Rezoluci odsuzujicí stavbu zdi, podepsalo v OSN 144 zemí. Tento počet mluví sám za sebe. OSN se jeví zkostnatělým jen pro USA a Izrael, které chtějí jednat pouze na vlastní pěst, tím tuto mezinárodní organizaci ovšem samy zbavují účinnosti. Přitom v americké ústavě je pod § 6 ustanoveno, že mezinárodní smlouvy, podepsané USA, mají nejvyšší platnost a důležitost. Charta OSN patří mezi tyto smlouvy, které se musí dodržovat. Její nerespektování při válce v Iráku je porušením americké ústavy. Spojené státy, jako bezvýhradný spojenec Izraele, vetovaly zmíněnou rezoluci. Tím už nemůže být pro Izrael závazná, ale jen doporučující.

Izrael nesplnil od svého vzniku ani jednu rezoluci, bylo jich celkem 40. Komise pro lidská práva při OSN dne 15.4. odsoudila Izrael za masové zabíjení Palestinců a za osídlování palestinských území. USA jako jediné hlasovaly proti všem.

Betonová zeď připravila palestinské rolníky o jejich zemědělskou půdu a vodní zdroje. Utvořila z palestinského území velké vězení, obyvatelé některých městysů a vesnic jsou izolovaní, čímž byli násilně odděleni od svých příbuzných. Ve jménu boje proti terorismu Izrael neustále zabíjí bezbranné palestinské civilisty. Když se bombarduje území stihačkami F16 a vrtulníky Apache, nemohou se při takovém způsobu boje rozeznávat teroristé od civilistů.

Z tohoto důvodu Palestinců umírá více než 3x tolik co Izraelců. Proto také nedávno odmítlo 27 izraelských důstojníků vzlétnout a bombardovat, protože si uvědomují, že přitom umírají hlavně civilisti. Zcela nesmyslné je srovnání, že násilnými akcemi mnohdy přijdou o život jak izraelští vojáci, tak palestinští civilisté. Nelze dávat rovnítko mezi smrtí vojáků a civilistů, vojáci či členové hnutí jsou oběti povolání, civilisté, palestinské a izraelské děti jsou oběti rasismu a náboženského fanatismu.

Každý terorismus je odsouzeníhodný, izraelský je o to horší, protože se jedná o státní politiku, má k hromadnému a sadistickému trestání palestinského obyvatelstva čtvrtou nejsilnější armádu na světě. Tím, že Izrael bezmezně podporují USA, se stává mocným státem, přesto se snaží přesvědčit svět, že jse to oběť. Po předešlých dohodách mohla být vyzbrojena pouze palestinská policie, ale ta byla před dvěma roky prvním terčem likvidace. V lednu 2002 Izrael vyřadil z provozu palestinská media (TV a rozhlas), během okupace postupně zničil veškerou infrastrukturu na palestinských územích, systematicky demoluje obyvatelům obydlí s výmluvou, že se jedná o buď o tunely zbraní, nebo že nemají stavební povolení. Pokud však o něj požádají, nedostanou ho.

V poslední době armáda zlikvidovala dokonce i historické památky (staré město v Hebronu a v Ramallahu). Zatímco se Izrael vehementně dožaduje odzbrojení militantních skupin jako je Hamás a Žihád, nechává fanatické židovské osadníky ozbrojené a nová výstavba kolonií pokračuje na troskách palestinských domů. V Jenínu je většina domů srovnaná se zemí. Při svých přepadech v mnoha městech tanky často ničí elektrické vedení, vodní rezervoáry, silnice i zemědělskou půdu, na jaře například v Džabálija, Ramalláhu a Tulkarmu.

V současnosti je obyvatelstvo v Rafahu naprosto bez elektřiny a vody, stovky rodin s dětmi jsou na začátku zimy bez přístřeší v nepředstavitelně těžké situaci. Zahraniční zástupci, kteří tato místa navštívili, byli šokováni humanitární katastrofou. Není přípustné, aby Izrael, jako jediný tzv. demokratický stát na Blízkém východě, používal takové barbarské metody. Šaron, zrovna tak jak Bushova administrativa, volí k řešení všech problémů buď agresi nebo represi místo politického vyjednávání.

A je všeobecně známo, že násilí plodí zase jen násilí, a tak se původní obyvatelstvo brání takovým způsobem, které je mu dostupné.

Avraham Burg, který byl mluvčím izraelského Knessetu v roce 1999 - 2003 a dřívějším předsedou Židovské agentury pro Izrael, dokázal ve svém článku "Konec sionismu", uveřejněném v nejrozšířenějším izraelském tisku Yediot Aharonot, pochopit důvody palestinského terorismu proti izraelským civilistům. Uvedl v něm, že zatímco izraelská mládež se bezstarostně baví a relaxuje na diskotékách, v restauracích a kavárnách, Palestinci musejí polykat ponížení a hněv, zbaveni všech práv a lidské důstojnosti. Proto tam prolévají svou krev sebevražednými útoky. V mottu na jeho začátku je výzva, aby se Izrael rozhodl mezi rasistickým útlakem nebo demokracií. Neexistuje demokracie, aniž by všichni, kdo na tomto území žijí, Arabové (Palestinci) zrovna tak jako Židé, neměli stejná práva."

