Prezident Putin a jeho nejbližší spolupracovníci ovšem tyto obavy vyvracejí zdůrazněním, že toto zatčení není prvním krokem k revizi privatizace z let devadesátých minulého století, ale pouze uplatněním práva. Zákony musí platit pro všechny stejně, i pro ty nejbohatší. Chodorkovskij byl obviněn z podvodů a neplacení daní, a to se stíhá stejně tvrdě v Rusku jako v USA.

To ovšem není názorem mnoha Rusů, ani některých západních kruhů. V Rusku zásah proti Chodorkovskému odmítly především opoziční politické strany JABLOKO a SVAZ PRAVICOVÝCH SIL, ale kritizovaly ho i některé sdělovací prostředky, hlavně ty, jejichž vlastníky jsou oligarchové, anebo které jsou spjaty s politickou opozicí. Podle nich skutečným důvodem zásahu proti Chodorkovskému a jeho spolupracovníkům je jeho velká finanční podpora opozičních stran i jeho vlastní politické záměry v zemi.

" Muži síly" proti oligarchům

Kritika ze zahraničí zazněla především z USA, kde vládní mluvčí požadoval vysvětlení, avšak jeho prohlášení bylo ostře odmítnuto z ruské strany jako nepřístojné vměšování do vnitropolitických záležitostí. Mnozí západoevropští a američtí komentátoři vyslovili obavy, zda zatčení Chodorkovského a zmrazení jeho akcií není první krok k ovládání ekonomiky státem. V této souvislosti se poukazovalo na to, že proti Chodorkovskému vystupují především lidé z řad ruské zpravodajské služby a z ozbrojených složek, kteří byli za Putinova prezidentství ve velkém měřítku dosazeni do státní administrativy. Tyto lidi nazývají v Rusku " siloviky" , muži síly, což je odvozeno, že pocházejí většinou z ministerstev obrany a vnitra, jimž se říká "silová ministerstva". Anebo proto, že všichni tito lidé požadují posilnění státní administrativy v Rusku.

Samozřejmě se uznává, že Michail Chodorkovskij není žádný anděl, že svůj majetek získal podobně jako ostatní oligarchové v době Jelcinovy divoké privatizace, kdy za podporu prezidentovy volební kampaně, jež vedla k jeho znovuzvolení, se jim umožnilo získat velké státní podniky za zlomek jejich skutečné tržní ceny.

List NEW YORK TIMES to charakterizoval takto : "V roce 1995 dal prezident Jelcin oligarchům nesmírně cenné dary -- státní monopoly ropy, kovů a dalších sektorů -- výměnou za jejich finanční a jinou podporu jeho znovuzvolení hlavou státu."

Akce proti Chodorkovskému není projevem antisemitismu

Vyskytly se ovšem také obavy, třebaže jen ojedinělé, zda zásah proti Chodorkovskému nevyplývá ze stále ještě latentního ruského antisemitismu. Poukazovalo se na to, že dva další oligarchové, Boris Berezovskij a Vladimir Gusinskij, kteří byli vypuzení do zahraničí a přišli o část svého majetku v mediální sféře, byli také židé, s izraelským státním občanstvím. A že Leonid Něvzlin, jemuž nyní dal Chodorkovskij plnou moc ke svým akciím, je již také v Izraeli, kde už dostal státní občanství.

S tímto problémem se zabýval britský list THE TIMES. Připustil, že mezi nejbohatšími oligarchy bylo šest židů, Boris Berezovskij, Vladimir Gusinskij, Roman Abramovič, Michail Fridman, Michail Berezovskij a Pjotr Aver. Podle názoru listu však jejich zbohatnutí ani pozdější zásahy proti některým z nich nevyplynuly z jejich náboženské příslušnosti. "V ruském, téměř anarchickém přechodu k tržnímu hospodářství se židé skutečně dostali na vrchol. Bylo to však proto, poněvadž pochopili dlouho předtím, než většina Rusů včetně státního vedení, jak ve skutečnosti funguje trh. Začali sice z ničeho, avšak byli velice sofistikovaní, jistě bezohlední, avšak jednali pouze jako velice chytří podnikatelé," konstatoval list.

