křesťanem, příslušníkem římské (latinské) církve. Hrůznost evropské reformace (jak ji dodnes někteří křesťané pociťují) spočívala v tom, že výlučnou pravdu římskokřesťanské identity rozbila. A to jednou provždy, neboť jakmile připustíme možnost separace v jednom případě, musíme ji připustit kdykoliv příště. Věřící byl náhle postaven před nutnost volit, kam vlastně náleží (podobně jako jeho pohanští předkové o staletí dříve či Indiáni v době následující). Jeho identita, jeho odpověď na otázku, co je v životě správné, přestala být jednoznačně dána božskou autoritou a stala se zároveň otázkou individuálního lidského aktu. (Což si ovšem dlouho žádná ze stran nehodlala připustit.) Skutečnost (i ta "metafyzická" -- a vlastně zejména ona) náhle ztratila svoji jednoznačnou tvář a ukázalo se, že její podoba závisí na naší spolutvorbě, na pojmech, kterými vyjadřujeme svůj vztah k ní apod. (ve filosofii to kodifikoval Kant). Samotné pojmy se ukázaly být historické (jak předvedla hermeneutika) a tudíž změnitelné, předefinovatelné, počínaje samotným pojmem křesťan. Toto poznání stálo v základech moderní doby a otevřené demokratické společnosti.

Protikladem demokracie je z tohoto hlediska teokracie čili režim, v němž pojmy nejsou definovány lidmi, ale "padají z nebe" -- a proto jsou nezměnitelné. Výsostně teokratickým pojmem je "přirozenost", jedno z nejmilitantnějších slov vůbec. Lidé, kteří podobné pojmy nekriticky používají, touží po světě, v němž by identita jejich já nebyla vydána nutnosti volby, zápasu, zdůvodňování a nekonečného předefinovávání. Jinými slovy, touží po světě, v němž by odlišná identita než ta jejich byla automaticky nelegitimní, jaksi metafyzicky neplatná (ač fakticky existující). Pak by konečně mohli být plně "sami sebou".

Člověk ale nikdy není plně sám sebou. Vždy nalézá kus vlastního já i v jiných lidech, často odlišných, ba protivných (ti se nám leckdy podobají nejvíce). Když středověcí křesťané spatřili poprvé černochy, byli nejednou vyděšeni k smrti. Ne ovšem proto, že by černoši byli zkrátka oškliví, ale proto, že aspirovali na to, spadat pod pojem člověk. Když se nám cizinec podobá, znamená to, že my se podobáme cizinci.

Vždycky, když se rozhodujeme, komu dopřejeme pojmenování člověk a komu ne, podstupujeme nutné předefinování vlastní identity. Naši předkové se museli vyrovnat s tím, že je v nich kus černocha. My se nyní vyrovnáváme s tím, že v každém z nás je kus homosexuála. Možná jsou to jenom příslovečná 4%. I tak je ovšem homosexualita alternativou, která tím, že ji zpravidla nevolíme, není ještě méně lidskou či méně "přirozenou". Za to, že jsme (většinou) heterosexuálové, není zodpovědná jen naše biologická předurčenost; ta nás může determinovat maximální v "soukromí". Ale sexuální orientace je zároveň záležitost veřejná, kulturní -- a zde je rozhodující naše volba, jež se v posledku nemůže odvolat na jinou autoritu, než jsme právě my sami a náš spor o uznání v tomto světě.

Setkal jsem se s názorem, že mezi homosexuály nevzniká "skutečná láska", ale jenom jakési "kamarádství". Taková myšlenka je podle mě silně neetická. Je totiž stejně tak odsuzující jako nepodložená. Kdo nás opravňuje k tomu, že smíme posuzovat míru (a podobu) lásky svých bližních? Kde bereme právo tvrdit, že někteří z nás nejsou schopni nejhlubšího lidského citu?

Nehledě na to, že uvedený předpoklad je velmi pokrytecký. Zároveň se říká, že homosexuálové neznají zodpovědnější formu vztahu než je ten milenecký, a zároveň se jim právo na jiný než jen milenecký vztah upírá.

Pokud jsou homosexuálové schopni milovat stejně jako my ostatní (a nemáme nárok o tom pochybovat), pak je naší povinností umožnit jim tuto schopnost realizovat prostřednictvím veřejně uznaného a veřejně závazného vztahu, kterým je manželství (ať už je budeme nazývat jakkoliv). Navzdory tomu, co se někdy předsudečně tvrdí, jádrem manželství není plození dětí, ale slib zodpovědnosti jednoho za druhého "v dobrém i ve zlém", včetně jistých právních konsekvencí (na rozdíl od "pouhého" přátelství, které de iure žádné veřejné závazky nepředpokládá). Výchova dětí může, ale nemusí být naplněním manželského svazku. (Bezdětná manželství heterosexuálů přece nejsou nelegitimní.)

Předefinovat nějaký pojem neznamená libovolně ho změnit, ale nahradit jeho stávající literu tak, aby byl zachován jeho duch. A stejně, jako můžeme v tomto smyslu předefinovat pojem manželství, měli bychom přemýšlet i o předefinování pojmu rodina. Pokrok lékařské technologie umožňuje přivést na svět dítě prakticky komukoliv, o adopci už ani nemluvě. (Netvrdím ovšem, že možností vědy je nutno bezmezně využívat. V otázce, kdo může vychovávat dítě, je určitě třeba nastavit jasné mantinely. Můžeme je ale nastavit podle jiných kritérií než dosud. Změna neznamená chaos.)

Závěrem chci zdůraznit, že ve sporu o "registrované partnerství" se jedná o dvě zásadní věci. První je zcela konkrétní: uznat, že mezi dvěma homosexuály může vzniknout stejně hluboký a sociálně zodpovědný vztah jako u "normálního" páru. Opakuji, že nemáme právo o této jejich schopnosti pochybovat. Institucionalizace homosexuálního partnerství navíc může eliminovat četné projevy, které vadí většinové společnosti a které jsou často motivovány potřebou provokovat, vlastní všem ostrakizovaným menšinám.

Ta druhá zásadní věc je obecnějšího, principiálního rázu. Jde o to, zda uznáme, že pojmy, jimiž vykládáme svůj svět a jimiž definujeme svoji identitu, jsou historickým lidským dílem, nikoliv obtiskem nějaké božské autority, často skryté za pojem "přirozenost". Přijetí takové skutečnosti má samozřejmě svá úskalí: "Kdo je Žid, určuju já," prohlásil prý Goebbels.

Norimberský tribunál mu dal za pravdu, protože nesoudil ani Boha, ani žádnou "přirozenost", ale lidi, kteří své pojmy definovali a byli za tyto definice zodpovědní.

Žádné pojmy nejsou natolik pevné, aby za nás vyřešily otázku naší identity. Tu si musíme klást znovu a znovu - bez ohledu na to, že často nacházíme stejné odpovědi; žádná odpověď nemůže zrušit otázku. Mnohým dnešním homosexuálům bylo odmalička vštěpováno, že je mají přitahovat lidé opačného pohlaví. Věřili tomu a spojovali s tím svoji identitu. Jenomže pak se zamilovali a museli svoji identitu bolestivě měnit. Láska je totiž vždycky otřásající. Myslíme si, že se známe, ale ona nám všechno vědění hází na hlavu. Nesnáší výmluvy; je bezpodmínečná, stejně jako v úvodu zmiňovaná křesťanská maxima. A proto jí není hoden nikdo, kdo nemá odvahu. Myslím, že toto je důvod, proč mohou být homosexuálové vzorem pro nás pro všechny.