Motivy s velkým M

Zahrajme si hru. Mám tu při ruce čtyři svazky Kunderovy prózy, konkrétně Směšné lásky, Žert, Valčík na rozloučenou a Nevědomost. Pro škodolibce dodávám, že jsem snad kdysi četl i některé ostatní, jenom je právě nemám vedle sebe na stole.

Vražme nůž do chronologicky prvního svazku, tedy Směšných lásek a rozkuchněme je na náhodné stránce. První slovo, které nám padne do oka, je dejme tomu přídavné jméno "lázeňský". V povídce Doktor Havel po dvaceti letech se tu stárnoucí seladon dr. Havel vydává do lázní, aby si vyzdil polorozpadlé ego a jen tak mimochodem zamával s osudy několika lidí (hloupé zjednodušení). Ve Valčíku na rozloučenou se trumpetista Klíma také vydává do lázní, tentokrát aby přesvědčil svou nablblou milenku, aby si nechala vzít jeho dítě (ještě hloupější zjednodušení). Lázně se stávají kulisou a svým způsobem i tématem celého příběhu, a zdá se tedy, že je můžeme zařadit mezi oblíbené a základní kunderovské motivy.

Bodneme-li si do Směšných lásek podruhé, padne nám zrak na podstatné jméno "sebevražda". Šeredná staniční sestra se tu v první z povídek o doktoru Havlovi pokusí demonstrativně zabít, přičemž vysvětlení pro to se nabízí hned několik. Budeme-li hledat v Kunderovi sebevraždy další, tak hned v Žertu se komunistka Helena pokusí jednu spáchat, protože ji odmítl hlavní hrdina Ludvík a ona ztrácí smysl života. Její čin končí groteskně smutnou scénou na záchodku. Ve Valčíku na rozloučenou se celý kus textu točí kolem modré sebevražedné pilulky a v Nevědomosti je jedním z vedlejších motivů příběh dívky, která se rozhodla zmrznout v lese poté, co ji opustil chlapec, ale dosáhla jenom toho, že jí zčernalo a upadlo ucho. Podobně jako lázněmi zdá se být Kundera fascinován i sebevraždou, zvlášť tou nedokonanou.

Dobrá, Směšné lásky jsou prozaická prvotina a jako takové je můžeme považovat za semeniště budoucích motivů. Vražme tedy nůž tentokrát do Žertu. Prvním slovem, které nám pro naše účely padne do oka, je jméno Jaroslav. Jaroslav je primášem folklórní kapely, duší čistou a lyricky tragickou. Tím, čím je Jaroslav v hudbě, je v poezii Jan Skácel, kterého Kundera vynáší na světlo v Nevědomosti. Lyrický jaroslavovsko-skácelovský motiv je mírně falešným tónem v Kunderově celoživotní analýze trapnosti, Jaroslav i Skácel jsou trapností pouze narušeni, nikoliv definováni. Jako jedny z mála kunderovských postav zůstávají tajemstvím. Tím se podobají Lucii z Žertu a tím sympatičtější je fakt, že se Kundera jejich výzvě nevyhýbá a i na ni odpovídá opakovaně.

Stalo se jakousi módou pojmenovávat základní motivy v Kunderovi. Bylo za ně označeno nedorozumění, nemožnost skutečné komunikace mezi lidmi, protiklad zhnusení a krásy, sex, trapnost, kýč, žert, znásilnění soukromého veřejným, dědictví románu, existence dítěte jako estetický problém, vyrovnávání se s antikou a osvícenstvím a bůhvíco všechno ještě. Sám Kundera se přidal a sestavil slovník pro to, jak ho "pochopit", který vložil do Umění románu no.2. Je hloupost hledat v Kunderovi základní motivy. Není v něm motivů vedlejších. Všechno, o čem píše, je pro něj tak důležité, že se k tomu v jiné podobě vrátí. Pracuje s variacemi (jedním z jeho dalších základních motivů je hudba) a neplýtvá pozorností na problémy, které by mohl vyřešit najednou. Vůbec koneckonců problémy neřeší, jen si s nimi hraje a jako různobarevné tenisové míčky je vrací na kurt, kdy se mu zlíbí.

Kunderova vybíravost, pokud jde o motivy, je ostatně jedním z hlavních rysů, které ho liší od Bohumila Hrabala. Jelikož o srovnání Kundera-Hrabal bude příští esej a jelikož při srovnání vyniknou některé rysy výrazněji, připravme si půdu už teď a definujme si první rozdíl: Kdyby byli oba pánové filatelisty místo spisovateli, pak by Hrabal jako smrt shromažďoval všechny známky, které by kde objevil, a umísťoval by je po tuctech do krásných lyrických alb vlastní výroby. Kundera by se specializoval dejme tomu na erby slezských rodů, brodivé ptáky Amazonie a příležitostná razítka prvorepublikových železnic, ale v těchhle oblastech by měl nejlepší a nejhlubší sbírky na světě. Rozhodně by nesbíral nic, z čeho by později neudělal takovou sbírku.

