Petr říká v tom našem biblickém textu ve Skutcích: "Kristus zůstane v nebi až do chvíle, kdy přijde napravení všech věcí, jak o tom Bůh mluvil ústy svých svatých proroků".

Chápu to s Origenem doslova tak, jak to řekl Petr: totiž že všichni lidé, ba všechno stvoření bude napraveno, obnoveno zpět k Božímu Slovu, to jest Božímu řádu. Myslím, že to tak chápal i apoštol Pavel, když říkal např. Ř 5,18 : "jediný (rozuměj: Kristův) čin spravedlnosti přinesl všem ospravedlnění a život". Nebo: "Bůh se nade všemi slitoval" (Ř 11,32) atd.

Tenhle theologický, či vlastně životní názor říká, že Bůh je tak dobrotivý a Kristova oběť tak mocná, že stačí na všechno zlo, i na samotného Ďábla, že zlo bude nakonec nejen zničeno, ale přivedeno po dobrém k dobrému. Ten názor také říká, že Hospodin je tu pro všechny lidi, i pro hříšné, i pro ty, kteří o něm nevědí. Že je má všechny stejně rád jako ty, kteří chodí do kostela, že dává svému slunci svítit na spravedlivé i nespravedlivé.

Mě se tenhle názor líbí už proto, že si myslím, že například moji maminku má Pán Bůh rád, přestože není pokřtěná, nikdy nechodila do kostela a nevěří ani v neposkvrněné početí ani (ke své škodě) ve věčný život, ani ve Svatou trojici, a je vůbec cizelovaná atheistka. A myslím, že má Bůh rád ještě miliony dalších, i když nejsou křesťané. A vím také, že je nás na světě spousta křesťanů zvenku natřených na zbožno a vevnitř jsme hajzlíci často mnohem horší, než ti zbožně nenatření. A že Pán Bůh to dobře ví, A myslím si, že i nás, takovéto pokrytce, má Pán Bůh rád, i když Ježíš říká, že u Pána Boha mají před námi přednost prvoplánoví hříšníci. A myslím, že když nás má rád, tak nás i spasí.

A myslím si také ještě, že tenhleten církví zavržený názor se líbil i tomu člověku, co napsal naučnou povídku o Jonášovi a že se líbil i těm, co tu povídku dali do Bible a jestliže věříme, že za tím, co je v Bibli, je Duch Svatý, tak si říkám, jestli se on ten názor nelíbí náhodou i Duchu Svatému.

Ale musím být poctivý: je v Bibli i zcela opačný názor, a mockrát v Písmu opakovaný. Totiž názor, že Bůh má rád jenom některé, a sice ty, kteří jsou hodní a věří v něho a ostatní, pokud nebudou činit pokání, budou zavrženi a budou ve věčném ohni. Dokonce jsou v Bibli i výroky samotného Ježíše směřující k podobným věcem, jako to o onom věčném ohni a o peklu, či o mnohých pozvaných a málokterých vyvolených.

Také na konec sbírky starých proroctví pod souhrnným názvem Izaiáš se dostala slova o tom, že sice veškeré tvorstvo se bude klanět Hospodinu, že však pro výstrahu (a po pravdě řečeno také trochu i pro vlastní satisfakci a oblažení) uvidí mrtvoly těch, kteří byli Bohu nevěrní.

Ty dva protipóly biblického myšlení o spasení, o apokatastazi všech, či jen některých jsou v Písmu ve vzájemném dialogu. V církvi byl přijat ten názor o spasení jen některých. Já jsem však v tomto punktu heretik a proto mám rád ta místa v Bibli, jako je právě ta známá povídku o Jonášovi, protože v tom biblickém dialogu stojí na mně sympatické názorové straně a mluví o spasení všech.

Děj Jonášova příběhu je notoricky známý: Jonáš dostane za úkol jít napomínat Ninivské, známé kruťáky z Mezopotámie. Izraelci je neměli rádi, báli se jich, např. bibličtí proroci Náhum a Sofoniáš prorokují zkázu tomuto "v krvi se brodícímu" městu. Jenže tito dva, Náhum a Sofoniáš prorokují hezky z bezpečné dálky - zatímco Jonáš dostane na první pohled absurdní úkol: jít doprostřed Ninive a tam se vměšovat do jejich vnitřních záležitostí a vznášet Boží námitky proti jejich stylu života, politiky a náboženství. To by samozřejmě znamenalo jistou smrt a tak Jonáš od tohoto úkolu utíká. Od Hospodina utíká, až do samotného podsvětí, na samotné dno, přestane se vzpírat a prosí Boha za záchranu, do toho Ninive nakonec jde a provolává, káže, že za čtyřicet dní bude město zničeno. Ninivští ho kupodivu nezabijí a činí pokání (to je zřejmá literární licence) a Bůh jim odpouští.

