Klipy ukazující zajaté a mrtvé americké a britské vojáky, které vysílala během minulého týdne nezávislá arabská stanice Al-džazíra, ale ukázaly, že tyto rozdíly mohou nabýt velice konkrétních podob. A co víc, ke střetům může dojít i v případě, že obě strany deklarativně uznávají stejné hodnoty.

Irák, přes některé počáteční pochybnosti, nakonec slíbil, že se bude řídit Ženevskými konvencemi, které mimo jiné popisují pravidla pro zacházení s válečnými zajatci. Přesto ho Spojené státy obvinily z jejich porušení, když ukázal v televizi, vystrašené zajaté vojáky, kterým byly kladeny velice nepříjemné otázky.

Al-džazíra potom byla kritizována za to, že záznam odvysílala.

Tento, v době stovek mrtvých, poměrně bezvýznamný incident ale stojí za povšimnutí právě proto, že se nachází v rozostřené oblasti lidských práv. Kdyby tito vojáci byli mučeni nebo veřejně popraveni, nebylo by o porušení mezinárodního práva ale i univerzálních hodnot lidskosti nejmenších pochyb. Mohli bychom pak tvrdit, že různé civilizace kladou jinou hodnotu na lidský život. Jenže v tomto případě se jedná spíše o různé úhly pohledu na hodnoty, které obě strany sdílí.

Nezvratitelnost smrti z ní činí poměrně univerzální měřítko života. Jednotlivé kultury se budou lišit v tom, za co se vyplatí život položit, kdy přesně život začíná, do jaké míry má život různých lidí stejnou hodnotu apod., ale někde uprostřed se shodnou na odsouzení zbytečného zabíjení. Proto nejsou debaty na této úrovni příliš užitečné a skutečné rozdíly, které někdy mohou mít dalekosáhlé důsledky, musíme hledat na mnohem méně honosných místech, v každodenním chování, zvycích a postojích, které se liší nejen mezi oblíbenými, avšak víceméně fiktivními, civilizacemi, ale nejvýznamněji mezi jednotlivými národy či kulturami. Odlišnosti samozřejmě najdeme také uvnitř kultur, kde mezi sebou soupeří nespočetné zájmové skupiny a dokonce i uvnitř jednotlivců, kteří se v průběhu života mohou zásadně změnit.

Jak se tyto "drobné" rozdíly podílely na poslední kontroverzi? Musíme je hledat v definici pojmů jako soukromí, rodina a důstojnost. Ženevské konvence týkající se válečných zajatců předcházejí televiznímu věku a nikde proto nespecifikují, že se vojáci nesmějí ukazovat v televizi. Kromě násilí, zakazují pouze to, aby zajatci byli vystavováni veřejné zvědavosti a posměškům. Ukázat proto v televizi jak se vzdává celá jednotka jako součást snahy informovat je v pořádku, ale odvysílat bez jejich svolení výslech vězňů je něco jiného. Pro nás. Osobní soukromí je v naší a ještě mnohem více v americké kultuře téměř součástí našeho těla a jeho narušení může být bolestné. Pro mnohé jiné kultury ale soukromí není ani zdaleka tak důležitou součástí osobní identity. Takže, přestože není pochyb, že Iráčtí vyšetřovatelé si byli plně vědomi toho, že se pohybují za hranicí přijatelnosti, je možné, že to pro ně nebylo narušení ani zdaleka tak očividné, jako pro západního diváka. Arabský svět je navíc mnohem tolerantnější k jistým typům zobrazení než útlocitní Evropané, jak nasvědčuje i srovnání titulních stran některých blízkovýchodních deníků, které ukazovaly rozstřílené tělo Iráckého chlapce, s odosobněnými fotografiemi vybuchujících bomb, které byly k dispozici na západě.

Al-džazíře bylo navíc vyčítáno, že tyto obrázky zveřejnila ještě než byly informovány rodiny dotyčných vojáků. Podle zpravodajů BBC se ale redaktoři oné stanice na tyto výtky dívali s naprostým nepochopením. Vztah jednotlivce ke své rodině je předmětem mnoha zajímavých mezikulturních paradoxů. Zatímco na jedné straně představuje rodina pro Američany mnohem méně lidí než pro obyvatele předního východu, je vazba na bezprostřední příbuzné velice silná a má oporu nejen v zákoně, ale také v myslích lidí.

Pro případy tragédie má proto americká armáda velice složitý systém, který má zaručit bezprostřední informování nejbližších. Jiné rodinné systémy naopak obsahují komplikovaná a podrobná pravidla ovlivňující chování uvnitř rodinných celků a vyžadují od příslušníků mnohem větší sebeobětování. Tyto rodinné celky jsou ale insulární vzhledem k vnějšímu světu a ten pak také očekává, že se rodina postará o věci, v nichž mnohé západní země spoléhají na celospolečenskou solidaritu. Tento rozdíl a jeho implikace ale není možné dostatečně popsat ani v celé encyklopedii, a běžný účastník takového střetu vidí jen jednání, které ze svého pohledu označí jako nelidské. A od toho je již jen krůček k tomu, chovat se k těm, kdo takto jednají, jako kdyby to nebyli lidi.

Střet civilizací nelze definovat jen geopoliticky. Střetáváme se také s vlastní minulostí, touhou po změně i panickým strachem z čehokoli nového. Civilizace je zakotvená v tisících drobných kulturních zvyků, které od sebe odlišují různé skupiny lidí. Osobnost a identita každého z nás je založena právě na členství v takovýchto skupinách, které určují naše úhly pohledu a pomáhají nám ustavit své já v opozici k jiným. Naše skupinové přináležitosti jsou navíc často protichůdné a my se tak často dostáváme do spojenectví s nepřáteli našich nepřátel. Takovou aliancí je i takzvaná civilizace, jíž jsme dnes navíc uštípnutím přídomku "západní" přisoudili exkluzivní mandát na lidskost. V době války je to možná nezbytné, ale bylo by nadmíru nebezpečné si představovat, že vítězství na bitevním poli bude znamenat i převahu jednoho úhlu pohledu.