Nebylo dne, aby stárnoucí akademik Zdeněk Nejedlý nevzpomenul na Růžový palouček, ležící poblíž jeho rodné Litomyšle. Nabádal ředitele škol, aby na posvátné místo pořádali výlety a mezi planými růžemi, jichž jinde v dalekém okolí není,vzpomínali na České bratry. Připomínal i neblahý osud biskupa Jana Augusty, ten se poblíž paloučku skrýval, ale sám se prozradil. Zapomněl na svůj selský kroj a ze záňadří vytáhl červený hedvábný šátek, dle poslance Miloslava Ransdorfa rudý, aby utřel zpocené čelo. Pacholci biskupa jali a odvezli na Křivoklát, kde pak v tuhém vězení seděl přes čtrnáct let. S extatickými zážitky se Kuřátko svěřil Nejedlému."Jsa kmetem nad hrobem, nemám již co skrývati," odpověděl stařec chlapci obratem ." Posílám rudý šátek biskupa Augusty. Nos ho ve svátečních chvílích. A pokud jsi na paloučku prozřel, čekají tě veliké věci. Pochybuji však, že budeš uprostřed komunistického politbyra vládnout silou myšlenky. Politika je ošidná. Udělej si aprobaci na učitele tělocviku. Tvůj Zdeněk."

Psychiatr Vladimír Vondráček tvrdí, že radost je pocit chvilkového štěstí. Rozlišuje klidnou spokojenost, tichou radost, bouřlivou radost, opojení radostí a nevýslovné štěstí. Pocity štěstí vznikají i z pochodů chorobných. Kdysi jej navštívila žena, která měla takové záchvaty štěstí, že usoudila, že to nemůže být normální. Skutečně, měla mozkový nádor. Z Kuřátkových vrstevníků nikdo nevěděl o mladíkových extatických zážitcích. Své sny dokonale skrýval. Čas od času s vytřeštěnýma očima zíral na asketické tváře svatých, obklopených svatozáří. Pocity nevýslovného štěstí k němu přicházely náhle jako noční poluce. Postavy oblečené v pumpkách a vybavené termoláhví si povšiml cynický ateista, nevěrec a skeptický pragmatik Miloslav Hrabě. V božím stánku tajně kouřil a popíjel rozumně uloženou měnu, známou jako RUM. Tvrdil, že obměna na trůnu je nutná. Do plánů mu Kuřátko zapadal. Měl pokračovat v politickém programu na obnovu zdevastované společnosti. Jako kdysi athénský Solón, toužil vyhlásit amnestii a z otroctví vykoupit svobodné občany, jež se do potupného postavení dostali díky kupónové privatizaci. Připravoval obžalovací spis "Politické, legislativní a organizačně technické aspekty privatizace České republiky". Kuřátko byl jeho trojský kůň. Neobyčejné prognostické schopnosti Hrabětovy spočívaly v síle intuice. Události předvídal s mnohaletým předstihem, vytrénován komunistickými pětiletkami. V případu "loupež století" vmanévroval mladíka do nelichotivé role Drakóna, vládce, známého krvavými zákony. Nepřipustil, když se Třísla obhajoval, že přechod od socialismu k tržnímu hospodářství byl nejobtížnější a nejkomplikovanější proces v dějinách lidstva. Podobným nesmyslům se smál.

Spisovatelka Daniela Hodrová si klade otázku, jaký je rozdíl mezi místem světským a místem posvátným. "Místa posvátná jsou založena na citovém prožívání prostoru," tvrdí, " jeví se jako ostrůvky a oázy uprostřed profánního světa." O posvátný pozemek Růžového paloučku nebylo nejmenšího zájmu. Teprve když vypukly restituční spory, vyčíslilo rolnické družstvo Buková vzniklé škody. Žalovalo ministra školství, v civilu matematika, aby ztráty nahradil. Vědec pomocí Cantorových množin nekonečně malých čísel dokázal, že konzumací vypitého piva a obědů podaných žákům, družstvo profitovalo a žádal omluvu. Ozvali se potomci exulantů a nárokovali si navrácení zlatého kalichu.V Portugalsku založili akciovou společnost na těžbu slzami a krví zkropené půdy. Posvátnou prsť si nemocní přikládali na prsa a brali ji proti dně a revmatismu. Když František Kuřátko zjistil, že v kraji známém chudobou klesla nezaměstnanost a stoupala nativita, považoval to za hanebný trik ODS. Mluvil o zpochybnění pracně vytvořené sociální sítě. Ohledáním lokality byl pověřen kolega, archeolog Máslíčko. Objevil, že od nedalekých Hart u Vysokého Mýty vede pod palouček tajná chodba. Položil si otázku, zda jde o přístupovou cestu pro "nebeské vojáky", ukryté dle pověsti v Drábském lese nebo o první ekonomický tunel. Prsty v tom mohli mít ruští vojáci, kteří tudy táhli v roce 1813, postupujíce proti Napoleonu I.. Vyptávali se dopodrobna po Růžovém paloučku a vroucně se tu modlili.

Když se do Litomyšle sjely hlavy států z Němec, Rakous, Polska, Uher, Slovenska i Slovinska, chyběl kalich. Mezi růžemi chtěli potentáti sjednat věčné přátelství. Jedině tak se naplní proroctví slepého mládence -- budou bouře, budou boje, až krev a voda kolébkami poteče, ale potom přijde věčný mír. Na výměně a koloběhu elit postavil promyšlenou politickou hru i Hrabě. Výsledkem složitých intrik mělo být pro něj na samém závěru kariéry prezidentské křeslo. Opomenul však starou pravdu, že mnoho vojáků nestačí k vítězství, pokud chybí skuteční mužové. Byl skálopevně přesvědčen, že Kuřátko politický maratón vyhraje a on nastoupí v plné síle na pražský trůn. Přepočítal se.

Předseda sice doběhl na zasedání vlády a zvolal: "Zvítězili jsme! Nato vyčerpáním padnul. Růže na paloučku kvetou a opojně voní. Obilí po lánech zvolna se vlní, šustí a "ovečky" se po něm míhají. Ticho tu, milo! Bezděky vzpomeneš utrpení starých předků, jaký žal sevřel jejich srdce, když nastala hořká chvíle loučení. A zrakům se mihne mohutná postava Hrabětova, opírá se o poutnickou hůl zahalena v potrhaný plášť. S mírně nakloněnou hlavou a slzavým okem hledí na požehnaný, milý kraj, kde ztratil domov, slávu, i vlast...!