Psychologická simulace

Vedle sčítání a přehrabování hlavních Kunderových motivů je mezi kunderisty (především v jejich antikunderovské podmnožině) oblíbenou kratochvílí tvrdit, že postavy a situace popisované Kunderou nemají nic společného s realitou. Že Kundera nastoluje neexistující problémy a pak je s velkou parádou řeší.

Představte si, že si domluvíte schůzku se spolužačkou, protože potřebujete půjčit knihu. Přijdete v šortkách a s míčem na házenou, protože po převzetí spisu chcete ještě zajít na večerní zápas se známými. Přes ulici ovšem spatříte výrazně namalovanou spolužačku v kostýmku, jak spolu s knížkou nese v síťovce láhev vína. Oba jste plánovanou schůzku zřejmě dešifrovali jinak. Každopádně nastává situace, která by se dala nazvat kunderovskou, jakkoliv ji Kundera (doufám) nikdy nikam nenapsal.

Situace, které by se daly nazvat kunderovskými, se v životě občas objeví. Možná nejsou základním principem lidské komunikace jako v Kunderových románech, ale existují. Ve světě jeho románů se lidé nejsou schopni dorozumět.

Psychologie je pavěda, která se snaží redukovat člověka do definic. Není lidí, kteří by méně chápali, co je člověk, než jsou psychologové. I kdyby někdo tisíckrát změřil, zvážil a chemicky rozložil biftek, tak nepochopí, proč chutná jako biftek. Psychologie je konkrétním příkladem obecné neschopnosti vědy pojmout svět.

Kundera je lepší než psychologové. Simuluje svým hrdinům situace, do kterých se může dostat člověk, a ukazuje, jak se zachovají. Je to stále podobný druh situací, protože Kundera je jím fascinován. Právě o těchto situacích, o lidském nedorozumění, jeho zákonitostech a variacích ale jeho romány vypovídají brilantně. Tak, jak to psychologie nikdy dokázat nemůže.

Kunderníkovský obrat

Přes všechnu brilanci jsou Kunderovy postavy a situace pouhé modely. Kundera má sklon definovat lidi jejich příběhy, tak jako je Ludvík Jahn z Žertu definován svým vyloučením z univerzity a touhou se pomstít. Skuteční lidé mají málokdy jen jeden příběh, člověk bývá průsečíkem desítek příběhů a jakákoliv kunderovská postava nám tedy nutně musí připadat placatá. Ve skutečnosti nemá smysl odkazovat postavy a situace světa Kunderových románů ke světu reálnému, tak jako nemá smysl žalovat na glóbus, že zjednodušuje zeměkouli. Hledat sílu Kunderových knih v jednání jeho postav je zbytečné.

Chceme-li pochopit, v čem jsou Kunderovy romány fascinující, musíme učinit koperníkovský obrat a obrátit se od díla k autorovi, od obsahu k formě. Nejúžasnější, nejkomplexnější a vlastně jedinou skutečnou postavou Kunderových románů je jejich autor. Ne snad nějaký skutečně existující, živý Milan Kundera s jednou nohou ve francouzském hrobě, ale ten brilantní mozek, který poskládal dohromady příběh, který čteme a který nás okouzluje svou rafinovaností, vypočítaností a nemilosrdností.

Tak jako diváci mistrovských šachových partií nežasneme nad propracovaností figurek a ani šachovnice nám nepřipadá pokaždé nijak nová, ale fascinuje nás odvaha útoků, přesnost obrany, elegance jednotlivých tahů a především ten skrytý bůh za šachistovým čelem, který dřevěnými figurkami hýbe a dodává jim smysl. A protože šachy jsou pro své milovníky užitečnou metaforou některých situací života, můžou jí pro nás být Kunderovy romány občas rovněž.

He he he

Jedním z nejdůležitějších Kunderových motivů, říká se, je motiv žertu. Kundera skutečně mluví o smíchu a žertu div ne ob stránku. Proto je zvláštní, že až na dvě tří místa v Knize smíchu a zapomnění se nad jeho prózami nezasmějete. Nejsou jaksi veselé.

Ani Kundera se zřejmě u psaní nesměje. Jeho smích není smích, ale škleb, úsměšek nad absurditou, trapností a blbostí existence.

Kundera se po lyrickém neštěstí svého komunistického mládí utekl k rozumu, k francouzské osvícenské tradici, k vlastnímu intelektu jako jediné jistotě člověka. Došel až na samou hranici této jistoty a našel tam prázdno. Rozum, je-li důsledně osamocen, nemůže život vidět jinak než jako absurdní frašku, jako trapnou nehodu vesmíru bez smyslu a bez pravidel. Velkolepost života se nedá zachytit rozumem. Tak jako celá osvícenská tradice západních věd došel Kundera až k mezím rozumu a prohrál. Přes všechen vnější životní úspěch jsou Kunderovy romány nešťastné, jsou to žalmy k neexistujícímu Bohu popisující nedosažitelnost smyslu. Není jisté, že smysl je, jisté je, že Kundera ho pomocí prostředků, které zvolil, nenašel. Velké prohry jsou ale stejně obdivuhodné a stejně poučné jako velká vítězství. Proto je dobře Milana Kunderu číst.