Baby Tehdy činila plocha Evropské Unie právě 1/7 plochy Evropy, její obyvatelstvo však už tehdy dosáhlo počtu 254 milionů.

Už tehdy vznikl celoevropský jazykový problém, mateřština obyvatel EU byla tehdy rozdělena takto:

Němci 25,6 % , Angličané 22,5 % , Italové 20,7% a Francouzi 15,5%.

Dá se říci, že ty první tři skupiny jednoznačně dominují.

Tehdy se státy EU dělily do tří kategorií:

1. Úředně jednojazyčné státy, např. Německo , Francie, Velká Britanie

2. Úředně jednojazyčné státy s výjimkami, např. Dánsko, Holandsko, Itálie, kde byly pro menšiny vytvořeny školy a různé výjimky.

3. Úředně dvojjazyčné státy jako Belgie, Luxemburg, Irsko. Tam jsou oba uznané jazyky ve styku úředním, ve školství a kultuře rovnocenné.

Zde je třeba podotknout, že i ve státech pod 1. existují menšiny, ale nacionalistická politika jejich zvláštnosti potlačila.

Od května 2004 bude EU mnohem větší, přibude v ní řada nových jazyků, proto budou jazykové problémy vyžadovat jejich řešení. Takových sýčků, jako je Václav Klaus, je v Evropě více, proto je třeba proti jejich obstrukci postavit zcela konkrétní jazykovou politiku jako prostředek sjednocování Evropy.

I Harald Haarmann už tehdy psal: Jednou z nejpodstatnějších příčin etnopolitických problémů je i dnes nacionalismus, který se projevuje jako jazykově vázaný na skupiny obyvatel, nebo jako státní nacionalismus, t.j. neochota vůbec, zabývat se jinými národnostmi a jazyky než těmi, které předpisuje ústava.

Výrazný nacionalismus velkých skupin je podhoubím nacionalismu malých států. Tato změť národních a nacionalistických zájmů je velkou překážkou integrace.

Oblíbená fráze o "mírovém soužití" je přesně jako ušitá na vnitřní poměry jednotlivých států EU. Už chování jednotlivých menšin uvnitř států je rozhodující pro vystupování tohoto státu v nadnárodní Unii.

Zde nás čeká ten nejtěžší úkol, budeme pro integraci teprve tehdy opravdu zralí, až zvládneme nechuť poskytnout školy našim menšinám, třeba Polákům, Maďarům nebo Němcům/Rakušanům. Zrovna tak by mělo být samozřejmé, že přinejmenším v oblastech, kde prokazatelně tyto menšiny dosahují nezanedbatelného počtu, bude na úřadech vždy někdo, kdo jim pomůže v jejich mateřštině s úřadem komunikovat.

Možná, že by se i problém Romů a Sinti dal lépe zvládnou touto cestou, vzít ohled na jejich zvláštnosti, dát jim na tento problém orientované školy s úkolem, připravovat jejich děti na integraci v demokratickém českém státě.

Zde bych připomněl ještě jednu málo známou skutečnost, za Rakouska- Uherska mnozí "úpěli", ale české školství tehdy, díky mnoha špatně placeným vlasteneckým učitelům dosáhlo úrovně, která přesahovala všechny ostatní země mocnářství. Proto bylo v r. 1918 více Čechů mocných svého jazyka, než je tomu dnes.

Nyní bych ale přešel zase k problému České Republiky uprostřed velké Evropy, plné dnešním Čechům nesrozumitelných jazyků, tudíž "němé", obývané "Němci". Takto reagovali naši předkové ve 4. století, když obydlovali, nebo lépe obsazovali tehdy už jen slabě obsazenou českou kotlinu. Jejich partneři zdaleka nebyli jenom Němci, spíše zde byli ještě Keltové, dnes už jako uzavřená jazyková oblast pouze v Irsku, ale zanechali nám řadu geografických jmen, Vltava, Otava, Jizera, to jsou vše původem keltská jména.

V Čechách integrovaní Keltové mluví stejně česky jako všichni ostatní, stejně tak i početní Germáni, v průběhu těch 1600 roků už dávno nezůstal národ český jako národnost "čistý", všichni máme nějaké ty předky, o kterých raději nechceme moc vědět.

V období Protektorátu jsme měli "Germány" jako Frantu Červinku, říšského komisaře v Jihlavě ( o tom vím z vlastní zkušenosti) nebo "treuhandlera" Roubička, který pro SS spravoval zabavený majetek mého strýčka.

Takže bude lepší, nemluvit o národnosti, spíše o oportunismu.

Jak vypadal návrh na uspořádání jazykové praxe v prostoru celé Evropské Unie před 30 lety?

Teď se snažím podat přesně tehdejší formulaci, aby nedošlo k falešné interpretaci:

Totéž platí v dalším i o školství, vzdělávání v národních jazycích. O "rozpuštění" nějakého národa jako kostky cukru v kávě nemůže být řeči.

To co stojí dále, není oficiální názor EU, ale moje soukromá prognóza. Až přestanou hranice plnit funkci plotu mezi národy, začne nepochybně opatrné vzájemné oťukávání. Kupodivu zjistíme, že velká většina Němců k nám naprosto nechová nepřátelské pocity. Důsledkem této zkušenosti bude, že zrevidujeme náš postoj, už od Rakouska-Uherska, přes Protektorát Čechy a Morava v nás upevňovaný, že za všechno můžou Němci.

Doufám, že i Němci se přesvědčí, že Češi nepřicházejí jenom jako zloději, násilníci či prostitutky, jak tomu bylo dosud, nýbrž že mají i mnohé pozitivní stránky. Kupodivu se v bavorském pohraničí výuka češtiny stala atraktivní, organizátoři kurzů si nemohou stěžovat na nezájem. Konsekventnější výuka němčiny by v Čechách nepochybně přispěla k odbourávání předsudků.

Spolužití mezi národy se nejlépe prosazuje na úrovni jednotlivých osob. Nákup v Česku, oprava vozidla, návštěva restaurace nebo kadeřníka, to vše normalizuje život rychleji než úvodníky v novinách. Snad by i ČT v pohraničí mohla mít několikahodinové vlastní regionální německé programy, na oplátku by německé kabelové stanice mohly přenášet vedle turecké, polské, rakouské a francouzské televize alespoň jeden český kanál pro krajany.

Koho zajímá citovaná publikace, je to: Soziologie und Politik der Sprachen Europas

Harald Haarmann, původní vydání únor 1975, DTV paperback, ISBN 3-423-04161-7