1.

Česká televize, Česká tisková kancelář a Český rozhlas reprezentují službu občanům této země špatně. Model veřejné multimediální - televizní, rozhlasové a datově informační služby by měl být založen na veřejné dostupnosti bez ekonomické diskriminace, na institucionální autonomii a vzájemné úzké kooperaci či postupné fůzi těchto médií. Měl by být postaven na jejich nekomerčním a vysoce transperentním finacování, podléhajícím stejně transparentní veřejné kontrole. Ta by se měla vykonávat prostřednictvím extenzivního a iniciativního uplatňování zákona o svobodě přístupu k informacím - zveřejněním veškerých koncepčních a ekonomických informací, nepodléhajícím utajení, prostřednictvím technologií dálkového přístupu tak, aby bylo možno pro kterhokoliv občana dohledat poslední fakturu za služby, na které přispívá.

Domnívám se, že klíčovou funkcí těchto médií je zohledňovat co nejširší spektrum potřeb diváků, posluchačů či čtenářů, které soukromé stanice - média komerční služby vůbec nemusí zabezpečovat, proto jsem si vědom odlišností a "netržnosti" veřejné služby a chápu tento závazek vůči veřejnosti jako poslání pracovníka veřejné služby.

2.

Likvidace výkonu i samotných institucí, kterou přinese váhání ve vyjasnění role, pravidel a kompetencí médií veřejné služby, jakož i v exaktně vymezeném a široce sdíleném obsahu samotného pojmu, je útokem nejen na sociálně slabší skupiny obyvatel, ale na kulturu an sich. Pro sociálně slabší je rozhlas i televize, jakož v nejbližší budoucnosti i internet a další multimediální technologie dálkového přístupu mnohdy jedinou dostupnou kulturou, službou, zábavou, vzděláváním, orientací v komplikované a nepřehledné informační společnosti - přitom za směšně nízkou cenu. Za televizních 2, 50 Kč denně si nekoupíte jediné noviny, natož 48 hodin vysílání.

V komerčních televizích platí tyto služby spotřebitel ve zvýšené ceně výrobků, dávající mu falešnou představu o svých přednostech. V konečné fázi reklama úspěšně bojkotuje svobodu soutěže kvality a reálné hondoty výrobků na trhu a vytváří virtuální svět prestižní spotřeby - umělých potřeb, mnohdy nesouvisejících s potřebami reálnými. Vytváří kartelovou společnost "pro úspěšné" a jako základní hodnotu člověka ve společnosti preferuje schopnost konzumu. Přispívá tak k plýtvání a neekologickému chování společnsoti, preferování sobectví před hodnotami lidské sounáležitosti a solidarity.

Navyšování poplatků za veřejné služby ve vyspělých demokraciích je transparentně a systémově pojímáno v ocenění služby na nákladovém principu a navýšení odvozeno buď od indexu spotřeby, nebo od inflace. Nikde není součástí mocenských tlaků, "odměňování" za loajalitu či volnotržního chaosu a manipulace. Svět veřejných služeb není svět kapitalistických principů, ale svět služby, mravnosti, neziskových hodnot a společenského konsensu.

3.

Média, žijící pouze z investic svých vlastníků a prodeje reklamního času jsou mnohem nesvobodnější než média veřejné služby. Závislost komerčních médií na rozhodování a přízni velkých inzerentů, stejně jako na těch, kteří rozhodují o tom, zda si podrží vysílací licenci, je fatální. Komerční stanice jsou závislé na aktuální politické a hospodářské situaci, reprezentují zájmy svých majitelů bez reálné možnosti čtenářů, diváků či posluchačů korigovat a ovlivňovat jejich obsah. Stát - jako instituce vzniklá z vůle občanů a hájící jejich zájmy prostřednictvím vynucování demokraticky přijatých zákonů, které vyjadřují většinovou vůli občanů, má jen velmi málo možností k naplňování svého poslání v globalizované digitálně - mediální době s převahou soukromých mediálních subjektů na trhu.

4.