Jonáš, a to již přichází hlavní poselství celého příběhu, se proto hrozně naštve. Vzteká se: Copak jsem to neříkal hned od začátku, že to nemá cenu angažovat se na Tvé straně, Bože, když Ty stejně nakonec odpustíš všem a "jsi milostivý a plný slitování, jímá Tě lítost nad každým zlem"? Stálo to za ten strach, za to nebezpečí? Má cenu být zbožný, když Ty nakonec všem těm lumpům odpouštíš a zachováváš je při životě? Nevypadám teď jako blbec se vším svým angažováním se pro Tvou pravdu?

Jako bychom slyšeli podobné výčitky z knihy Malachiáš: "Sloužit Bohu není k ničemu. Co z toho, že jsme před Bohem drželi stráž, a že jsme chodili před Hospodinem zachmuřeně? Proto za šťastné pokládáme opovážlivce. Mají úspěch, ač se dopouštějí svévolností, pokoušejí Boha a přece uniknou".

Jonáš, který si nejdřív vylezl na kopec, ze kterého se chystal pozorovat zkázu Ninive a kochat se touto zkázou, si nyní, když je město zachováno, přeje zemřít.

Vypravěč v příběhu o Jonášovi varuje všechny zbožné lidi před všudypřítomnou patologií víry: samospravedlností, úzkoprsostí, přezíravým postojem k jinak myslícím a věřícím lidem, než jsou oni.

Jsem přesvědčen, že Pán Ježíš přišel pro všechny lidi: nejen pro Židy, hodné lidi, křesťany, ale pro všechny: bílé černé, pohany, marnotratné syny, prostitutky, kolaboranty, celníky...

A nelze to jednoduše převést na rovnici: spaseni budou ti, kdo činí pokání, či kdo uvěří. Ježíš prosí za ty, kdo ho křižovali (a žádné pokání nečinili): Bože odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

V závěru našeho příběhu o Jonášovi jsou nezapomenutelná slova Boží: "což by mě nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice a v němž je i tolik dobytka"?

Naše víra a láska bývá podmínečná: uděláš to a to, budeš takový a takový a pak tě budu mít rád, věnuji ti svou lásku a důvěru. I církev se žel, takto chová. Představujeme si, i v církvi, že Bůh má rád stejným způsobem, jako my lidé. Já tomu ale prostě nemůžu věřit. Já si myslím, že Bůh má rád všechno své stvoření stejně a nepodmínečně. A být křesťanem, to není předplatné do ráje. To je jen dobrovolně na sebe vzatý úkol být stejně laskavý a milosrdný, jako Bůh. Je to dobrovolné následování Ježíše Krista, bez zvláštní odměny, i za cenu, že se mi to nevyplatí. Myslím, že není důležité, zda si někdo myslí, že svět je dobrý, či že je zlý. To není důležité dělítko mezi lidmi. Svět zlý je, o tom není pochyby a každý s tím máme své zkušenosti. Důležité spíše je, zda tento zlý svět máme rádi a jsme ochotni pro něj něco obětovat. Zda světu a lidem v něm přejeme záchranu, či pomstu.

Má to zcela praktické dopady třeba do toho, jak se vztahujeme k nepřizpůsobeným občanům, konzumentům drog, do toho, jak řešíme otázku problémových rodičů a výchovy jejich dětí -- systémem: odebrat dítě a zavřít do ústavu, běžným stále v naší zemi, či systémem pomoci problémovým rodičům a náhradní rodinnou péčí.

Je třetí neděle v adventu. Očekáváme příchod Ježíše, který rozdává plnými hrstmi milosti -- ba co víc, vyhlašuje generální amnestii. Jak my sami přicházíme k lidem kolem nás, ke světu? S nulovou tolerancí, s "třikrát a dost", s kriminalizací, represí..... a nebo s láskou, pomocí, odpuštěním?

Amen

Biblické texty jsou z Bible Kralické, 1. vydání /SZ 1613

Autor kázání je jedním z prvních signatářů Charty 77, zakládal OF v Litoměřicích, pak byl poslancem ČNR, spoluzakladatelem jednoho ze středisek Diakonie ČCE, dnes je senátorem Parlamentu České republiky a zároveň farářem církve evangelické. Tento text pro virtuální bohoslužbu na stránkách Britských listů 14. 12. 2003 poskytl autor exkluzivně čtenářům našeho listu. Nyní budeme pravidelně každou neděli zveřejňovat obdobnou "virtuální" bohoslužbu.

> 2. advent 7. 12. 3003 Bruselská modlitba