Před časem jsem vysvětloval romantickým idealistům, žvanícím něco o veřejnoprávní nezávislosti, že je iluzí se domnívat, že koncesionářské poplatky nejsou daněmi. Jsou, přestože mechanismus jejich výběru je nepřímý, zdůvodnění výběru nepřesně "koncesionářské" a jejich utrácení bez jakékoliv kontroly - byť jen NKÚ.

Ve výsledku je jedno, pokud mediální rady navrhuje "nonprofitní" sféra, mající svůj profit z peněz Open Society Fund, ministerstva životního prostředí či kultury, nebo rovnou poslanci. Ve výsledku je jedno, určuje-li výši poplatků ministr financí či vláda jako celek, má-li vláda většinu ve sněmovně, má-li sněmovna mandát určovat legislativu a má-li sněmovna legitimitu k řízení státu. Protože legitimita odvozená od stále klesající volební účasti stojí a padá na 51% vítězství z 70-30% účasti. V každém případě je to vláda aktivní menšiny nad pasivní většinou. Neplatnost voleb při neúčasti 50% občanů nenavrhne žádný politický subjekt, včetně opozice, neb všem daný stav dává určitý podíl na moci a tím i podíl na desátcích z moci plynoucí.

Výsledek voleb se neodvozuje z celkového počtu občanů státu, ale z počtu voličů, poměrného volebního systému a 5% uzavírací klauzule - v opačném případě by byly pak úplně jiné výsledky, jiná legitimita a jiný mandát, jak jsem již před časem ukázal v rozboru preferencí politických stran a výsledků voleb tyto preference korigující (s přepočtem výsledků, vztažených k celkovému počtu občanů).

Zvykněme si na to, že systém, v němž žijeme, je prozatím vláda nad lidem, nikoliv vláda lidu, i když se řídí pravidly, kterým říkáme parlamentní demokracie. Součástí této demokracie je totiž odpovědnost - i odpovědnost jít k volbám. Zvykněme si na to, že rozdíl mezi demokratizací a demokracií je tentýž, jako mezi vodou a vodkou (Jan Procházka, Politika pro každého - MF 1968). Zvykněme si na to, že demokracie 51% z 58% není demokracie reprezentativní většiny, ale té odpovědné většiny, která se rozhodla, že k volbám přijde. Pak nás nepřekvapí, tak jako poslance ODS Jaroslava Plachého ve sloučené diskusi k vládním návrhům novel zákona o rozhlasových a televizních poplatcích, zákona o provozování rezhlasového a televizního vysílání a zákona o České televizi na 16. schůzi 15. května 2003, - cit.: "záměr převést pravomoc stanovit výši poplatků z Parlamentu na vládu. Pokud by se to ministru Dostálovi podařilo, pak se stane skutečným pánem veřejnoprávních medií, protože to bude on, na jehož návrh vláda poplatky zvýší. Pan ministr zřejmě dobře zná přísloví 'Čí chleba jíš, toho píseň zpívej.' Kdo se tedy po přijetí navrhované konstrukce financování veřejnoprávních medií odváží v nich kritizovat vládu, z jejíž ruky dostává milostivě finanční prostředky?".

Pan poslanec je zdánlivě šokován, že vláda má v parlamentu většinu a chová se podle toho. Za ta léta opoziční smlouvy a menšinové vlády koalice ČSSD s ČSSD si odvykl standardním parlamentním mechanismům a předtím měla osm let neomezený prostor k exekutivnímu ovlivňování státu ODS, což mu určitě nespravedlivé nepřipadlo, i když právě ta léta zavinila nejen krach kupónové privatizace, ale i mediální chaos, ve kterém jsme nyní...

Pan poslanec Plachý je příliš plachý - je šokován z toho, že veřejnoprávní media na rozdíl od času tzv. televizní krize nebijí na poplach před skutečným ovládnutím těchto medií jedním ministrem a jednou vládou. "Asi by bylo namístě změnit následně jejich název na vládní rozhlas a vládní televizi. Bylo by to tak bližší pravdě", tvrdil na závěr svého parlamentního vystoupení a ta poslední věta byla jako jediná správná.

Zvykněme si na to, že ČT není Svatovítská katedrála, která patří sama sobě. Stát JE VLASTNÍKEM České televize. Zvykněme si současně i na to, že MY JSME STÁT ať chceme nebo ne, a chovejme se podle toho. Stará-li se o exekutivu státu vláda, stará-li se o legislativu parlament a o dodržování zákonů soud, respektujme to. I tyto tři pilíře státu jsou obsahem pojmu veřejnoprávnost, stejně jako je to obsahem pojmu občanská společnost, případně civilizace. Nejsme totiž ovce ale jsme onen lid. Vysmívaný i nenáviděný, ale stále platí, že "všechna moc pochází z lidu". Protože jak pravil klasik: Demokracie je ten nejzdlouhavější a nejdražší způsob správy věcí veřejných, ale nikdo prozatím nevymyslel lepší a spravedlivější. Příště se sejdeme u voleb v co nejhojnějším počtu a to, co z nich vzejde, budeme všichni dobŕovolně (svoboda je poznaná nutnost) nazývat ROZHODNUTÍM LIDU. Ať už se nám to líbí, nebo ne. I ti, kteří jsou z něj placeni - včetně pana poslance Plachého, i ti kteří ho platí - včetně mne. Protože tak to je - až do příštích voleb.

Začněme přemýšlet nejen o obsahu pojmu veřejné služby a roli tohoto fenoménu v ateisticky drzém, segmentovaném, liberalizovaném, spotřebou přesyceném "novém" 21. století, zbaveném společně sdílených humanistických a nábožensky - etických hodnot oné "staré" civilizace. Začněme přemýšlet nejen o struktuře, systému fungování mediální scény a o reformě mediální legislativy v tomto mediálně technologickém přelomu z analogových "bezplatných" veřejnoprávních monopolů do digitálního on-demnad "adresně placeného" komerčního monopolu či "pirátské" internetové anarchie. Nejdříve začněme přemýšlet o tom, jak občanovi, mediálnímu radnímu, redaktorovi ČT i politikovi kterékoliv z politických stran říci důrazně, kdo je komu za co odpovědný - kdo pije, a kdo platí. Třebas deset miliard. Proč. A za co.