Řeči některých politiků o nekvalitě plnění veřejné služby, nehospodárnosti, socialistickém molochu a černé díře v České televizi, Českém rozhlase a České tiskové kanceláři byly sice mnohokrát podloženy údaji a stížnostmi na dozorčí orgány, natož porovnáním srovnatelným s demokratickými zeměmi. Nestalo se téměř nic, neboť reprezentanti státu nenašli dostatek odvahy čelit mediálním bratrstvům tvůrců a manažerů v těchto médiích, hájících pod praporem "svobody slova" svou moc, příjmy a výhody z rozdělování několikamiliardových výdajů médií veřejné služby mezi tisícovku tvůrčích a technických pracovníků. Podlehli strachu ze společenských dopadů, nátlaku, honům na čarodejnice, dehonestacím a manipulaci. Někteří z nich se dokonce těchto manipulací účastnili a aktivně účastní dodnes. O jejich motivaci se lze dohadovat...

Při pouhém dorovnávání inflace by dnes poplatek České televizi musel činit přes 100 korun měsíčně. Současný návrh na zvýšení poplatku na 95 korun tedy ani nenapravuje každoroční zvyšování cen energií, materiálů, technologií a nutných služeb včetně poštovného a telekomunikací. To je jedna část pravdy. Ta druhá tkví v ekonomické neprůhlednosti, neřiditelnosti a neodpovědnsoti současných médií veřejné služby.

Veřejnost se pak právem ptá, proč by měla solidárně platit služby, které nevyjadřují její vůli, zájmy a názory a nevytvářejí onu vyváženost, pestrost, mnohost a kvalitu výsledků tvůrčí práce těch, kteří namísto zkvalitňování produktů, nabízených divákům a posluchačům, vytvářejí kampaněmi a intrikami konfliktní a nepřátelské prostředí mezi diváky a médii veřejné služby, zpochybňují svými nátlakovými akcemi a subjektivními argumenty vysoký kredit této služby.

5.

V některých zemích, srovnatelných velikostí s Českou republikou, je smíšený model financování televize. Dánsko či Nizozemí vedle poplatků povolují příjmy z reklamy v rozsahu 10 -- 15%. Pokud je reklama zakázána, jsou příjmy doplňovány z přerozdělení daní či licenčních poplatků komerčních televizí (Finsko, Švédsko). Snaha některých politiků odebrat veřejnoprávním médiím reklamu by byla průhledným aktem monopolizace reklamního trhu ve prospěch komerčních médií a ke škodě tržního hospodářství, kdyby o tom bylo definitivně rozhodnuto bez možnosti navýšení poplatků o míru inflace či prostřednictvím jednorázových investic do technologií, zajišťujících při správném a odpovědném hospodaření těmto médiím příjmy jinou cestou. Prozatím existují ve všech médiích veřejné služby vnitřní rezervy, dosud svými managementy tajené či neviděné.

6.

Část politiků, převážně pravicově-liberálního ekonomického názoru, klame veřejnost tvrzením, že komerční vysílání je, na rozdíl od veřejnoprávního, zadarmo. Neexistuje vysílání, které by diváky nic nestálo. Náklady na provoz komerčních stanic zaplatí zákazníci v cenách výrobků, v nichž jsou zakomponovány i skryté náklady na reklamu. Všechny dosavadní výpočty dokazují, že se jedná o větší objem peněz než mají k dispozici poskytovatelé veřejné služby. Komerční média by proto měla povinně odevzdávat část svých zisků z reklamy na finacování médií veřejné služby - tak, aby činnost ve veřejném zájmu nebyla ohrožena a rovnováha v příjmech i nárocích na kvalitu mohla zůstat vyrovnána. Za těchto podmínek je reálné a účelné zrušení komerční reklamy a vlivu inzerentů v médiích veřejné služby. Nevěřím, že si stát a jeho instituce, stejně jako většina zástupců občanů v zákonodárných sborech přejí zánik médií veřejné služby. Takové chování by bylo protidemokratické a neodpustitelné.

7.