Vraťme se k dokonalému obrazu trochu do historie. Valné shromáždění schválilo 29.11.1947 rezoluci č.181, kde se rozhodlo o vytvoření dvou států. Palestina byla rozdělená na dvě části: arabská, o rozloze 12.000km² a židovská 14.500 km² a Jeruzalém měl být mezinárodním městem. Vzápětí nato vkročily do akce dobře vyškolené židovské teroristické skupiny Haganah, Irgun Zwei Leumi a Stern s cílem vytvořit "Velký Izrael". Ben Gurion chtěl mít čistý rasový stát, a proto začaly masakry arabského obyvatelstva (první ve vesnici Dair Yaseen 9.5.48 - zabito 254 lidí) Po arabské válce, zahájené po vyhlášení vzniku státu Izrael 14.5.1948, získal Izrael více jak 3/5 území navíc. Začal problém s 900 tisíci uprchlíky, kteří museli opustit svou vlast. OSN schválilo rezoluci, ve které měl Izrael odškodnit zabraný majetek, ta nebyla nikdy splněna. A po 55 letech až do tohoto měsíce jsou stále tam, kde byli. A mají před sebou těžké dny.

Maruan Bishara, profesor na mezinarodní vztahy na Americké universitě v Paříži, ve své knize Palestina - Izrael, mír nebo apartheid, píše: "Po Oslu Palestinci zastavili boj, prakticky k němu byli donuceni, ale Izrael dál pokračovat v expanzivním osídlování. Postavil nových 87 osad a zvýšil plán osidlování o 60 % a začal s diskriminací Palestinců například ve vodním hospodářství, zmocnil se vodních zdrojů a povoluje Palestincům 50m³ na osobu a rok, zatímco osadník má příděl 1450m³, to znamená více jak 29x, intifáda tak musela vzniknout, byla lidovým povstáním.

V dohodách v OSLO byla zmíněna rezoluce RB OSN č. 242, která se týkala míru za území, stáhnutí Izraele z území, které zabral v roce 1967, a aby se jednalo s Palestinci a jejich půdou jako o jednotnou geografickou součást, ale nic z toho Izrael nesplnil. To, čeho jsme byli svědky v roce 1993, se mohlo pozitivně rozvíjet v mírový proces, zatímco Izrael místo stáhnutí vojsk pokračoval v novém způsobu nadvlády a nakonec za Baraka mírový proces definitivně ztroskotal. Izrael byl sám nerozhodný v postupu, vyměnilo se pět vlád, ale nakonec izraelská armáda byla vždy připravena bránit další osídlování a zrodil se nový druh rasové diskriminace.

Je to ideologie uplatňovaná k nadvládě jednoho národa nad druhým nebo jednoho náboženství nad druhým. Zrovna tak i v Izraeli je demokracie jen pro Židy, proti milionu Arabů žijících v Izraeli, kteří jsou izraelskými občany, je uplatňována rasová diskriminace. Demografický problém Palestinců, kteří odmítli odejít, poučeni rokem 1948, chce Izrael řešit režimem apartheidu v pravém slova smyslu. A tak cítí, že jsou na tom stejně jako Palestinci na okupovaných územích, i jim byla ze dvou třetin zkonfiskována půda, jsou diskriminováni v rozpočtu,ve školství, všech aspektech života."

A že Arafat není vhodný partner pro vyjednávání? Šaron je snad vhodný? Jásir Arafat má za sebou 40 let boje, z toho 27 let v exilu, od roku 1994 je zvoleným prezidentem Palestinské samosprávy. Pro palestinský lid je symbolem. Měl by zůstat pro reprezentaci, ale co se Šaronem? Ten nemá zájem na míru, Izrael by tím přišel o dobytá území, naopak pro Palestince je mír životně důležitý, v čem žijí, je nepopsatelná tragédie. Proto také palestinská zákonodárná moc souhlasila s "Cestovním plánem" a těžce vymohla na představitelech Hamásu a Žihádu příměří, které však Šaron nerespektoval, s tím, že se to Izraele netýká a pokračoval v atentátech. Může existovat jednostranné přímeří?

Nedávno se konala demonstrace v Jerusalému, které se společně účastnili křesťané, muslimové a židé, nesli transparenty s nápisy "Už dost bylo krveprolévání" a "Chceme mír, politici nejsou schopni naše problémy vyřešit". Rovněž v Jordánsku se sešli izralští levicoví aktivisté a intelektuálové s palestinskou skupinou, domluvili se vzájemně na podmínkách smlouvy, kterou symbolicky podepsali. Nemají žádnou moc ji prosadit, ale dokázali, že Palestinci jsou partner, s kterým se dá vyjednávat, protože Šaron stále opakuje tvrzení, že nemá s kým jednat. Na objednávku Evropské komise Galupův ústav provedl průzkum veřejného mínění, ze kterého vyplývá, že 59% respondentů pokládá Izrael za největší hrozbu pro světový mír. Bylo položeno 15 otázek, týkající se EU, Středního východu a obnovy Iráku.