Čas ukázal, že většinou se můžeme spolehnout na její slovo, což zdaleka neplatí o současném premiérovi. V Partii mu Petr Nečas z ODS do omrzení nedodržování slibů připomínal a své ataky stupňoval. Vladimír Špidla se však proměnil v zeď, na kterou výčitky dopadaly jako příslovečný hrách. Poněkud zlepšený Daniel Takáč dokonce Nečasovi vytkl, když premiéra nazval lhářem. Myslím si ale, že v tomto případě překročil svoji kompetenci. Nejde přeci o vulgární slovo a jestliže podobné výrazy politik vůči jinému politiku použije v souladu s jejich obsahem, proč by nemohl?

Od premiéra jsme se tak, jako obvykle, nic nového nedozvěděli, i když se chystal objasnit novou etapu reformy, která prý právě začíná. Třeba jenom báchorkám o "modernizaci důchodového systému" uvěří už jen ten, komu se po digitalizaci nárokových podkladů pro důchodové účely nevypaří polovina před tím řádně evidovaných dob. Na této "modernizaci" České správy sociálního zabezpečení se přitom do jisté míry osobně podílel.

Na téma "Modrá šance" se ovšem nechytal ani Nečas, proto jen zaznamenejme, že na otázku "Měla by vláda Vladimíra Špidly odstoupit?" odpovědělo 81 % telefonujících kladně. Jak víme, ve skutečnosti to nic neznamená.

Sociální demokracie měla zastoupení i v Sedmičce. Petra Buzková tentokrát udržela nervy na uzdě, což přispělo ke zlepšení celkového dojmu. K němu ovšem přispěl minimálně stejnou měrou i Evžen Tošenovský gentlemanským vystupováním. Jeho výraz je stručný, jednoznačně převládá akcent na praktické stránky procesů.

Buzková dokázala, že na rozdíl od některých svých kolegů ve vládě disponuje natolik slušnou inteligencí, že za rok svého působení je schopna o problematice resortu, jehož je představitelem, hovořit plynně a srozumitelně.

O jiných se jí hovoří hůře. Zdůvodnit, že (zčistajasna) nalezl 11 miliard pečlivým (jak obvykle tvrdí Bohuslav Sobotka) hledáním na ministerstvu financí, je těžké (před nálezem zřejmě úředníci "pečliví" nebyli). Přiznat (což učinila), že plat Tvrdíka v ČSA by neměl být daňovým poplatníkům tajen, nebylo o nic lehčí. Ve dvou případech však neměla šanci, i když se snažila mlžit, seč věděla.

Vydražení obrazu Zdeňka Škromacha za 150 000 Kč společností, která obdržela MPSV dotace 600 000 Kč, vzbuzuje možná pochybnosti o vkusu vydražitele, ale pochybovat o tom, že na koupi nebylo použito peněz z dotace je dost slaboučké. Společnost, která si může dovolit takové "umělecké dílo," prostě žádné příspěvky nepotřebuje. (To už Jana Bobošíková nespekulovala o osudu obdobného portrétu Buzkové či jiných politiků.)

Do další pasti nastražené Bobošíkovou padla Buzková také v rámci tématu valorizace důchodů. Na jedné straně neodporovala popisu nízké životní úrovně českých důchodců a průměrnému zvýšení o 144 Kč (podle Bobošíkové) v lednu příštího roku, s odkazem na zákonnou úpravu, aby v zápětí tuto nezbytnou valorizaci popřela obecnou potřebou důchody snížit.