Věrný základním poučkám breviáře moderního levicového politika, že všechno špatné je k něčemu dobré, že každý, i ten sebevětší průšvih se dá rozdělit na řadu dílčích úspěchů a zejména, že nejlépe se řeší problém, který si sám vytvořím, předvádí premiér názorně přihlížejícím kritikům z řad ČSSD, koalice a zejména užaslé opozici, jak se to dělá, když jsme ochotni si přiznat, že nejsme pupek světa a že si suverénně stejně nikdy vládnout nebudeme. Ostatně sporé pokusy o to, aby se vláda věcí navrátila do rukou národa českého, skončily v historii vždy tragicky, ať již šlo o Velkou Moravu, Moravské Pole, husity, Bílou Horu, první republiku, Pražské jaro 68 a v neposlední řadě listopad 89. Promiňte, Jane Amosi, určitě jste to myslel dobře, ale není na to doba, peníze ani lidi.

Nádhernou ukázkou toho, jak se vytváří prostor pro únik z rohu, kde již mnozí viděli premiéra K.O., je nedávný veletoč s poslancem Hojdarem. Když se již zdálo, že protagonisté reformy budou polapeni do sítě svých vlastních slibů a klišé, objevil se najednou jako Fénix z popela nový Wágner, Muž-bez-kterého-to-nejde, příslovečná muška na jazýčcích parlamentních vah mající váhu malého slůněte. Jistě shodou okolností také Josef, prostě Pepík. Jde-li o podobenství z Bible nebo ze Žižkova, ať si každý posoudí sám. Pravdou je ovšem to, že z těsného rohu je náhle volná prostora. My nic, až co řekne náš Josef, nebo Pepík, jak kdo chce. Bez něho nemůžeme nic garantovat, zkrátka je úplně nová situace, včera není dnes a kočka není pes.

Zatímco Wágner byl veš v kožichu, Hojdar je neocenitelný pomocník a spolutvůrce nové situace. A co je nejdůležitější. V této zemi je jediný muž, který může tuto roli reálně zhodnotit a ocenit. Není to ani strana ani koalice ani president a už vůbec ne opozice. Tím mužem, který může otevřít dvířka k reálné moci je podle Ústavy ČR jedině předseda vlády. A když k tomu přičteme ono příslovečné Qui bono a nezapomeneme na brilantní výsledky nedávné premiérovy návštěvy USA, která je jistě minimálně zdrojem nové sebedůvěry, když ne přímo moci, pak můžeme říci jenom: Klobouk dolů, pane Špidlo!