Návrh na likvidaci ubohého jednoho procenta reklamy či jeho přesun mimo hlavní vysílací čas nelze interpretovat jinak než jako další pokus směřující k postupnému oslabení role stávajících vlivových struktur v ČT a ČRo. Společně s nedokončenou korekcí poplatku ve vztahu k inflaci to povede k jedinému možnému tlaku veřejnosti prostřednictvím svých legitimně a demokraticky volených zástupců na manangement médií veřejné služby - de facto k postupnému konci plnohodnotného a snadno ovladatelného penězovodu veřejnoprávního vysílání v České republice. Kam dospěla benevolence v samofinancování s neomezenými příjmy z reklamy, dokládá dnes mnohdy opomíjené médium veřejné služby - Česká tisková kancelář, jejíž produkty jsou stále méně objektivní, stále manipulativnější a neúplnější a kde se prosazuje neblaze proslulý trend k vydávání tzv. komentovaných a kontextuálních "zpráv".

8.

Vzhledem ke vstupu České republiky do Evropské unie vzroste nezastupitelná role národních televizních a rozhlasových vysílatelů jako institucí udržujících jazykovou kulturu a kulturní identitu. Veřejnoprávní média by měla a dokonce musejí být i oporou občanů - koncesionářů svých zemí - a to mnohdy i vůči špatné politice národních vlád, tedy i těch, které se možná v budoucnu složí z politických stran dnes likvidujících veřejnou mediální službu svým diletantismem a neujasněností cílů i prostředků. Zanedbání této role v počátcích samostatné České republiky, jednostrannost a nevyváženost vydávaná za službu veřejnosti vedla a stále vede k hodnotovým nejasnostem diváků a posluchačů, kteří dnes, po 14 letech jednostranné "postrevoluční" nevyváženosti už nevědí, jak má kvalita ve vysílání médií veřejné služby vůbec vypadat. Vzhledem k tomu, že pouze velmi malá část občanů hovoří cizími jazyky a má přístup k cizím veřejnoprávnímm médiím, neexistuje ani možnost srovnání. Televize i rozhlas veřejné služby přece fungují jako důležitý integrující společenský faktor vytvářející most mezi politiky, občany, národy, státy, různými cílovými sociálními skupinami a životními styly. Nedávné katastrofické záplavy navíc potvrdily nutnost budovat nezastupitelnou roli médií i v integrovaném záchranném systému - na základě jasných pravidel, nebulvarizujících sdělované informace a neselektujích je pouze podle privátních zájmů a vkusu editorů.

9.

Veřejná média by měly být opravdovou službou občanům a demokracii - stejně jako politika. Dehonestace politických a státních institucí, nejvyšší ústavodárné sbory nevyjímaje, tuto službyu nevytvářejí, ale přímo jí škodí. Na provoz všech institucí v zemi vzrostly náklady cen, energií, všemožných poplatků. Dokonalejší fungování správy státu není samozřejmost, ale tvrdá práce. To ve své činnosti mnohdy média veřejné služby nevidí, nebo vidět nechtějí. Z daní a koncesionářských poplatků občanů se na fungování demokratických institucí nerozpakují tvůrčí pracovníci přidělit si tolik, kolik myslí, že potřebují. Dohled veřejnosti neexistuje. Veřejnoprávní média jako instituce přitom za objektivní růst nákladů nemohou. Oprávněnými náklady ČT a ČRo je cena takového vysílacího schématu, které optimálně plní veřejnou službu televizním a rozhlasovým vysíláním, včetně prostředků na záchranu audiovizuálních archivů a kulturního dědictví, včetně nemalých oprostředků na technologický rozvoj a zkvalitňování činnosti vzděláváním svých pracovníků i výchově pracovníků budoucích. Protože jen inteligentní, vzdělaní, informovaní, neúplatní, hmotně dostatečně zabezpečení a etických principů své profese dbalí novináři tvoří dooppravdy prospěšnou službu veřejnosti..

10.

Žádná instituce v této zemi si nemůže dovolit tvrdit o sobě, že pracuje zcela bez chyb a problémů, ani média veřejné služby, ale ani politické orgány země a občany volení zástupci v zastupitelských sborech. Věřím ve vyváženost, objektivitu a demokratické principy institucí, které rozhodují - i o podobě, charkteru a provozu médií veřejné služby. Věříme v naplňování těchto ideálů u většiny rozumných a odpovědných politiků. Věřím, že právě oni chtějí definovat rámec činnosti médií veřejné služby tak, aby nemohly být zneužívány k prosazování partikulárních zájmů. Věříme, že zákonem stanoví, aby se veřejnoprávní média i jejich managementy mohly opírat o systémové kroky a nebyly objektem subjektivního rozhodování a zvůle - byť samozvaných výborů na obranu svobody slova v médiích. Vládu žádám, aby splnila své programové prohlášení, ve kterém se zavázala k zachování existence plnohodnotného veřejnoprávního vysílání. I za cenu rozsáhlých, ale nutných systémových změn.

