Může si premiér Špidla takové vyjádření dovolit? Striktně řečeno: mandát 77% pro vstup do Evropské unie, kterým se občané v historickém referendu vyslovili, mu v této věci příliš nepomůže. Občané totiž nic takového nevolili.

Co by to ale bylo za politiku, která by nebyla ambiciózní, že? Špidlův výrok, který padl v kontextu návrhu francouzského prezidenta Jacquese Chiraka o "průkopnické skupině" - tedy jakémsi "tvrdém jádru", které půjde na základě vlastní dohody v rámci Evropy rychleji - vnímat ale také jako defenzivní. Vyjadřuje tedy Špidlův výrok spíše obavy před tím, že České republice "ujede vlak", nebo skutečnou vůli zapojit se do "tvrdého jádra" zakladatelských zemí? Že jde ale patrně o reakci defenzivní svědčí nejlépe výrok maďarského premiéra Petera Medyessyho - s patřičnou trochu stereotypní postkomunistické rétoriky: "Je nutné za každou cenu vyloučit myšlenku, že stavíme berlínskou zeď."

O nic takového ale nejde. Chirakův návrh, který nabízí v návrhu Evropské ústavy tzv. posílená spolupráce, se poprvé objevil 27. června 2000 při jeho vystoupení v Bundestagu. "Je to dobré řešení, protože dá [Evropě] motor, dá příklad. Evropě to umožní jít rychleji, dál, lépe," řekl v Bruselu francouzský prezident. Při vyslovení slova "motor" se to zdá být jasné: jádrem tohoto uskupení především budou Francie a Německo, které před 40 lety společně podepsaly tzv. Elysejskou smlouvu. Kancléř Gerhard Schröder kladl důraz zvláště na možnost nové domluvy. Německo je ale podle něho "také připraveno s Francií a dalšími, Velkou Británií, a dalšími zakládajícími členy, ale také s novými příchozími, pokud si to budou přát, využít možnosti posílené spolupráce, která je již zapsána ve smlouvě v Nice".

Při svém červnovém vystoupení v Bundestagu před třemi lety kladl prezident Chirac důraz zejména na "mechanismus jemné spolupráce", kterým by mohl být například sekretariát, zodpovědný za "koherenci postojů a politik členů této skupiny". Co by to ve skutečnosti znamenalo, upřesnil 2. prosince loňského francouzský ministr zahraničí Dominique de Villepin, když mluvil o "dvou pólech". Ten první se týká jednotného trhu a politik, který ho doprovázejí, druhý pól bude definovat pole "sdílené suverenity", která musí mít schopnost fungovat "diverzifikovaně a flexibilně".

Tyto francouzské výroky by měly znejistit i skeptiky, kteří vidí za těmito diplomatickými šarádami vlastně jen ubohé finanční kupčení a snahu zahnat východoevropské ovečky do ovčince pod příslibem vydatného krmiva. Pokud by evropská politika byla pouze jiným výrazem pro výkrmnu podvyživených ovcí, neměla by jistě úroveň. Občas se ale vyplatí nejen srovnat některé alternativní zdroje s oficiálními oficiální výroky, ale pokusit se nechat pracovat obyčejnou představivost. Proč by například nemohla vzniknout společná obrana mimo rámec rozpočtů národních států? Snížil by se tak deficit každého z nich, a evropské jednotky by mohly mít seriózní zdroje, aby mohly působit v krizových regionech, kde si vynucují pozornost svými trochu spektakulárními hony američtí boys.

Vyjádření premiéra Špidly zatím každopádně na dvě délky překonává poněkud ustrašenou taktiku Černínského paláce. Otázkou zůstává, zda je možné Špidlovo vyjádření vnímat jako nový výraz socialistické zahraniční politiky, či pouze bruselskou exhibici ve světle ramp. Jisté je, že vicepremiér Svoboda má po porážce s věčným rivalem Miroslavem Kalouskem, ve vládě svou pozici značně oslabenu; odchod proamerického jestřába Alexandra Vondry, který byl nahrazen Janem Winklerem napovídal již v létě proevropštější orientaci.

Bude-li mít ale jeden odvážný Špidlův výrok další konkrétní dopady, například ve snaze připojit se právě k avantgardě "evropské armády", na to si budeme muset ještě chvíli počkat. Každopádně do příštího summitu. Irové s ním zatím, zdá se, příliš nespěchají.