Snaha vytvořit z ruského JUKOSU multinacionální společnost V případu Michaila Chodorkovského se však málo mluví o jednom klíčovém aspektu, o záměrech amerických ropných koncernů, získat přístup k obrovskému bohatství ruských rezerv ropy a plynu. Přitom oligarchové, kteří kontrolují podniky tohoto druhu, v poslední době projevují více než ochotu své podíly prodat do zahraničí a zajistit si svůj majetek za hranicemi Ruska. I Chodorkovskij to připustil v interview, který poskytl krátce před svým zatčením zahraničnímu novináři. Řekl, že v roce 2007, až mu bude 45 let, rok předtím než by Putinovi skončilo druhé, poslední prezidentské období -- pokud bude příští rok zvolen -- by již nechtěl stát v čele JUKOSU a prodal by svůj podíl, aby se mohl plně věnovat něčemu jinému. Naznačil, že by to mohla být politika. Současně dodal -- což je významné -- že z JUKOSU by se měla stát velká multinacionální společnost, a taková by se nemohla řídit z Moskvy, ale jen z New Yorku, Houstonu anebo z Londýna.

V souvislosti s politickými plány Chodorkovského proskočily úvahy, že by nejraději kandidoval na ministerského předsedu Ruské federace, protože si uvědomil, že jako žid by byl těžko zvolen v celonárodním hlasování prezidentem. Ovšem k tomu by bylo třeba změnit dosavadní prezidentský systém na parlamentní. Proto jeho velká finanční podpora ruským opozičním stranám, které by nebyly proti této změně.

Americká závislost na dovozu ropy ze zahraničí

Takový vývoj v ruském ropném průmyslu by nepochybně vyhovoval americkým ropným koncernům, které v dlouhodobém plánování nechtějí být závislé především na ropě z Blízkého východu. Tato surovina je pro USA životně důležitá, protože bez ní by nemohl fungovat průmysl, města se svou vzduchotechnikou, osvětlením a dopravou, nemluvě o stamilionu aut. Američané nyní spotřebují denně 20 milionů barelů ropy a z toho musí před 50 procent dovést. Přitom podle vládních odhadů v roce 2020 bude třeba dovážet již 60 procent spotřeby a o deset let později již 70 procent. USA nyní importují čtvrtinu svých potřeb, asi 5 milionů barelů denně z Blízkého východu, 14 procent z Venezuely a další z ropných polí v Mexiku i v jiných částech světa, z nichž většina je buď plně nebo částečně kontrolována americkými multinacionálními koncerny.

Vlastní americké ropné rezervy se v historicky nepříliš dlouhé době z větší části vyčerpají. Podle Jeremy Rifkina z časopisu HYDROGEN ECONOMY , pokud bude USA pokračovat v dnešním rozsahu těžby, pak 60 procent ropných polí, vyjma těch jež jsou v rezervě, se vyčerpá do 10 let. Naproti tomu jsou odhady rezerv ropy na Blízkém východě mnohem větší. V Saúdské Arábii se rezervy odhadují na 60 let,, ve Spojených arabských emirátech na 75 let, v Kuvajtu a v Iráku pak více než jedno století. Ovšem Blízký východ je neklidný, terorismus roste a ohrožuje i ropné státy, jež jsou spřáteleny s USA. Americký ropný byznys proto nechce být na tomto regionu plně závislý a začíná se zaměřovat na Ruskou federaci, kde je těžba sice mnohem nákladnější, ale ropná pole i rezervy zemního plynu jsou obrovské.

Americký ropné koncerny se zaměřují na ruské společnosti

V Rusku se americké multinacionálky zaměřují ve dvou směrech. Jednak se snaží získat koncese na průzkum ropy a zemního plynu a na těžbu v nových oblastech. Tak kupříkladu americký EXXON MOBIL dostal koncesi k působení na ruském Dálném východě. Jednak se snaží koupit podíly, pokud možno většinové, v ruských ropných gigantech, jež vlastní oligarchové. Proto EXXON MOBIL a CHEVRON TEXACO zahájily jednání s Chodorkovským o odkupu jeho 40 procent akcií v JUKOSU, který se nyní po fůzi se SIBNĚFTEM stane největším ruskou ropnou společností. A proto také Chodorkovskij projevil snahu postavit na Dálném východě vlastní ropovod, aby se vyhnul ropovodům státně kontrolovaného TRANSNĚFTU.

Není tedy pochyb, že ropné plány amerických koncernů hrály významnou úlohu i v pozadí nynějšího případu Michila Chodorkovského a jeho společnosti JUKOSU. Zde se musely nutně plány tohoto oligarchy a amerických koncernů střetnout s tím, co prezident Putin a jeho spolupracovníci považují za životně důležité zájmy Ruské federace.Soud s Michailem Chodorkovským tedy nebude pouze o daňových nedoplatcích JUKOSU a o obviněních z podvodů, ale ukáže, zda prezident Putin a jeho lidé prosadí svůj hlavní cíl -- udržet i v systému tržního hospodářství konečnou kontrolu nad využíváním nerostného bohatství země.

Zdroj: 4D