Pokusy o řízenou likvidaci této služby veřejnosti považuji za stejně závažný čin jako je korupce, vykradené banky, fondy, podniky a celkově pokleslá úroveň veřejné kultury.

Rozhodl jsem se nevytvořit "Výbor na obranu veřejnoprávních médií", ale věnovat se zkvalitňování své práce, aby mě samému nemohl nikdo vytýkat to, co vytýkám já těm, kteří se snaží destabilizovat politickou ekonomickou i provozní situaci v médiích veřejné služby a postavit občany proti demokraticky voleným institucím, postavit občany manipulací proti parlamentní demokracii a základním principům státu a společnosti.

Nejsem trockisa či stalinista a nedomnívám se, že privatizace či minimalizace státu, mediokracie či permanentní revoluce a diktát mediálních elit bez demokratického mandátu je cestou k opravdové, autentické demokracii a pokroku ve společnosti.

Jako jednotlivec budu využívat veškerého svého veřejného vlivu na vědomost občanů o těchto nedemokratických snahách. Současně budu informovat v zahraničí o stavu veřejnoprávních médií v České republice, ale i o bohatosti a kvalitě její kultury. Případně vyzvu patřičné mezinárodní instituce a orgány EU k podpoře jejich zájmu o zvýšení multikulturního a multinacionálního povědomí občanů a k vůli po soužití bez diskriminace. Všemi zákonnými prostředky, jak mi je zaručuje ústava České republiky i budoucí ústava Evropské unie, budu bránit likvidaci veřejných služeb včetně médií veřejné služby, která by tento stát zařadila mezi státy politováníhodné.

1.

Česká televize a Český rozhlas reprezentují službu občanům této země. Model veřejné televizní a rozhlasové služby je založen na relativní institucionální autonomii těchto médií, které jsou z větší části financovány nekomerčně, a jejichž klíčovou funkcí je zohledňovat co nejširší spektrum potřeb diváků, které soukromé komerční stanice vůbec nemusí zabezpečovat.

2.

Likvidace výkonu veřejnoprávních médií, kterou přinese odkládání novely zákona, je útokem na sociálně slabší skupiny obyvatel. Pro ně je rozhlas i televize mnohdy jedinou dostupnou kulturou, službou, zábavou, vzděláváním, orientací v komplikované a nepřehledné informační inflaci za směšně nízkou cenu. Za televizních 2, 50 Kč denně si nekoupíte jediné noviny, natož 48 hodin vysílání. Navyšování poplatku ve vyspělých demokraciích je transparentně a systémově odvozeno buď od indexu spotřeby, nebo od inflace. Nikde není součástí mocenského nátlaku.

3.

Podnikatelské televize a rádia žijící z prodeje reklamního času jsou mnohem nesvobodnější než stanice veřejnoprávní. Jejich závislost na rozhodování a přízni velkých inzerentů, stejně jako na těch, kteří rozhodují o tom, zda si podrží vysílací licenci, je fatální. Komerční stanice jsou závislé na aktuální politické a hospodářské situaci a přirozeně se jí podřizují mezi licenčními řízeními, od jedněch voleb k druhým, a tomu podřizují své chování, obsah svého vysílání.

4.

Řeči některých politiků o nehospodárnosti, socialistickém molochu a černé díře v České televizi nebyly dodnes podloženy jediným údajem, natož porovnáním srovnatelným s demokratickými zeměmi. Při pouhém dorovnávání inflace by dnes poplatek České televizi musel činit přes 100 korun měsíčně. Současný návrh na zvýšení poplatku na 95 korun tedy ani nenapravuje každoroční zvyšování cen energií, materiálů, technologií a nutných služeb včetně poštovného a telekomunikací.

5.

