"Ernest Gellner, jeden z čelných intelektuálů, vyrostl v Praze v židovské intelektuální rodině. Do Británie se přistěhoval v roce 1939. Získal stipendium pro studium na oxfordské Balliol College. Za války sloužil rok v české ozbrojené brigádě. Jeho zkušenost ho vedla k pesimistickému názoru na budoucnost Československa, přiznal později, že se domníval, že stalinismus potrvá v Čechách 300 let, tak jako protireformace.

Po válce vyučoval Gellner 35 let na London School of Economics na katedře sociologie, a to především filozofii. V roce 1984 přešel na univerzitu v Cambridge. Po odchodu do důchodu v roce 1993 se stal ředitelem střediska pro studium nacionalismu na Středoevropské univerzitě v Praze.

V roce 1954 Gellner navštívil horský masív Atlas v Maroku: vznikla z toho později antropologická publikace Svatí z Atlasu, o poustevnících, kteří udržovali mír v národě berberských pastýřů bez nároků na politickou moc. Studie se čte dodnes jako analýza způsobů, jimž se venkovským národům podařilo dlouho udržovat ideologii odmítání moderního státu.

Od poloviny šedesátých let psal Gellner intenzívně o Sovětském svazu a o satelitních komunistických zemích. Zvlášť se zasloužil o zpřístupňování prací ruských antropologů francouzským a anglosaským odborníkům. V roce 1989 strávil Gellner rok v Moskvě a napsal neformální, ale rozsáhlou studii o změnách v moskevském literárním a univerzitním životě.

V šedesátých letech psal Gellner o sovětské antropologii, částečně, aby vyprovokoval západní marxisty. Sovětští vědci přinášeli nenápadné a užitečné myšlenky, které byly podle Gellnera daleko užitečnější než práce západních marxistů.

Ernest Gellner byl nekonformní individualista a šťoural. Ostře odmítal veškerou ortodoxii a rád rozčiloval její zastánce. Je zase rozčilovalo, že Gellner vždy požadoval, aby byla argumentace založena na širší sociální a historcké perspektivě," napsal dnes list Guardian.

"Ernest Gellner měl bouřlivou intelektuální energii. Útočil s ní na každou vládnoucí univerzitní ortodoxii. Pracoval v antropologii, v sociální a politické teorii a odhaloval s oslnivou a někdy kontroverzní jasností struktury, jimiž je tvarována moderní společnost. Vydal více než 20 knih. Studoval nacionalismus, občanskou společnost, islám, ruskou antropologii, středoevropský intelektuální život a náboženskou víru v horstvu Atlas. Více než jednou se omlouval svým přátelům: "Je mi líto, zas jsem napsal další knihu. Nemohu si prostě pomoci."

Začátkem devadesátých let přispěl Gellner svou prací pro pražskou Středoevropskou univerzitu k vytváření vysokých měřítek pro vysokoškolské vzdělání v postkomunistické době," konstatuje list Times.

Deník Financial Times nadepsal svůj nekrolog titulkem "Historik myšlenek, znalec nacionalismu". V článku se píše: "Snad nejvlivnějším Gellnerovým dílem byla kniha z roku 1983, nazvaná Národy a nacionalismus. Spolu s [vysoce váženým britským komunistickým historikem] Ericem Hobsbawmem a Benedictem Andersonem možná Gellner připravil intelektuální půdu pro oživení nacionalismu, nebo alespoň pro zájem o nacionalismus po ukončení studení války.

Gellner považoval nacionalismus za součást modernosti. Předindustriální společnosti, argumentoval, byly rozděleny mezi 'vysokou, kosmopolitní kulturu', kterou pěstovala úzká společenská vrstvička, a 'nízkou kuturu', která byla v podstatě lokální. Industrializace však přinesla potřebu vzdělaných dělnických vrstev. Proto státy musely vytvořit národní kulturu pro místní občany v jazyce, jemuž tito lidé rozuměli. V roce 1959 vyvolal Gellner pozornost univerzitních odborníků knihou Slova a věci, což je klasický útok na oxfordskou školu lingvistické filozofie. Lingvistická filozofie, argumentoval Gellner, je ústupem od historické role filozofa, jehož úkolem je se neustále ptát. Proto se lingvistickou filozofií uzavřela lidská mysl abstraktnějším druhům znalostí.

Gellner byl rozhodný racionalista a odmítal kulturní relativismus, který se stal v posledních desetiletích mezi antrolopology módou.