V zemích, srovnatelných velikostí s Českou republikou, je smíšený model financování televize. Dánsko či Nizozemí vedle poplatků povolují příjmy z reklamy v rozsahu 10 -- 15%. Pokud je reklama zakázána, jsou příjmy doplňovány z přerozdělení daní či licenčních poplatků komerčních televizí (Finsko, Švédsko). Snaha některých politiků odebrat veřejnoprávním médiím reklamu je průhledným aktem monopolizace reklamního trhu ve prospěch komerčních médií a ke škodě tržního hospodářství.

6.

Část politiků klame veřejnost tvrzením, že komerční vysílání je, na rozdíl od veřejnoprávního, zadarmo. Neexistuje vysílání, které by diváky nic nestálo. Náklady na provoz komerčních stanic zaplatí zákazníci v cenách výrobků, v nichž jsou zakomponovány i skryté náklady na reklamu. Všechny dosavadní výpočty dokazují, že se jedná o větší objem peněz než mají k dispozici poskytovatelé veřejné služby. Komerční média proto vyzýváme k podpoře veřejnoprávních kolegů, neboť nevěříme, že si přejí jejich zánik.

7.

Návrh na likvidaci ubohého jednoho procenta reklamy či jeho přesun mimo hlavní vysílací čas nelze interpretovat jinak než jako další pokus směřující k postupnému oslabení role ČT. Totéž se týká ČRo. Společně s nedokončenou korekcí poplatku ve vztahu k inflaci to povede de facto k postupnému konci plnohodnotné veřejnoprávní vysílání v České republice.

8.

Vzhledem ke vstupu České republiky do Evropské unie vzroste nezastupitelná role národních televizních a rozhlasových vysílatelů jako institucí udržujících národní kulturní identitu a český jazyk. Veřejnoprávní média budou i oporou politiky národních vlád, tedy i těch, které se možná v budoucnu složí z politických stran dnes likvidujících veřejnou mediální službu. Televize i rozhlas veřejné služby přece fungují jako důležitý integrující společenský faktor vytvářející most mezi politiky, občany, různými cílovými sociálními skupinami a životními styly. Nedávné katastrofické záplavy navíc potvrdily nezastupitelnou roli médií v záchranném systému země.

9.

Veřejná média jsou službou občanům a demokracii stejně jako politika. Na provoz všech institucí v zemi vzrostly náklady cen, energií, všemožných poplatků. Z daní občanů se na fungování demokratických institucí nerozpakují poslanci a senátoři přidělit si tolik, kolik myslí, že potřebují. Veřejnoprávní média za objektivní růst nákladů nemohou. Oprávněnými náklady ČT a ČRo je cena takového vysílacího schématu, které optimálně plní veřejnou službu televizním a rozhlasovým vysíláním.

10.

Žádná instituce v této zemi si nemůže dovolit tvrdit o sobě, že pracuje zcela bez chyb a problémů, ani veřejnoprávní média, ale ani politické orgány této země a volení zástupci. Věříme v demokratický krok většiny rozumných a odpovědných politiků. Věříme, že právě oni zákonem stanoví, aby se veřejnoprávní média mohla opírat o systémové kroky a nebyla objektem subjektivního rozhodování a zvůle. Vládu žádáme, aby splnila své programové prohlášení, ve kterém se zavázala k zachování existence plnohodnotného veřejnoprávního vysílání.

Pokusy o řízenou likvidaci této služby veřejnosti považujeme za stejně závažné jako je korupce, vykradené banky, fondy, podniky a celkově pokleslá úroveň politické kultury. Rozhodli jsme se vytvořit "Výbor na obranu veřejnoprávních médií", který se bude věnovat postojům jednotlivých politiků. Jako jednotlivci budeme využívat veškerého svého veřejného vlivu na vědomost občanů o těchto nedemokratických snahách. Současně budeme informovat v zahraničí o stavu veřejnoprávních médií v naší zemi. Případně vyzveme patřičné mezinárodní instituce a orgány EU k podpoře našeho zájmu. Všemi zákonnými prostředky, jak nám je zaručuje ústava této země, budeme bránit likvidaci veřejnoprávních médií, která by nás zařadila mezi politováníhodné národy.